Letos to byla zatím tvá nejúspěšnější sezona. Přesto – je něco, co tě mrzí, že se nevydařilo?

„Když se tak zpětně ohlédnu… asi to bude ten sprint na mistrovství světa, kde vím, že jsem určitě měla na víc. Ač nemusí výsledek na první pohled tak vypadat (Terka byla 24., pozn. redakce), byl to jeden z mých nejhorších letošních závodů.“

S jakými očekáváními jsi jela na juniorské mistrovství světa?

„Upřímně, moje největší očekávání bylo podat co nejlepší výkon. Ve skrytu duše jsem ale doufala, že v rámci sprintu by to mohlo být do šestého místa. A vyšlo to trochu líp, takže mám radost.“

Stříbro jsi získala právě ve sprintu, ten trvá asi 12 minut. Proč právě tam a ne na delších, lesních tratích?

„Asi můžu tak trochu říci, že na ty sprinty jsem už docela přeborník, docela dost jsem jich absolvovala. Pár dní před juniorským šampionátem jsem byla na MS, kde jsem si mohla také zaběhnout tuto disciplínu, tam jsem se také trochu otrkala a naučila jsem se, jak k tomu přistupovat pod tlakem. Přestože je to dost o fyzické stránce, i ta mentální je důležitá. V lesních disciplínách ale cítím ještě větší rezervy, i díky tomu, že to bylo ve Finsku, kde jsou terény přece jenom o dost těžší než v Česku.“

V dorostenkách jsi letos vyhrála všechny zlaté medaile, to znamená na krátké i klasické trati a také při nočním závodě, ale při MČR ve sprintu jsi běžela dospělou kategorii. Proč ta změna?

„Naskytla se mi tato příležitost, když mě oslovil realizační tým české reprezentace, jestli bych neměla zájem si to zaběhnout. To se přece jenom nenaskýtá každý den, takže jsem na to kývla a brala to jako výzvu, i jako porovnání se s těmi nejlepšími v Česku.“

V půlce závodu jsi měla výrazný náskok, pak jsi ale měla nepochopitelný zkrat a na špatném odběhnutí od kontroly ztratila půl minuty, díky čemuž to pak stačilo „jen“ na bronz. Co se stalo?

(smích). „To se asi mělo stát. Já jsem se v rychlosti přehlédla v mapě, viděla jsem tenkou čárku, ani nevím, co měla znamenat, nicméně jsem si myslela, že je to zeď. Ta ideální volba postupu mi přišla až trochu moc primitivní, takže jsem se rozhodla, že to oběhnu.“ (smích)

Letos jsi byla na mistrovství světa (24. místo ve sprintu), World Games (6. místo ve smíšené štafetě), Světovém poháru (7. místo ve smíšené štafetě) a Euromeetingu (21. místo na klasické trati), to vše s dospělou reprezentací. Kam se s ní budeš chystat příští rok?

„My jsme zatím neměli moc prostoru se o tom bavit, ale v průběhu sezony se ukáže, jak na tom vlastně budu. Ač mám nějaké cíle, zatím nemůžu být nijak konkrétní, protože sama ještě nevím, kde se se mnou počítá. Letos v dubnu jsem ještě vůbec neměla představu, že bych se takových akcí mohla zúčastnit a pak se to najednou všechno nějak zvrtlo. Tak to radši nechci plánovat.“

Jak probíhala tvá letošní příprava? A co plánuješ změnit v té příští?

„V zimě to byly klasicky hodně objemy, často jsem chodila na dráhu i do haly. Asi největší změna bude v naběhaných kilometrech v terénu. Pocházím z Olomouce, takže lesy jsou pro mě trochu vzdálenější. Ještě minulý rok v zimě to bylo pro mě nereálné to nějakým způsobem skloubit, nicméně letos už jsem si zvládla udělat řidičák, takže to snad nějak půjde.“

Za chvíli odjíždíš do Číny, opět za orientačním během. Co se tam koná?

„Jmenuje se to Park World Tour. Dříve měly tyto závody obrovskou prestiž, nicméně letos to už tak úplně není a je to spíše takový doplněk. Je to série sprintových závodů s jednou krátkou tratí, která se prý má běžet v banánové plantáži, tak jsem sama zvědavá.“

Při orienťáku se hodně cestuje – sama jsi uvedla, že jsi letos byla ve Švédsku, Norsku, Černé Hoře, Maďarsku, Finsku, Polsku, teď jedeš do Číny. Které místo si tě získalo nejvíce?

„Mně se líbí všude, kde jsou super lidi, což při orienťáku je kdekoliv, kde je hezká příroda. A ta je taky skoro všude, takže si asi nemůžu stěžovat. Každá země má něco pro sebe, je vždycky zajímavé tam být a vnímat ten život tam. Teď jsem hodně zvědavá na Čínu.“

Neláká tě kromě orienťáků zkusit i něco jiného – ať už kros, skyrunning, silnici nebo dráhu? Se svými časy bys ostatním jistě zatopila…

„Samozřejmě láká, ale věřím, že těch příležitostí bude do budoucna ještě dost, takže teď dám přednost spíše orienťáku. Co se týče silnice, to vůbec ne, já jsem spíše na přírodu. Osobně by mě asi nejvíce lákal skyrunning a pobyt v horách, momentálně na to ale není asi úplně prostor.“

Ve svém volném čase děláš i mnoho jiných aktivit, namátkou rugby nebo skauta. Jak to stíháš?

„Rugby teď poslední dobou trochu flákám, ale s holkami jsem naštěstí stále v kontaktu, jdeme spolu třeba nějaké posilování nebo koordinační cvičení. Ve skautu nám teď vznikla trochu krizová situace, takže pravidelně každé pondělí vedu družinu holek a trávím s nimi čas, což je zase fajn odreagování. V poslední době mě nejvíce trápí škola, ale věřím, že to nějak půjde.“

Orienťák je teď dost rostoucím sportem, členská základna se zvětšuje, ale co se týče fanoušků, tak je na tom pořád dost bídně. Jak to vidíš ty sama – byla bys radši, kdyby zůstal takovým, jakým teď je, nebo kdyby se vydal cestou větší medializace a potenciálně se třeba ucházel o účast na olympiádě?

„Mně se to asi líbí tak, jak to právě teď je. Dostáváme se do televize, a to nejen v rámci Česka, ale i ve světě, přitom těm pořadům rozumí i úplný laik. Nicméně, olympiáda by byla asi docela fajn, ale podle mě nemá moc smysl to teď nějak více řešit. Jedna z krás orienťáku je přece i to, že je tak trochu ve stínu médií.“

Nebudu se ptát na příští rok, tam jsou tvé cíle asi jasné – uspět na JMS v Maďarsku a ideálně ještě vylepšit stříbrnou medaili. Ale co nějaký dlouhodobý horizont, dejme tomu třeba pět let?

„Uvidíme, ale samozřejmě co nejvýš (smích). Když už něčemu obětuju hodně času, tak se snažím, aby to bylo vidět. Teď ale těžko soudit, každý rok přináší nové a nové věci. Co ale můžu říct, že jen tak se toho orienťáků nevzdám, cíle tam jsou a reprezentace na nejvyšší úrovni je pro mě docela silným motivačním faktorem.“