Minulý víkend se konal 25. ročník oblíbené Rohálovské desítky. Velmi chladné počasí závod pořádně okořenilo, že?

„Vzhledem k nepříznivému počasí vyšel závod nad očekávání dobře. Oceňuji všechny ty, kteří se nezalekli tak těžkých podmínek, postavili se na start a většina z nich i závod dokončila. Závod měl vysokou sportovní i společenskou úroveň.“

Jaká byla divácká kulisa a reakce závodníků? Jak to klapalo po organizační stránce?

„Divácká atmosféra byla opět na jedničku, reakce závodníků pochvalné a pozitivní. Po organizační stránce chybičky určitě byly, ale zásadně závod neovlivnily. Naopak musím ocenit a pochválit dobrovolnou práci všech těch desítek pořadatelů, jak v Prusinovicích, tak v místě mého rodiště v Tučapech, kde byla obrátka.“

Vítězství pro sebe ukořistil Ukrajinec Matviichuk, nejlepším Čechem se stal celkově třetí Jirka Čípa. V ženách si titul pohlídala zkušená Petra Kamínková před cyklistkou Terezou Korvasovou. Co říkáš na tyto výsledky?

„Favorité potvrdili papírové předpoklady. Škoda, že pro drobné zranění nemohl startovat nejlepší český běžec Kuba Zemaník. Příjemně mě překvapil výkon Jirky Čípy. V ženách se zdá třinácté vítězství Petry Kamínkové suverénní, ale jak se sama svěřila, letošní ročník pořádně bolel, a to nejen ji.“

Rohálovská desítka letos oslavila jubilejní čtvrtstoletí. Co ti pořádání závodu přineslo a přináší?

„Závod mě moc naplňuje, každý rok se s pořádáním chystám končit, ale byla by to škoda. Nikdo mi nehází klacky pod nohy, naopak mám podporu jak obce, tak Zlínského kraje. Vidím rovněž spokojenost sponzorů, zdá se mi, že je to čím dál jednodušší.“

Velkou oblibu dokládá i fakt, že bylo pár týdnů před závodem vyprodáno…

„Na jubilejní ročník jsme stanovili účastnický limit 600 startujících a opravdu bylo vyprodáno. Organizačně snad závod zvládáme – s přispěním stovky dobrovolných pořadatelů. Poprvé v historii závodu obdrželi závodníci pamětní cílové medaile. Nad letošním ročníkem převzala záštitu ing. Michaela Šojdrová, poslankyně Evropského parlamentu. Čestným hostem byl účastník pěti olympijských her, stolní tenista Petr Korbel. Část výtěžku ze startovného jsme věnovali do zařízení pro osoby se zdravotním postižením ve Fryštáku.“

Na tuzemské běžecké scéně se pohybuješ mnoho let a máš za sebou cenné úspěchy a medaile. Jak vypadá tvůj současný trénink?

„Pořád mě to baví a nedělá mi problém běhat téměř každý den. Řídím se pocitem – běh na pohodu, a protože jsem znovu začal běhat loni na podzim, dochází i k nárůstu výkonnosti.“ (úsměv)

Takže tvůj vztah k běhu se nijak nemění…

„Můj vztah je stále určitě kladný, pohybuji se mezi svými a jsem rád, že mohu občas předávat zkušenosti dál.“

S jakými pocity vzpomínáš na svá vrcholná léta, roky osobních rekordů a medailových úspěchů? Jaké byly tehdy podmínky?

„Tím, že jsme sportovali za totality, jsme byli hodně motivováni úspěchem. Samozřejmě chyběla možnost volného cestování, na druhé straně nám k tréninku nic nechybělo, včetně kvalitní regenerace.“

Kterou svou medaili nebo výkon vnímáš jako nejcennější?

„Nedosáhl jsem žádných výrazných úspěchů, ale nejvíce si cením výsledku na maratonu v severokorejském Pchjongjangu, byl to můj osobní rekord 2:17:23.“

Zmiňuješ to – měl jsi možnost závodit i za hranicemi republiky. Cestoval jsi rád? Kde to bylo nejlepší?

„Cestování mi nevadí, na letecké „výlety“ jsem se vždycky těšil jak malý kluk, z toho pramení nejkrásnější vzpomínka na soustředění v Etiopii s Jirkou Sýkorou, kde jsme běželi na začátku i krosový závod.“

Zkusil bys porovnat situaci na současné běžecké scéně vytrvalostního běhu s tou v době, kdy jsi závodil?

„Nevím, i když o tom také přemýšlím. Talenti určitě nevymřeli, ale statistiky bohužel hovoří jasně. Konkrétně výsledky československých vytrvalců z 80. a 90. let jsou stále pro většinu dnešních závodníků nedosažitelné. Zdá se mi, že většina běžců – i těch kondičních – dnes hledá spásu v různých doplňcích a receptech na co nejrychlejší výkonnostní růst. Přitom ale stačí tak málo: pořádně a tvrdě makat v tréninku!“