BĚH V TĚHOTENSTVÍ: Jak mne manžel doběhl

První tři měsíce jsem žila ve sladké nevědomosti a dosáhla tak několika zlepšení. Necítila jsem ani únavu. Že by to tak opravdu fungovalo a ti soudruzi z NDR toho využívali ve svých nechutných praktikách?

Brrr! Když jsem už ale něco přece jen začala tušit, brouzdala jsem po internetu, hlavně na www.babycenter.com, kde jsou v tomto směru maminky i odborníci přece jen méně konzervativní.

Držet se tepové frekvence, dechu, vlastních pocitů, jen toho, co je psáno, nebo všeho dohromady?

Všeobecně doporučovaných 140 tepů mi nic nedá, i podle dostupných informací běhaly některé americké maminky ve vyšších obrátkách – až 160–165, jen postupně zvolňovaly. Optimismu mi dodávala jedna z maminek, která pronesla ve 37.týdnu: „Jdu se proběhnout. Cítím se skvěle a asi si doběhnu i pro malou do porodnice…“

Jen nepřekročit anaerobní práh! Takže jsem si hlídala tepovku na svých trasách i úsecích v hale, než mi praskl… řemínek od hodinek sporttesteru. Mezitím už jsem zvládla vyznat se v řeči svého těla ještě lépe než kdy před tím. Tempo se přirozeně a postupně zpomalovalo. Ve čtvrtém měsíci jsem zvládla na běhátku pohodových 11 – 11,5 km/h, s občasným zrychlením na svých maratonských 12 km/h, v pátém to bylo o kilometr pomaleji.

Bez běhátka a nejvýše na 160 tepech. Potřebovala jsem víc než kdy jindy pomalejší „rozjezd“. Na všeobecné dotazy rodiny i známých, zda ještě běhám, jsem vždy kývla a moje drahá polovička a sparringpartner v jedné osobě k tomu neopomněl dodat, že mi stále ještě nestačí.

V šestém už to bylo těžší, znamenalo to především větší výkyvy. Někdy to znamenalo vzít část trati indiánkem. Tempo se ještě o kilometr až dva zpomalilo. V této době už nelze držet nějaké tréninkové plány.

Když to sedlo, nebyl problém dát si dvacet (kilometrů), leč velmi volně. Když ne, ubrala jsem, třeba až do chůze, bez pocitů zklamání, které bych jinak jistojistě měla. Malý mi umí říct, kdy zpomalit, jako nejlepší trenér.

Vím, že základní kondici neztratím, subjektivně se cítím stejně, jako když jdu za normálních okolností nějaký středně náročný trénink. Chrtí povaha musí jít nutně stranou – však si toho letos ještě užiju. Takhle to šlo až do poloviny sedmého měsíce.

To už jsme s taťuldou měli přibližně stejné tempo, s tím rozdílem, že já jsem potřebovala už ne jeden, ale tak tři až pět kilometrů velmi pomalého klusu téměř krokem, než jsem se dostala do rovnovážného stavu, v němž jsem pak dokázala zrychlit a bez zadýchání vydržet libovolně dlouho.

Brzy nato mne začal již pravidelně – a celkem logicky – předbíhat. Šest kilo navíc, posun těžiště a vyhnutí se otřesům znamenalo změnit krok.

V prvních kilometrech někdy cítím nepříjemné bolesti v lýtkách, které však vždy pominou. Se zpomalujícím se tempem jsem si jakž-takž držela aspoň stálý objem přibližně 45 km týdně, více to nebylo spíše jen kvůli práci. Teď už jen 30 a jsem ještě ráda.

Jak jen to dlouho takhle půjde a co budu dělat ještě dva měsíce?

Vanda Kadeřábková-Březinová