Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Mountain Marathon Cup 2009

Mountain Marathon Cup 2009
foto: archiv běhej.com

Ivana Pilařová | 31.10.2008 | přečteno: 1439×

MMC je soubor tří alpských  maratonů, které mají souhrnné  převýšení přes 3 000 metrů, běžně se běhá v nadmořské výšce okolo 2 000 metrů, tomu odpovídá také počasí – tedy nic pro lehkonohé běžce z nížin. Už jen samotná místa konání závodů mluví za vše – Zermatt, Interlaken, Jungfrau, Vaduz.

 

Před lety jsem s maratony začínala, běhala jeden (pražský) ročně a týdny se z toho léčila s tím, že za rok se „zase přemůžu“ a postavím se na start. Myšlenka na více maratonů ročně mi připadala nesmyslná, stačí si přece jen jednou ročně dokázat, že to dám.

V té době, před zhruba deseti lety, jsem se dozvěděla o (údajně) nejtěžším horském maratonu v Evropě – Jungfrau Marathonu s převýšením  1 900 metrů. Vzpomněla jsem si na svůj každoroční boj na rovině v pražských ulicích a usoudila jsem, že to pro mě není. Tím jsem si snadno zdůvodnila, proč se o to nepokoušet a neběhat do kopců. Jistě podle vlastní zkušenosti víte, že zdůvodnit si, že něco nejde, je velmi snadné.

Minulo pár let, mezitím jsem vylezla nějaké alpské čtyřtisícovky po ledovcích a zjistila jsem, že stoupat do kopců není tak zlé a že by to dalo i běžet. Přihlásila jsem se na Jungfrau Marathon a tréninky přestala počítat na kilometry, ale na počet vyběhnutých Ještědů. Po prvním absolvování Jungfrau mě ohromily dvě věci – atmosféra závodu (tak úžasnou jsem do té doby ještě nezažila) a sklon a délka kopců (asi tak osm Ještědů za sebou stále jen nahoru). Každopádně mě to nadchlo. V roce 2009 se hlásím na Mountain Maraton Cup, vlastně kromě prvního závodu vím do čeho jdu, Jungfrau jsem běžela už dvakrát, loni i Zermatt.

LTG Alpin Marathon v Lichtenštejnsku – 6. 6. 2009
Do této zemičky se moc těším, po návratu z Marathonu des Sables si chci užít trochu kopců a horského počasí. Obojí se mi splní vrchovatě. Jedeme jen na otočku – na závod a zpět. Přesto v pátek před závodem prohlížíme knížecí hrad, procházíme cílový prostor v Malbunu a posledních 8 kilometrů, které obkrouží cílové údolí. Odměnou za nastoupané metry jsou krásné výhledy z hraničních hřebenů. V sobotu se budíme do deště. Prší a prší, obloha je tak napůl. Na startu na chvíli přestává a je docela teplo. V naději, že to tak vydrží dalších 42 kilometrů, řada lidí odkládá oblečení do deště.

Prvních 10 kilometrů je rovina až do Vaduzu, hlavního a vlastně jediného lichtenštejnského města. Za městem začíná cesta stoupat a padají první kapky. To jistě přejde (pro jistotou ale oblékám bundu). Vbíháme do lesa a směřujeme ke knížecímu hradu – úžasné pozadí pro fotku. Leje jako z konve, z fotek není nic, ani foťák do deště neskousne dešťovou clonu a vše je rozmazané. Vbíháme do lesa, sklon cesty se zvyšuje, je nám alespoň teplo. Po čase les končí, fouká a je zima, lituji ty, kteří nemají nic než tričko, i mě v bundě je docela zima.

Čekám mírné dlouhé stoupání (tak to alespoň vypadá na profilu trati). Stoupání je, prudké a dlouhé. To přece nemůže trvat až do cíle, celkové převýšení je těsně pod 1 800 m. Za chvíli je to jasné, po prudkém stoupání následuje prudký seběh. To se ještě mnohokrát zopakuje. Do toho stále leje a leje, už přešly dvě bouřky, je takové „chlapské počasí“. Ztrácím naději, že přestane pršet a těším se na posledních 8 kilometrů (ty znám). Se stoupající výškou klesá teplota. Celková prochladlost těla je znát, nezahřejí mě už ani kopce. Lituji Libora, který mi dělá doprovod na kole, musí mu být neskutečná zima, ačkoliv je nabalen v goretexu.

Všechno jednou končí, přede mnou je posledních 8 kilometrů  – oběh údolí, kdy cíl je celou dobu na dohled a na doslech (to není až tak výhoda). Doběhy všech tří maratonů jsou z kopce. I tady je seběh, zato hodně dlouhý (alespoň kilometr), to je opravdu příjemné. Dostávám tričko a dál už nic (medaile pan kníže nějak nevyrazil a na teplý čaj či jiné občerstvení asi nemá peníze). Paradoxně prožívám nejhorší chvíle v cíli, strašná zima, zcela ztuhlými prsty nemůžu rozvázat tkaničky, převléci se. Odvoz z cíle do Vaduzu vázne, čekáme na dešti v zimě na autobus, který jede jen jednou za půl hodiny. Libor jede na kole – to si raději ani nepředstavuji. Při sjezdu na kole z kopce v zimě se mi klepou ruce tak, že je to s jízdou neslučitelné. V autobusu to naštěstí nevadí.

Nad grogem v penzionu roztávám. Analyzujeme počasí, je tady jako v Jizerkách (jen o 700 metrů výše), tam prší skoro celé jaro. Tak čemu se vlastně divím? O tomto závodu se píše, že je z celého Cupu nejlehčí a s nejmenším převýšením. Vzhledem k tomu, že ty zbylé dva jsem už běžela, mohu říci, že převýšení je možná nejnižší, ale lehké to tedy zrovna není. Je to taková „jarná próba“, jak by řekli Slováci. 

Zermatt Marathon ve Švýcarsku – 4. 7. 2009
Městečko Zermatt je moji odvěkou Mekkou. Když jsem tady v roce 2000 stála poprvé, splnil se mi sen celého mého lezeckého života. Nikdy nemohu zapomenout na první pohled na Matterhorn od nádraží v Zermattu. Natož na okamžik, kdy jsem se na tuto úžasnou horu dívala shora z vrcholu Nordendu a Durfour Spice. Vzhledem k tomu, že účastníci maratonu dostanou v rámci startovného lístek na vláček platící tři dny až na horní stanici Gornergrad, neváháme a po celonoční jízdě místo odpočinku razíme nahoru k ledovcům. Ani prohlídka Zermattu se nedá odbýt, do kempu se vracíme kolem osmé večer. Před závodem to není zrovna vzorová životospráva. Nevadí, bylo by skutečnou škodou prosedět tak krásný den v kempu.

V sobotu jedeme vláčkem na start do St. Nicklaus. Mám spoustu času, pozoruji předstartovní hemžení v ranním alpském slunci. Kromě svého maratonu běžím ještě se svým manželem první úsek štafety (střídání je na 21. km v Zermattu). Na rozdíl od ostatních dvou závodů Cupu tady není žádná počáteční rovinka, ale hned od začátku se stoupá. Prvních 10 kilometrů je namáhavých, kopce jsou docela prudké, ale rozhodně ne na chůzi. Druhá polovina do Zermattu je odpočinkovější. Na nádraží se střídají štafety, dále tedy běžím s Liborem, který zastupuje naši štafetu ve druhé polovině.

Zermatt se probíhá celý tam a zpět, je to jedna z mála  odpočinkových částí závodu. Za městem se silnice silně zvedá, za chvíli pochodují všichni (tedy všichni, kteří jsou tady se mnou). Stoupání na Sunegu je prudké, pak ale následuje pohodový seběh – rovinka, zase seběh a zase rovinka (celkem asi 9 kilometrů). Poprvé jsem z toho byla vedle, po docela velké námaze se po člověku chce zase běh. Tedy není to povinné, ale přece po rovině nebudu pochodovat (i tací se ale najdou).

Jsme na Riffelalpu, jen jednu vlakovou stanici pod cílem. Hraje hudba a stoly s občerstvením se prohýbají (gely a energetické tyčinky jsou tady běžné). Pohodová asfaltka, spousta fandících lidí. A – už to vidím, co mě čeká na posledních třech kilometrech. Serpentina končíci někde za obzorem. Začátek se dá stěží vyjít, pak se to lepší. Po kousku rovinky čeká nemilé překvapení – střecha zakončená dřevěnou rampou. Na konci největšího stoupání stojí špalír lidí a očekává, že se běžci rozběhnou. Do cíle je cca 500 metrů, z toho posledních 100 metrů je z kopce. S Matterhornem v zádech a českou vlajkou v ruce se řítím do cíle. Za chvíli přibíhá Libor a fotíme se v cíli v krásných modrých trikách s medailí na krku.

Čas mám o něco horší než v Lichtenštejnsku, ale pocit mnohem lepší. Tady to mám ráda, moc ráda, i když kopce jsou dlouhé a prudké, lépe se mi to snáší než na LGT. Ani se mi nechce dolů (nemám kam spěchat, ještě tu pár dni zůstáváme), dívám se na půlku Matterhornu a torza masivu Monte Rosy, zbytky jsou v mlze.  Tento krásný letní závod mohu jen a jen doporučit. Nepodlehněte však iluzím, že budete mít fotky s Matterhornem – celý je vidět jen někdy a jen brzy ráno.

Jarní  začátek seriálu jsem přežila, usušila jsem věci, deštěm rozmazané  fotky asi už nevylepším (i oficiální reklamní fotka závodu je rozmazaná – to už o něčem svědčí, asi je takové počasí standardem!). Letní Zermatt jsem si nádherně užila i s prodlouženou dovolenou, už se těším na podzimní barvy na Jungfrau.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

ipilarova 03.01.2011 01:07:48

MMC je soubor tří alpských  maratonů, které mají souhrnné  převýšení přes 3 000 metrů, běžně se běhá v nadmořské výšce okolo 2 000 metrů, tomu odpovídá také počasí – tedy nic pro lehkonohé běžce z nížin. Už jen samotná místa konání závodů mluví za vše – Zermatt, Interlaken, Jungfrau, Vaduz.

 


Odkaz na článek
Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.