Když už jsem nakousl, že jsem se zúčastnil obou prozatím konaných ročníků, skutečně se nabízí provést nějaké zhodnocení kladů a záporů.

KLADY:

• Po prvním ročníku, který byl tak trochu krokem do neznáma, již účastníci mohli tušit, do čeho jdou. Vesměs nadšené komentáře účastníků prvního ročníku přesvědčily k účasti i běžce skutečně dobrých kvalit. Nestalo se tedy to, že by závod vyhrál ne zcela typicky veterán z kategorie nad 50 let (i když ve výborném čase), ale na prvních třech místech byli běžci z nejmladší kategorie. Rekord závodu se posunul díky nim a hlavně Danu Orálkovi dolů o zhruba 13 minut.
• Limitní účast 100 běžců a běžkyň byla vcelku bez problému vyprodána. Asi jen různá onemocnění na poslední chvíli byla příčinou ne zcela plné účasti na startu.
• Prezentace probíhala plynule, bez zmatků. Vzhledem k limitovanému počtu účastníků se nevybírala záloha na čipy. Potěšilo mě, že čipy byly umístěny na měkké podložce, která nedřela nohu, jako pouze suchý zip, používaný například při závodech PIM.
• Oproti loňsku se mi zdálo lépe provedeno vytyčení trati a i košíků na odhození odpadků snad bylo víc.
• Výborným nápadem byla změna umístění občerstvovaček. Vlastní občerstvení podél zdi za první zatáčkou na vysoko položených prknech, ke kterým se nemuselo shýbat, nemělo chybu. Rozdělení plochy do prostorů podle startovních čísel pak bylo rovněž ideální. Prostě nehrozilo žádné hledání v kupě podobných tub s gely a lahvičkami. Když jsem pak svůj prostor pro třicítku měl rozšířen o do strany vyčnívající konec prkna, mohl jsem si s úspěchem zahrát na galantního a přenechat většinu svého prostoru běžkyni s číslem 31, které se do úzkého pole svačina i oběd nechtěly vejít.
• Oficiální občerstvovačka byla vzorná a obsluha bezchybná. Neustálé vytírání vlhké podlahy dalo asi dost zabrat a neslyšel jsem, že by si někdo stěžoval. Jenom to "kopyto“ Straka si v zatáčce za občerstvovačkou ustlalo, když ji bral co nejvíce vnitřním obloukem. Pytel brambor nemohl na beton dopadnout hůř. Naštěstí jsem se z toho poměrně rychle oklepal, rozdýchal to a nemyslím, že by to můj mizerný výkon nějak negativně ovlivnilo. Ostatně Ibalgin, který jsem si před startem vzal na chronicky bolavá záda, přestal působit až cestou domů. Zato v noci jsem nevěděl, jak si lehnout a každé otočení přes bolavá žebra jsem si nejdříve dobře promyslel.
• Ozvučení a hlášení proběhlých kol v prostoru cíle bylo jednoznačně kvalitnější než loni a ke konci, kdy jsem v naprosté krizi měl problémy se i pohybovat dopředu, bylo vítané, že jsem nemusel sledovat, kolik mi ještě zbývá do cíle.
• Dva mobilní záchody pro necelou stovku závodníků byly v průběhu závodu dostatečné a i před startem se dala poslední „rychlovka“ zvládnout. Jen to asi měli trochu porouchané. Již od začátku nefungovalo splachování.
• Pěkná, neuniformní účastnická medaile v cíli. A když ji předává tak sympatická holka jako je Ivča, tak to zmírní i zklamání z docíleného času.
• Občerstvení po závodě v Mercury baru bylo na stabilně dobré úrovni. Sice zde nebyla varianta pro čisté vegetariány, ale to samozřejmě nejde zajistit. Jistě to bylo mnohonásobně lepší než často vídaný pozávodní párek.

ZÁPORY:

• Promítací plátno s průběhy závodníků byl velmi dobrý nápad, který ale nebyl asi zcela dokonale dotažen technicky. Z vlastní zkušenosti i ze slov jiných závodníků zaznělo, že jména na tabuli naskakovala asi s větším zpožděním, takže mnohdy, i když člověk běžel relativně osamocen a ne ve skupince běžců, bylo na tabuli kvantum běžců, kteří byli již dávno za zatáčkou a tedy mimo zorné pole tabule, ale ten, který by se rád na údaje o sobě podíval, je ještě neviděl. Nedá mi to, abych si jako příznivec Linuxu nerýpl. Všiml jsem si, že systém běžel pod Windows. Jestli to nebylo tím. LINUX rulezz!
• K údajům na tabuli ještě jedna drobnost k pousmání, která samozřejmě nijak nepadá na vrub pořadatele nebo firmy měřící časy závodu. Na tabuli byl číselný údaj v negativní hodnotě. Zpočátku jsem se buď na tabuli neviděl, nebo jsem tomu údaji nevěnoval velkou pozornost. Potom jsem si jej začal všímat, a protože to bylo v době, kdy jsem ještě dá se říct běžel, měl jsem z toho údaje ohromnou radost. Nějak jsem si zafixoval názor, že to je odstup od předchozího závodníka v pořadí a já ho kolo od kola zkracoval. Opravdu mi to dodávalo sílu. Ke konci, když můj běh měl s během pramálo společného, jsem již na nějaké závodění samozřejmě rezignoval a jen mi připadalo divné, že ty odstupy jsou relativně dost malé. Až na zpáteční cestě mi David Kubát prozradil, že to byl počet kol do cíle.
• A ještě snad jeden poslední „zápor“. Měl by příště Jarda angažovat někoho, kdo dá podobným pitomcům, jako jsem já před závodem pár facek, aby se vzpamatovali a mysleli hlavou. S bídnou kilometráží, kterou jsem v poslední době schopen nabíhat, v nohách Tiberias marathon z 8.1.2009, od kterého jsem do maratonu v Českých Budějovicích ze subjektivních důvodů naběhal slovy deset kilometrů na pásu, je opravdu drzost (nebo snad stupidita?) rozbíhat maraton v tempu asi nad současnými reálnými možnostmi. Ale zase to není úplně k zahození si po čase připomenout, jak vypadá ta opravdová nefalšovaná a poctivá krize, kdy každý pohyb dopředu je doslova s přemáháním.

Takže shrnu-li to a přenesu-li se o nějakých 45 let zpátky do první třídy ve škole, za první ročník by Jarda dostal do sešitu s úkoly razítko berušky a protože ve druhé třídě se již dávaly známky, tak letos by to bylo ode mě za 1. Díky.

Výsledky, statistiky a časy si najděte ve výsledcích.

Fotografie Dana Orálka ze závodu