Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Martina Němečková: Zažila jsem Transe Gaule

Martina Němečková: Zažila jsem Transe Gaule
foto: archiv Martiny Němečkové

Miroslav Kratochvíl | 16.09.2010 | přečteno: 8910×

Transe Gaule, co si pod tím představit? Téměř tři týdny běžíte od jednoho moře k druhému. Do kopců nastoupáte kilometrů, že by to stačilo na Everest, splníte si sen a domů odvezete zážitek na celý život. To vše se podařilo Martině Němečkové, zatím jediné Češce, která kdy uběhla trasu náročného etapového závodu napříč Francií.

Ve středu 11. srpna se Martina spolu se 49 dalšími běžci vydala na trať z Roscoff při pobřeží La Manche. Když 28. srpna, jako jedna ze 44 běžců doběhla do cíle na pláži u Středozemního moře, měla v nohou 1 150 kilometrů, překonala celkem 13 tisíc výškových metrů a na trati strávila 156 hodin, 41 minut a 36 vteřin. Mezi devíti ženami v cíli skončila na čtvrtém místě.

Jaký byl tvůj výsledný čas v porovnání s absolutním vítězem?

Vítez Jan Nabuurs z Nizozemska to stihl o dost rychleji než já. Doběhl do cíle za 98 hodin 23 minut a 43 vteřin. Nejlepší ženou byla francouzská reprezentantka v ultra Brigitte Bec Cètre, časem 124 hodin a 54 vteřin skončila v celkovém pořadí na 12. místě.

Jaké bylo značení trati? Nebála ses bloudění?

Základem byly asi pět centimetrů dlouhé červené obdélníčky s černou šipkou uvnitř. Byly nalepené, kde se dalo, většinou na sloupcích dopravního značení, na patnících. Důležité to bylo zejména u kruhových objezdů, kterých je ve Francii bezpočet, aby běžci věděli, kam mají odbočit. V částech vedených mimo hlavní dopravní cesty nebo tam, kde se nedaly šipky na nic nalepit, byly značky křídou nebo vysypané moukou nebo tam byly barevné pruhované fáborky. Každý den ráno byl před startem výklad trati, ve francouzštině, němčině, angličtině, Zároveň bylo napsané na tabuli fixem, kde budou občerstvovací stanice, jaký je zhruba profil trati, na kterém kilometru bude třeba stoupání nebo klesání, kde si mají dát závodníci pozor, aby špatně neodbočili.

Co občerstvení při závodě?

Většinou byly čtyři nebo pět občerstvovacích stanic podle délky etapy. První dvě zhruba po patnácti kilometrech a další přibližně po deseti. Při proběhu se zaznamenávalo číslo běžce i jeho čas. Zvláštností tohoto závodu bylo to, že tekutiny (voda, kola, ionty atd.) se nalévaly jen do láhve nebo kelímku běžce, který měl s sebou, takže žádné vyplachování kelímků a pití po někom. Občerstvovačky byly bohatě zásobeny – melouny, broskve, nektarinky, rajčata, okurky, slané sušenky, brambůrky, různé druhy sladkých sušenek, kousky baget se salámem, sýrem, paštikou, rozinky, oříšky, gumoví medvídci, každý si napíchl párátkem, co chtěl. K dispozici bylo i Bolino, což je instantní jídlo v kelímku, které stačí zalít horkou vodou a je připravené k jídlu. Obsluha občerstvovaček vždy mohutně povzbuzovala přibíhající běžce. Občas hrála i nějaká ta hudba z CD. Každou občerstvovací stanici obsluhovali vždy ti stejní lidé, takže každá byla svým způsobem originál, někdy doplnili občerstvení i z místních zdrojů – natrhali ostružiny, švestičky, blumy. Také zde byla voda, takže se dala namočit čepice. Na asfaltu bylo vždy křídou napsáno, kolikátá občerstvovací stanice to je a kolik kilometrů zbývá na tu další. Samozřejmě si každý mohl nechat poslat na občerstvovací stanice i něco svého. Třeba Němka Carmen Hildebrand si vždy na první stanoviště brala svůj camelbag s vodou.

Jak bylo postaráno o běžce mezi jednotlivými etapami?

Na celé organizaci se podílelo kolem dvaceti lidí, stíhali všechno, značit trať, připravit snídani, občas večeři, naložit a vyložit zavazadla, složit a rozložit stoly a lavice, navigovat ráno běžce, když byla ještě tma, obsluhovat občerstvovačky, být u doběhu, měřit, zapisovat výsledky, odvážet závodníky na místo, kde se spalo, když to nebylo blízko místa cíle nebo startu, opět je ráno vozit na start, někdy se vozilo i do sprch, když nebyly blízko u haly. Všechno zvládali sice unavení, ale s úsměvem. K dispozici byly dvě masérky a půlhodinová masáž vyšla na 10 euro, také manželský pár, který rozuměl nohám a různým zdravotním problémům souvisejícím s ultra. Doprovod samotných běžců (někteří ho měli) hodně pomáhal, třeba na trati dal vodu, když vedro dosahovalo až 49,5 °C na slunci a občerstvovací stanice byla daleko. Hlavně všichni neskutečně fandili a povzbuzovali, včetně dětí. Vůbec většina lidí hodně povzbuzovala probíhající běžce, pasažéři okolo projíždějících aut, cyklisté, kolemjdoucí, vždy úsměv, „bon žúr, alé, bon rút… “

Jak to celé šlapalo v době mimo samotný běh?

Vstávalo se v pět, při dlouhých etapách o hodinu dříve. Snídaně byla připravená, každý si vzal, co chtěl – kafe do svého hrnku, sýr, salám, vajíčka, máslo, džemy, med, chleba nebo bagety. Občas bylo i něco lepšího, třeba když zbyla nějaká místní specialita od večerního přípitku. Kolem 6:00 se nakládala zavazadla, pak už jen výklad trati a v 6:30 se startovalo. Občas byly starty dva. Ti rychlejší startovali o hodinu později. Při dlouhých etapách se někdy vybíhalo už v 5:00. Po doběhu byla vždy uprostřed haly vyskládaná zavazadla, každý si to své odtáhl do nějakého koutku a připravil ležení. Po sprše a vyprání běžeckých věcí si každý mohl vzít Bolino (druh instantního jídla), k tomu chleba, někdy bylo i nějaké ovoce nebo něco, co zbylo na občerstvovacích stanicích. Často byl kolem 18:00 slavnostní přípitek, buď přímo v hale, před ní a nebo na radnici. Ochutnávali jsme třeba místní víno nebo nějaké pečivo, co napekly obyvatelky města. Obden byla společná večeře na bílých ubrusech, s talíři a příbory o třech chodech, buď opět v hale nebo v nějaké blízké restauraci. Ve dnech, kdy nebyla, jedli závodníci opět Bolino nebo se stravovali z vlastních zásob.

Jaké jsi měla informace o výsledcích nebo průběžném pořadí?

Výsledky se psaly hned po doběhu etapy, tedy po proběhnutí bránou s nápisem Transe Gaule, fixem na tabuli. Když doběhl poslední, tabule se přestěhovala do haly. Výsledky se zpracovaly na počítači, vypočetla rychlost každého závodníka a vše se srovnalo v celkovém pořadí, opět včetně průměrné rychlosti za všechny dosud uběhnuté etapy. Při slavnostním přípitku se občas vyhlašovali tři nejrychlejší muži a tři ženy právě proběhnuvší etapy.

Která etapa se ti líbila nejvíc?

Moc se mi líbily hory, takže 11. až 13. etapa a pak část 17. a 18. etapy. V horách se mi dobře dýchalo, ty stromy kolem, vlahý vítr, jako by do mne začala vstupovat jejich síla. V duchu jsem na ně volala: „Hory, lesy, dejte mi sílu, ať mi to běží“. A ono to běželo. Jedenáctá a dvanáctá etapa patřily mezi jedny z mých nejrychlejších.

Jakou jsi volila strategii?

Ze začátku jsem měla síly celkem dost, kolena bolela snesitelně, nohy byly připravené běhat, věděla jsem, že prvních sedm dní určitě vydržím. Od startu jsem do toho dávala, co šlo. Doběhnout co nejdál, než začne pálit slunce a udeří vedro, které ze mne vycucalo skoro všechnu sílu. Tak do 11:30 to obvykle běželo celkem parádně, takže jsem uběhla 30–40 kilometrů. Pak jsem začala zpomalovat a často jen rychle chodila. V závěru etapy jsem se zase rozběhla, co šlo nejvíc. Platila stará pravda, koně cítí stáj a běží domů, já taky, s tím všudypřítomným vedrem mne to přestávalo bavit a chtěla jsem cíl, třetinku piva, co už měli pro mne připravenou a hlavně sprchu. Občas se i na posledních kilometrech našel nějaký soupeř nebo spíš soupeřka, protože já se poměřovala hlavně s ženskými a ne s chlapy, a já se snažila být o kousek rychlejší a lepší. Než jsem odjížděla do Francie, tak jsem hodně přemýšlela o tom, jak závod vůbec poběžím a jaký tak asi můžu očekávat průběh a výsledek. Moje hypotézy se celkem naplnily. Trochu mne zpětně překvapilo, že jsem byla ty první etapy o dost rychlejší, než jsem původně myslela, že budu. Neměla jsem se proč šetřit. Když byla energie, tak jsem jí využila a běžela, protože to vedro ji ze mne stejně vycucalo. Obávala jsem se, jak budu zvládat prostředek závodu. Bylo to v takových vlnách a já to i na sobě cítila. Prostě mi to třeba dvě etapy nešlo, energie někdy chyběla už od rána, pět kilometrů jsem běžela rychle, pak mi došlo a energie se našla třeba na první občerstvovačce (15. kilometr), nebo se taky nenašla a já musela jít. Někdy jsem se i pár kilometrů jen potácela po okraji silnice. Pak to zase třeba pár etap šlo celkem dobře. Pro mé tělo to byla velká neznámá, protože takhle dlouhý etapový závod jsem ještě nikdy neabsolvovala, nejdelší byl Moravský ultramaraton, a to bylo jen 7× 43 km.

Jak moc tě bolely nohy, co nějaká zranění?

Svaly mne bolely jen párkrát, plosky nohou byly omlácené o asfalt, protože trasa byla z devadesáti procent vedená po asfaltu, ale vždy jsem se snažila tzv. pérovat, dopadat pružně a nohy jsem po doběhu každé z etap pořádně masírovala a promazávala, procvičovala jsem prsty na nohou. Od začátku mne bolelo levé koleno, občas se přidalo i pravé. Snažila jsem se sehnat nějaký led a chladit. Přes noc jsem mazala mastmi, ty jsem střídala, přes to jsem dávala mikroténový sáček a dva šátky, aby vše bylo v teple a mazání intenzivněji působilo. Bylo to docela účinné. Vydržela jsem dopoledne celkem svižně běžet 30 až 40 kilometrů, bolest byla jen vzdálená. Občas jsem si ráno vzala ibuprofen. S mými bandážemi přes kolena se moc běhat nedalo a bolelo to stejně s nimi i bez nich. Pro jistotu jsem měla v ledvince dvě elastická obinadla, kdyby bylo nejhůř a kolena nechtěla vůbec poslouchat, abych tu etapu měla jak dopajdat v limitu, který byl 5,5 km/hod. K tomu naštěstí nikdy nedošlo. Poslední etapy mne začaly tahat vnější úpony od achilovky na levé noze a trápil mne začínající zánět okostice na pravé noze. To bolelo jako čert. Záda byla perfektní, puchýř žádný, jen jeden otlak od speciálních vložek, co nosím do bot.

Co ostatní závodníci?

Hodně závodníků mělo s sebou doprovod. Byla to rodinná akce. Táta běžel, máma řídila obytné auto a podávala občerstvení, povzbuzovala, starala se po doběhu, prala oblečení, nosila jídlo, nakupovala, masírovala, děti taky pomáhaly a hlavně fandily. Pro mnohé je to životní styl, běhají etapové závody, Transe Gaule třeba každý rok. Například Američan Don Winkleys má plný počet účastí, tedy osm. Například Transe Europa trvá devět týdnů, končí se na Gibraltaru, to si nějak nedokážu představit, vydržet 9 týdnů takového kočovného způsobu života a ve spartánských podmínkách. Pozdější vítězka Brigitte Bec Cètre měla s sebou dva pomocníky, ona jen běžela, občerstvení jí podávali za běhu, i jí namáčeli čepici do vody, spala odděleně v obytném autě, občas chodila na společné večeře. Byla moc milá, často mne po francouzsku objala, přála „bon kuráž“ a říkala, že se musíme obě snažit, když jsme reprezentantky. Všichni byli skvělí, před startem jsme se objímali, plácali si, přáli „bon kuráž“, skoro každý, kdo mne míjel při běhu, alespoň pokynul rukou a většinou právě přál „bon kuráž“. Opravdu musíte mít hodně velkou kuráž, protože přeběhnout Francii je pěkná makačka, ještě teď, když se podívám na mapu, tomu nemůžu nějak věřit, že jsem to dokázala.

Věděla jsi, že ti tady v Čechách fandíme a že sledujeme průběh závodu?

Chci všem poděkovat, posílali jste mi smsky, Filip Klepl vzkazoval, kdo všechno na mne myslí, kdo mi drží palce a posílá dálkově energii. To mě hodně drželo a popohánělo vpřed, vaše víra, že to dokážu.

Vím, že běžet Transe Gaule bylo tvým snem, řekneš nám k tomu něco víc?

Splnila jsem si svůj sen, nosila jsem ho v hlavě tři roky a hlavně kvůli němu běhala víc a víc kilometrů. Než jsem odjížděla do Francie, měla jsem za letošní rok naběháno 4 200 kilometrů. Připravená jsem byla dobře, vybavení pro závod mohlo být lepší, ale byla jsem limitovaná omezenými finančními prostředky, vždyť jen díky lidem, kteří mi finančně i jinak přispěli, jsem mohla svůj sen uskutečnit. Nikdy nezapomenu na Transe Gaule, na lidi co ho organizují, pomáhají a hlavně běhají. Je to zvláštní specifický svět a jedinečná atmosféra. Nezapomenu na pláž v Gruissan, na posledních 150 metrů horkým, těžkým pískem. Na čekající bránu, na všechny, kteří tam doběhli přede mnou, tleskali, dělali vlnu, volali na mě. Na moře, které se zdálo tak neskutečně daleko, najednou bylo úplně blízko, modré a nekonečné. Všechny ty těžké chvíle byly najednou pryč a já se slzami v očích byla konečně tam.

Rodí se Ti v hlavě už nějaký nápad, co si splníš příště?

Nápadů mám víc, ale zatím nic konkrétního uskutečňovat nehodlám. Musím si pořádně odpočinout, nohy mě nebolí, jen se cítím hodně slabá. Energie mi vydrží tak na půl dne. Sen může být jen jeden, to bylo Transe Gaule, a sen je splněný. Co bude dál? Jestli bude něco dál? Nebudou to sny, ale výzvy. Záleží samozřejmě na mém zdraví, to je hodně limitující faktor.


Na závěr trochu statistiky:

Průměrná rychlost Martiny za všechny etapy: 7,307 km/hod.

Nejrychlejší etapa: zároveň ta nejkratší – 11. etapa, 49 km, převýšení 695 m, trvala jí 5 hodin 55 minut a 29 vteřin.

Nejpomalejší etapa: 17. (předposlední), s největším převýšením ze všech etap (1350 m). Byla čtvrtou nejdelší (70 km), Martině trvala 11 hodin 7 minut 9 vteřin. Rychlost poklesla na 6,295 km/hod.

Nejlepší umístění v etapě: v páté – dvacátá celkem, druhá žena. Tato etapa měřila 70 km s převýšením 500 metrů. Trvala jí 8 hodin 40 minut 8 vteřin.

V průběžném pořadí byla nejvýše na 25. místě a to čtyřikrát (etapy 3, 4, 5 a 6).

Nejhorší umístění v etapě: na 39. místě, a to ve dvou etapách (etapy 16 a 17).

V celkovém průběžném pořadí obsadila nejnižší 34. místo dvakrát (etapy 17 a 18).

Komentáře (Celkem 35)

Nalezené položky: 36 První Předchozí | 1 | 2 | Další Poslední
avatar

Praha

Celkem 52110 km
Minulý měsíc 127 km
10 km: 0:47:15 (2010)
půlmaraton: 1:46:26 (2010)
maraton: 3:46:35 (2012)

mapo žena 18.09.2010 12:55:22

to petrkarel-napsal jsi jen pár vět, není ani vlastně moc jasné, čemu nerozumíš. Ultra je prostě jedna z běžeckých disciplín, TG mně oslovilo tím, že jde o určitý sportovní výkon a zároveň to má poznávací prvek, protože proběhnout/projít po vlastních napříč Francii, je úplně něco jiného než tam jet třeba normálně na dovolenou a válet se na pláži. Budu si to pamatovat celý život. Jestli budu v nějakých tabulkách nebo ne, je úplně vedlejší a kvůli tomu jsem to rozhodně nepodnikla. Jinak díky všem za reakce a vysvětlení (Koyama atd.).

Motto: ------------------ vytrvale jako smrt
avatar

Nový Vestec

maraton: 3:06:31 (2005)

sam muž 18.09.2010 13:47:14

>> mapo, 18. 09. 2010 12:55:22

Martino, hlavně se nenech otrávit. Ten zážitek, který máš a je jen tvůj, ti zůstane napořád. A ti, kteří nedokáží pochopit, proč jsi to běžela, jsou asi v životě o moc ochuzeni.

Motto: http://skyrunning.cz
avatar

Praha 4

Celkem 28230,23 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:46:14 (2013)
půlmaraton: 1:49:29 (2009)
maraton: 3:57:28 (2014)

Dav muž 18.09.2010 19:45:03

>> petrkarel, 17. 09. 2010 21:25:22

Zkus dát něco delšího, třeba tě při tom něco napadne, třeba se ti podaří aspoň se přiblížit určité formě pochopení…

Motto: ...kam až?
avatar

Olomouc

Celkem 148232 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:39:54 (2001)
půlmaraton: 1:34:43 (2002)
maraton: 3:21:17 (2002)

321919 muž 18.09.2010 21:51:20

>> petrkarel, 17. 09. 2010 21:25:22

Ne všechno lze zařadit do nějakých, něčím přesně vymezených, tabulek. Tohle však je mnohem více. Obrovské vítězství vůle a splnění svého snu. Většina lidí zůstane jen u těch snů, ale Martina ukázala všem, že je možné tyto svoje sny i splnit. A to je daleko větší výkon než je možný zařadit do jakýchkoliv tabulek. Dokázala nám všem, že slova chtěl(a) bych neznamenají nic, ale CHCI dokáží divy.

Motto: Nepřestaneš běhat proto, že jsi zestárl. Zestárneš proto, že jsi přestal běhat.
avatar

Celkem 3059 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:54:10 (2011)
půlmaraton: 1:55:58 (2011)

Hokki muž 18.09.2010 23:39:33

Přátelé, mám na výkon Martiny shodný pohled jako naprostá většina zde diskutujících (opakoval bych prakticky stejná slova obdivu), ale dovolil bych si polemizovat s některými reakcemi na vyjádření (>> petrkarel, 17. 09. 2010 21:25:22), z trochu jiného pohledu. Proč vás tak dráždí, že se najde někdo, kdo nerozumí, kdo nechápe smysl? Komu je to, přiznejme si to, třeba i naprosto šumafuk? Tím nechci tvrdit, že to je takhle doslova právě tento případ, ale i kdyby byl, tak co? Proč v tom hned vidět postranní úmysly nebo jakési pokusy o srandu? Vždyť běhat se dá z tisíce různých důvodů a ne všechny z nich musí být nutně ty „naše“ – vedeny snahou o překonávání svých i cizích, malých i velkých, překonatelných i „nepřekonatelných“ hranic! Třeba to, že někdo běhá půl století „jen tak“, je taky hodno obdivu… Kdo z nás může dnes říct, že to dokážeme taky? – Já tedy už asi, bohužel, těžko… :-) :-(

avatar

Zem

rudo muž 19.09.2010 00:01:26

>> Hokki, 18. 09. 2010 23:39:33 z jednej strany mas pravdu, ale predsa len ten kritizovany prispevok bol v duchu, ze behat preteky ktore nie su uznane IAAF ako disciplina pre svetove rekordy nema zmysel, Vyjadrovalo to viac ako nepochopenie vyjadrovalo to odsudenie.

Ako keby si vyjadril nazor ze je nezmysel bezat YES!enicky maraton, lebo to nie je presne znmerana a certifikovana trat pre svetove rekordy podla pravidiel IAAF. ta kritika nebola len o TG alebo o ultra alebo o Martine, bolo to kritika vseobecne o behani pretekov ktore nemaju sancu byt nejake tabulkove. Biolo to teda odsudenie behania pre zazitok, pre radost pre zdravie atd, vsetkeho co nevedie k tabulkam

Motto: 528 citaj: geopolitics.co
Nalezené položky: 36 První Předchozí | 1 | 2 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.