Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Běžec a fotograf na vrcholu Elbrusu

Běžec a fotograf na vrcholu Elbrusu
foto: Marek Řízek

Petr Kostovič | 08.07.2009 | přečteno: 8042×

Marek Řízek je vytáhlý běžec z Děčínska, jehož v posledních letech lákají především maratony a krása hor. Přestože jeho běžecké výkony zasluhují úctu, nepatří mezi špičkové běžce. Jak sám říká, jde mu spíše o pohodu, která s během přichází. Další jeho láskou jsou vysoké hory. Vozí z nich úchvatné snímky, které vybízejí k tomu nazout trekové či krosové boty a vyrazit.

Maratony běháš již několik let. Kdy přišel ten nápad, zkusit jej uběhnout?

Před lety jsem náhodou sledoval v televizi pražský maraton. Líbilo se mi to. Nezajímalo mě, kdo je nejlepší, ale chtěl jsem si zkusit, zda to dokážu jako ti běžci v televizi. Dva, tři roky jsem o tom uvažoval, konečným impulsem byly první narozeniny mého syna, které připadly na 17. 5. 2003, tedy den před maratonem.

Jak ses na první maraton připravoval?

Neměl jsem žádné zkušenosti. Koupil jsem si sice boty Brooks, ale ty nebyly vhodné pro běh, vážily snad tři kila. Informace o tom, jak trénovat, abych těch 42 kilometrů vůbec uběhl, jsem našel na internetu. Přečetl jsem si, že je třeba 2 měsíce před maratonem naběhat alespoň 500 – 600 kilometrů. Zvládnul jsem 300. Nakonec z toho byl čas 4:10.

Změnilo se od té doby něco na tvé běžecké přípravě?

Od té doby trénuju a běhám systematicky, řídím se svými vlastními pocity a tvořím si vlastní plán. Většinou v týdnu běhám dva dny, pak si dám jeden den pauzu a zase dva dny tréninku. V neděli, pokud nejsem na závodě, běžím v tréninku 15 km jako simulaci závodu, postupně jsem se na stejné trati propracoval z času 1:10 na 58:40.

Vedu si tréninkový deník, data ukládám do tabulek v počítači. Porovnávám výkony z minulosti se současností, hlavně v rámci závodů. Při nich mám rozepsané mezičasy na hřbetu ruky. Tímto způsobem jsem se postupně propracoval při maratonu z těch 4:10 na 3:10 v roce 2008. Už v roce 2004 jsem běžel 3:21. To mě nakoplo. Zjistil jsem, že je možné zlepšovat se o desítky minut. Všechny dosažené časy jsou krásně porovnatelné, dosáhl jsem jich při květnovém pražském maratonu, žádný jiný jsem vlastně neběžel. Znamenalo to vstupenku mezi PIM Kings, běžce, kteří zaběhnou pražský maraton alespoň šestkrát.

Kam až bys to chtěl v maratonu dotáhnout?

Mým cílem není už zlepšovat časy, spíš si maraton vychutnávat, běhat jej „na pohodu". V horizontu deseti let bych si chtěl maraton zaběhnout společně se svým synem. Je mi jedno, jaký bude náš čas.

Kromě běhání rád vyrážíš do hor. Odkud pramení tato tvoje záliba?

Do hor vyrážím již dlouho. Velkou výzvou byl pro mě Matterhorn, k němuž jsem se vydal v roce 2002. To je hora mého srdce. Na vrchol jsme se kvůli počasí nedostali, ale já tu horu vlastně ani nechtěl zdolat. Chtěl jsem ji vidět na vlastní oči, fascinovala mě na fotografiích a stát pod ní, to byl nepopsatelný pocit.

V rámci téže expedice jsme vylezli na horu Watzmann, která je vysoká sice jen 2714 metrů, ale mi ji zdolali ve velmi krátké době, vystoupali jsme z 600 m.n.m. až na vrchol a to převýšení se mnou zacloumalo. Byl jsem fyzicky totálně vyčerpán, přitom abych něco pozřel, musel jsem si násilím otevírat ústa. Zároveň jsem byl šťastný, že jsem to dokázal. Také jsem si tam uvědomil, že mám hory velmi rád. Netoužím přitom o to, abych je pokořil, zvítězil nad nimi, spíše obdivuju jejich krásu.

A pak přišel Elbrus?

Ještě předtím jsem byl v srpnu roku 2005 v Norsku. Elbrus přišel o tři roky později. Lákal mě více než Mont Blanc. Na vrchol jsem vystoupil 2. 8. 2008. Taxíkama, takzvanýma „maršrutkama", do nichž napěchovali za 400 rublů sedm až osm pasažérů, jsme se přepravili do Azau, výchozího místa pro výstup. Azau leží v nadmořské výšce 2100 metrů. Odtamtud jsme se pokračovali lanovkou na stanici Mir. Ta je 3200 metrů nad mořem. Deset dní jsme pak čekali na počasí. Přicházely samé negativní zprávy, v oblasti foukal silný vítr a se stoupající silou větru klesá teplota. Pár horolezců na to počasí doplatilo, zemřeli na následky podchlazení.

Jak probíhal samotný výstup na vrchol?

Nocovali jsme na „Prijutu", ten je v nadmořské výšce 3700 metrů. Budíček byl ve dvě hodiny v noci a výstup jsme zahájili ve tři hodiny. Nejhorší část výstupu je úsek z Prijutu do sedla mezi východním a západním vrcholem Elbrusu. Je to vlastně cesta označená praporky a projetá rolbou, ale terén tam má sklon 45°. Ze sedla je to na západní vrchol, to je ten vyšší, už jen hodina cesty. Na vrchol jsme se dostali v 8:56 po šesti hodinách výstupu. Měl jsem s sebou veškeré fotografické vybavení, ale nebyl jsem schopen fotit, jak jsem byl fyzicky vyčerpán. Vrcholovou fotografii mi zhotovila kolegyně z týmu. Doprovodila ji větou: „Máro, neraduj se, výstup končí v hospodě."

Zažil jsi během výstupu něco neočekávaného nebo překvapivého?

Měl jsem z té hory respekt, přestože výstup není náročný technicky. Jde v podstatě o trek na vrchol. Nejhorší je již zmíněný úsek od Prijutu do sedla. Majetní lidé se nechají rolbou vyvézt až tam, pak je to již jen kousek cesty. Po cestě na vás ještě troubí, abyste, vyčerpaní dlouhou cestou a překonaným převýšením, uhnuli z trasy. To člověka naštve.

I v oblasti putování po horách máš určitě své nesplněné sny.

Chtěl bych se podívat do oblasti Everestu, nejvíce mě ale láká cesta na Nový Zéland. Být tam třeba měsíc a užít si krásy obou ostrovů, které jsou tak rozdílné.

Pomohla ti fyzická kondice získaná během pro výstupy v horách?

Fyzickou kondici jsem čerpal převážně z běhu, z mého tréninku na maratony. Dále mi pomohly výstupy, které jsme absolvovali v červenci před odjezdem ve Vysokých Tatrách a ve Slovenském ráji.

Na české scéně se objevil nový klub, Marathon Děčín. Jsi jedním ze zakladatelů. Jak vznikl ten nápad?

Upekli jsme to při cestě autem z letošní Kbelské desítky. Kromě mě ještě Pepa Procházka, běžec, který se může pochlubit maratonem za 2:23. Na vrcholu běžeckých sil byl v době, kdy běhali Tesáček a Uvizl. Dalším běžcem do party, který stál u zrodu tohoto nápadu, byl Hynek Plachý. V tom autě jsme dohodli všechno. Kdo obstará dresy, kdo webové stránky, kdo zjistí, jak se zaregistrovat. Zatím je nás šest.

Soutěžíme mezi sebou, ale naším hlavním cílem je přivést k běhu veřejnost. Nejde o výkony, spíš o to společně si zaběhat, běháním se odreagovat, relaxovat. Každou druhou středu pořádáme v Děčíně na okruhu dlouhém 3,5 km výběhy pro veřejnost. Při běhu si vyměňujeme zkušenosti. Přidat se může každý, kdo má chuť a čas a dostaví se ve zmíněný den v 18 hodin na Pastýřskou stěnu ke vchodu do ZOO. Rychlost běhu přizpůsobujeme tempu příchozích.

Děkuji za rozhovor a přeju vašemu klubu, aby se mu podařilo získat co nejvíce lidí pro běh.

Fotografie z expedice na Kavkaz jsou vystaveny v pří­zemních prostorách Magistrátu města Děčín, v ulici 28. října.


Další fotografie z horských expedic

Webové stránky Marka Řízka

Komentáře (Celkem 1)

Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední
avatar

Brno

Celkem 34782 km
Minulý měsíc 178 km
10 km: 0:39:02 (2015)
půlmaraton: 1:23:18 (2011)
maraton: 2:58:43 (2012)

Pavlis muž 09.07.2009 08:01:34

Podle fotky jsem si naivně myslel, že si nekdo od nás na Elbrus zaběhnul.
http://www.elbrusrace.ru/ … e.ru/?l=en

administrator 03.04.2010 13:32:58

Marek Řízek je vytáhlý běžec z Děčínska, jehož v posledních letech lákají především maratony a krása hor. Přestože jeho běžecké výkony zasluhují úctu, nepatří mezi špičkové běžce. Jak sám říká, jde mu spíše o pohodu, která s během přichází. Další jeho láskou jsou vysoké hory. Vozí z nich úchvatné snímky, které vybízejí k tomu nazout trekové či krosové boty a vyrazit.


Odkaz na článek
Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.