Nedávno jsi v New Yorku úspěšně zvládl 3100mílový závod, což je skoro 5 000 km. Jaká je historie tohoto nejdelšího závodu na světě?

“Jedním z průkopníků a zakladatelů běžeckých ultramaratónských závodů v USA byl v osmdesátých letech minulého století duchovní učitel, mírový filozof a atlet Sri Chinmoy. Ten hovořil o aspektu sebepřekonání i v běžném životě, dlouhé běhy tuhle myšlenku skvěle podporovaly. Sri Chinmoy, který na přelomu 70. a 80. let během čtyř let uběhl 22 maratónů, stál u zrodu závodů na 700, 1000 a 1300 mil. V letech 1995 založil běh na 2700 mil, jež se běžel i v roce následujícím. Pak přišel rok 1997 a s ním i první ročník Sri Chinmoy SelfTranscendence 3100 Mile Race, jak zní oficiální název. Letos se konal už 29. ročník a k dnešnímu dni cílovou metou proběhlo 57 běžců z celého světa.”

Kdo je rekordmanem tohoto závodu?

“Fin Asprihanal Aalto, který dokázal tuto vzdálenost uběhnout za 40 dní, 9 hodin, 6 minut a 21 vteřin, což znamenalo za 18 hodin, kdy je trať každý den otevřená, zvládnout porci 123 kilometrů. Mezi ženami pak světový rekord drží tchajwanská vytrvalkyně Wen -Ya, jež 3100 mil zvládla za 45 dní, 12 hodin, 28 minut a 44 vteřin.”

Jak se vlastně běžec cítí před během a co vše dělá, aby byl co nejlépe připraven?

“Na závod jsem se velmi těšil, kromě sportovního aspektu má totiž běh i vnitřní rozměr. Na tak dlouhém závodě se člověk o sobě dozví mnoho věcí a má možnost s nimi pracovat. Je tu také velký prostor pro ztišení mysli a ponoření se do svého srdce, tenhle druh meditace považuju za velmi důležitou součást mého života, stejně jako aspekt sebepřekonání.

U toho se zastavme. Sebepřekonávání formou běhu s sebou nese nároky na pohybový aparát. Jak jsi to řešil ty?

“Asi rok před startem jsem začal navštěvovat různé specialisty, kteří mi moc pomohli připravit tělo na každodenní mnohahodinovou zátěž. Kromě jiného jsem docházel na fyzioterapie do Centra pohybové medicíny a skvělé výsledky měla i fascioterapie Terezy Kodíčkové. Jinak jsem před závodem zařizoval mnoho věcí, počínaje zajištěním dlouhého volna v práci, sháněním pomocníků, letenek a ubytování co nejblíže trati, přes nakoupení asi deseti párů bot a několika druhů supplementů až po fyzickou přípravu.”

Deset párů bot je slušná porce! Kolik jsi musel v přípravě týdně naběhat kilometrů?

“Intenzivnější přípravu jsem začal asi osm měsíců před startem. Kromě každodenních běhů v rozmezí mezi 12–15 kilometry toho byl součástí i římský maratón, běh na 72 hodin ve Flushing Meadow, několikadenní příprava po stezkách v Beskydech a Vysokých Tatrách a v neposlední řadě i kladenský závod na 48 hodin, kam se každý rok rád vracím i kvůli báječné atmosféře.”

Ať si uděláme představu, během přípravy jsi běhával jak rychle v průměru?

“Patřím mezi běžce, kteří nepoužívají žádné technické vymoženosti, takže přesná čísla říct nedokážu. Rád běhám na „pocit“, aby to bylo pro tělo dostatečně komfortní, což je v mém případě asi sedm minut na kilometr. V červenci a srpnu jsem ještě záměrně zpomaloval, to se moje rychlost blížila tempu na newyorském závodě. Zní to možná divně, ale celý rok jsem se vlastně učil běhat pomalu.” (úsměv)

Pro tebe to nebyl první závod na takhle dlouhou vzdálenost. Jak probíhaly ty předchozí?

“Letos jsem tenhle „Mount Everest všech ultramaratónů“, jak je běh nazýván, běžel již potřetí. Poprvé to bylo v roce 2020, kdy se závod kvůli covidové situaci konal netradičně v Salzburgu. Ten rok jsem se nijak cíleně nepřipravoval a přihlásil se až necelé tři týdny před začátkem. Na výkonu to pak bylo znát. V průběhu závodu mě provázelo dost těžkostí, od problémů s koleny až po zánět okostice na pravé a později i na levé noze. Také nám příliš nepřálo počasí, celý říjen propršel, takže jsem nakonec dosáhl na 2713 mil. I když to nebylo úplně ideální po běžecké stránce, přesto jsem si svoji první účast opravdu užíval.”

Co konkrétně?

“Skvělou organizaci ze strany Sri Chinmoy Marathon Teamu, výborné jídlo, prostředí okruhu s výhledem na Alpy, ticho a klid uvnitř mě a v neposlední řadě také poznání, že i přes fyzickou bolest může člověk prožít naplňující dny.”

Jak probíhala tvoje druhá účast?

“Druhý závod jsem absolvoval v roce 2023, to už bylo na tradičním místě v newyorské čtvrti Queens. A tam tedy, co si vzpomínám, taky hodně pršelo, a navíc jsem nevyhnul stejnému zranění jako v Salzburgu, což mě nakonec stálo dosáhnutí kýžené mety 3100 mil. Protože závod trvá 52 dní, je nutné uběhnout denně alespoň 95,9 km. Můj výkon byl tehdy 3031 mil, takže mi chyběl den a kousek… Přesto jsem nebyl nijak zklamaný, byla to rozhodně cenná zkušenost, která se hodila do letošního závodu.”

Jak bys popsal místo, kde se závod v New Yorku odehrává? Mnoho lidí neví, co to znamená závod na 5000 km nebo 3100 mil. Běží se z bodu A do bodu B, nebo na okruhu?

“Závod se běží v newyorské čtvrti Queens na betonovém okruhu kolem střední školy Jamaica High School a jedno kolo měří 884 metrů. Každý den se mění směr běhu, to kvůli snížení rizika poškození kloubů.”

Kroužit na stejném okruhu, navíc takto krátkém, to musí být nápor nejen na nohy…

“Chápu, že pro většinu lidí to zní naprosto šíleně, ale běh kolem bloku přináší spoustu výhod. Každý necelý kilometr je tu možnost kvalitního občerstvení, stan pro případné lékařské ošetření nebo masáž a také karavan, kde má každý z běžců svoji postel a zázemí s oblečením, botami a potravinovými doplňky. Unikátem tohoto běhu je i to, že se běží za plného denního i nočního provozu, takže jsme se každé všední ráno a odpoledne na chodníku potkávali s několika stovkami studentů místní střední školy a vpodvečer mohli na hřišti sledovat fotbalové a baseballové zápasy.”

Mohli jste běhat i v noci?

“Každý den závod začínal v 6:00 ráno, kdy se všichni běžci sešli na startu a po chvilce ztišení nebo meditace vyběhli do tmy. Běhat jsme mohli až do půlnoci, poté se trať uzavřela až do další šesté hodiny ranní, celkem jsme tedy na okruhu trávili 18 hodin denně. Přestávky během dne si každý z běžců určoval sám.”

Kolik si měl přes den přestávek ty?

“Protože se mi nejlépe běhalo ráno a dopoledne, kdy jsem měl nejvíce sil, vydržel jsem běhat bez odpočinku polovinu dne, a první pauzu měl kolem 15 hodiny. Ta trvala přibližně 25 minut, z toho jsem patnáct minut spal a zbývající čas byl vyhrazený krátké aktivizační masáži nohou a ošetření puchýřů, kterých jsem měl letos více než obvykle. Potom jsem běžel až do 21:45, kdy jsem si dal další pauzu, kterou jsem vyplnil desetiminutovým spánkem. Ještě bych chtěl říct, že každý ze závodníků měl svůj vlastní režim, takže byli běžci, kteří měli během dne tři přestávky, a na druhé straně tu byli tací, kteří běželi celých 18 hodin, aniž by si odpočinuli…”

Z toho mě vychází, že jste spali opravdu jen pár hodin denně.

“Někteří účastníci závodu končili už třeba kolem 22:30, protože měli naběhaný dostatečný počet kilometrů, a tak mohli déle v noci spát. Protože jsem patřil mezi ty pomalejší běžce, každý den jsem poslední kolo dobíhal pár minut před půlnocí. Výhodou pro mě bylo, že jsem měl ubytování nedaleko trati, takže jsem po sprše, poslední večeři a relaxační masáži usínal někdy kolem 0:45. Vstával jsem pak krátce po páté, abych byl na startu včas. Důležitou úlohu při úspoře času sehráli mí pomocníci.”

Měl jsi tedy během závodu podpůrný tým?

“Ano, byli tam se mnou tři úžasní kamarádi, kteří mi pomáhali po celou dobu závodu. První tři týdny to byl Honza z Havlíčkova Brodu. Protože trvá přibližně deset dní, než se tělo adaptuje na velkou zátěž, je toto období typické zvýšenou bolestivostí a je to také fáze hledání optimálního denního rytmu. To vše jsou pro pomocníka velmi náročné dny. Potom Honzu vystřídal Vananvat z Mongolska, kterého jsem poznal letos na Mírovém běhu v Polsku. Ten se mnou vlastně závod absolvoval až do úplného konce. Na začátku října náš tým přijel posílit další skvělý kamarád – Peter ze Slovenska. Ten mi pomáhal už před dvěma lety, takže věděl, co taková služba běžci obnáší. Všem třem patří velký dík za to, jak se o mě starali a kolik pomohli ušetřit času, jež se nakonec proměnil v kilometry, takže jsem jim za to moc vděčný!”

Jde takovýto závod zaběhnout i bez pomocníků?

“Určitě to jde, ale pro mě osobně by to v současnosti bylo mnohem náročnější.”

Takže jsi měl nějakou pauzu na spaní, ale co třeba přestávka na jídlo? A jak to tam vlastně s jídlem funguje?

“Co se týká jídla a pití, tak všechno funguje doslova za běhu nebo minimálně za chůze. Jídlo je připravováno právě pomocníky do plastových kelímků a jsou to většinou menší porce, aby si člověk dal tři, čtyři sousta a mohl pokračovat dál.”

Takže ti pomocníci i vařili?

“Ne, organizátoři čerstvé teplé jídlo sedmkrát denně vozili na trať a pomocníci ho následně rozdělovali na menší porce, aby ho bylo možné jíst za běhu.”

Když si to tak v hlavě propočítávám, tak denní příjem musí obsahovat obrovské množství kalorií. Co jste vlastně jedli?

“Někdo spočítal, že každý den na závodě spálíme přes deset tisíc kilokalorií, což je asi čtyřnásobek běžné spotřeby člověka na den. Někdy jsem měl pocit, že celý den něco jím… První jídlo jsem měl vlastně ještě ráno před startem, byla to ovesná kaše s banánem. Krátce po startu nějaké ovoce, nejčastěji mandarinky a fíky. Po hodině běhu pak další kaše, tentokrát s medem a ořechy. Následovaly sendviče s avokádem a vejci a kolem poledne bohaté obědové menu buď na italský nebo indický způsob – těstoviny, rýže, luštěniny, brambory, batáty… Takhle to pokračovalo prakticky až do půlnoci. Každý den jsme měli také zmrzliny, výborné polévky, častokrát i pizzu. Jídlo na závodě bylo excelentní, přesto jsem po několika týdnech ztrácel chuť k jídlu.”

A jak to bylo s přísunem tekutin?

“Protože letos v New Yorku panovalo horké letní počasí až do začátku října, příjem různých nápojů byl logicky vyšší. Nejčastěji jsem pil vodu s citrónem, kokosovou vodu s medem a solí, proteinové drinky, vodu s jablečným octem a zelený nápoj z namletých bylin. Denní příjem se celkově pohyboval kolem deseti litrů.”

Předpokládám, že jsi kromě toho užíval i nějaké potravinové doplňky.

“Jasně, jednalo se hlavně o minerály, vitamíny, aminokyseliny a další prvky, které tělo potřebuje ke správnému fungování. Výborné zkušenosti mám dlouhodobě s mumiem od firmy Díky přírodě, stejně jako s doplňky od firmy Zdravý den. Velice se mi také osvědčila konzumace včelího fermentovaného pylu pergy. Při velké únavě jsem pil odvar z kolového ořechu, který mě vyhovoval víc než Coca-Cola nebo káva.”

A jak to dělali ostatní běžci? Šli na to podobně jako ty, nebo měli jiný individuální přístup k tomu, jak co doplňovat?

“Každý měl svoje věci, kterým důvěřuje a které během závodu užívá. Přestože se mezi námi během závodu vytvořil přátelský vztah a probírali jsme hodně věcí, o jídle, pití a doplňcích jsme toho moc nenamluvili…”

Ptal jsem se na to proto, že jsem slyšel o jednom běžci, který kromě jiného běžel na tyčinky Mars a Red Bully. To už mi přišlo pro tělo zatěžující. U tebe to vypadá, že jsi jedl nesmírně zdravě, takže každý má asi různé přístupy a metody, jak závod zvládnout.

“Já jsem přes dvacet let vegetarián, takže svůj jídelníček jsem časem přizpůsobil tak, aby jídlo, které jím, bylo pestré a obsahovalo všechny potřebné živiny. Na vícedenních závodech si pak tělo samo řekne, co zrovna potřebuje. Důležité ale je, aby člověk to, co jí, jedl s chutí a s radostí. To mu dá mnohem víc, než když se do toho nutí, byť by to byla sebezdravější věc… To platí i naopak, takže naprosto respektuji každý způsob stravování, který běžci pomůže dosáhnout cíle do půlnoci 52. dne.”

Ty jsi běhal kolem 61 mil denně (přibližně 98 kilometrů). Jak na tom byli ti nejlepší, kolik toho denně naběhali oni?

“Letos bylo v New Yorku celkem vyrovnané pole. Nebyl tam nikdo, kdo by ostatním výrazně odskočil. I italský fenomén Andrea Marcato, který v pěti předchozích závodech pokaždé zvítězil, se docela trápil. Přesto zvítězil pošesté, i když s menším rozdílem než v minulých letech, kdy běžně běhal přes 70 mil denně. Letos měl denní průměr okolo 65 mil (cca 105 kilometrů). Jinak jsem si užíval i přítomnosti několika legend tohoto závodu, jako byli například Rus Dužij, který běžel již počtrnácté a letos skončil druhý, a Slovák Zuščin, pro něhož to byla dokonce 21. účast v tomhle závodě!”

Jak jsi zvládal rána na startu, kdy jsi tam stál ve tmě unavený a s vědomím, že je před tebou denní porce 100 km a do cíle třeba 4 000 km? Co se ti v tu chvíli honilo hlavou?

“Tak kdybych do toho měl jít tímhle způsobem, tak asi druhý den závodu nevstanu. (smích) Nejlepším způsobem bylo zůstávat co nejvíce času v přítomnosti. Člověk šel na závodě doslova od minuty k minutě, takže ráno vstal, protože to prostě jinak nešlo, stejně jako v běžném životě, kdy chodíme do práce. A tímhle způsobem to mít nastavené až do půlnoci. Není to tak, že bych přemýšlel, kolik tisíc kilometrů mě ještě čeká, spíš jsem se soustředil na každý drobný úsek na trati, na část, kdy jsem běžel, a lehce kopcovité úseky, které jsem šel. Ono je vůbec dobré do těchto situací nepouštět mysl. Ta nám v jednom okamžiku říká, že jsme zaručení vítězové a za dvacet minut, když nastane nějaký problém, tak nám hlavou letí myšlenky dál nepokračovat a vzdát to.”

Trápila tě v průběhu závodu nějaká zranění?

“Oproti předchozím ročníkům se jednalo spíše o drobnější věci, i když… Asi měsíc jsem měl celkem bolestivé puchýře na obou palcích, které ale byly pod kůží, takže vyléčit je během závodu prakticky nešlo, pouze jsme se snažili, aby se to výrazně nezhoršovalo.”

Nepříjemná věc…

“Statisticky je právě toto nenápadné zranění nejčastější příčinou nezdaru či dokonce odstoupení ze závodu na 3100 mil. Na kratších bězích člověk zatne zuby a puchýře neřeší, v delším časovém horizontu může díky otevřené ráně dojít k hlubokým zánětům, v krajním případě k otravě krve. Můžu přidat jedno moje zjištění?”

Samozřejmě.

“Rád bych ještě zmínil poznání, ke kterému jsem v průběhu závodu došel, a které bych si rád přenesl do každodenního života – jakákoli mentální nepohoda měla vždy za následek fyzickou bolest a počínající zranění. Z toho mi vychází, že je lepší být šťastný. Kvůli sobě i druhým lidem…”

Což se dá asi zobecnit na vše. Kdy jsi začal věřit, že bys mohl stihnout uběhnout celou vzdálenost před vypršením 52 dní?

“Asi to zní divně, ale někdy od čtvrtého dne jsem uvnitř sebe měl intenzivní pocit, že to tentokrát zvládnu. S touhle vírou se pak všechny překážky překonávaly snadněji. Nijak jsem se na to neupnul, prostě jsme se s kamarády, co mi pomáhali, snažili dělat to nejlepší bez ohledu na výsledek. Možná to bylo už předem někde napsané…”

Jaké jsi měl pocity v posledním kole před dosáhnutím 3100 mil (4989 kilometrů)?

“Byla to taková zvláštní směsice vděčnosti, úlevy, klidu, únavy a překvapivě i smutku, že to celé pomalu končí – alespoň pro letošní rok…”

Takže bys rád tenhle závod ještě někdy běžel?

“Rozhodně ano, ale vždycky záleží na mnoha okolnostech, takže uvidíme, co přinese budoucnost.”

Lákají tě ještě jiné běžecké výzvy?

“V tuhle chvíli mám od běhu kratší pauzu, snažím se regenerovat jinými sporty a relaxačními cvičeními. Také nabírám zpět ztracených deset kilogramů, takže v současnosti běžecké výzvy příliš neřeším. I když vlastně… Rád bych si výhledově zaběhal v nějakých horách, kopce mám totiž moc rád!” (úsměv)