Už několik let se snažíme zpestřit si běžecký rok nějakým mimořádným zážitkem. Takhle jsme se vydali loni a předloni na podzim na Jungfrau Marathon a do Atén, obojí bylo skvělé. Samsonman Halbmarathon jsme si zase zaběhli dvakrát v rámci letní dovolené. Letos plánujeme Kladno, takže pokud chceme stihnout něco v zahraničí, nějakou tu „třešničku na dortu“, musí to být během letní dovolené – dva maratony na podzim zaběhnout nezvládneme.

A tak v okamžiku, kdy známe termín, brouzdáme po internetu a hledáme vhodný závod, který bychom během té letošní dovolené mohli absolvovat. Nakonec volba padá na Gletscher Marathon v Imst v Rakousku, nedaleko Insbrucku.

Na dovolenou odjíždíme už 30. června, závod se běží 3. července, takže budeme mít dost času na „aklimatizaci“. Okolí Imst trochu známe, před pár lety jsme jeli na kolech podél Innu a tuhle oblast si dobře pamatujeme. Krásná dlouhá hluboká údolí, která rozřezávají alpský masiv, dole bohatá zeleň a kulturní krajina, úhledné, malebné vesničky a městečka, nahoře rozeklané vrcholky hor se sněhovými čepicemi. Asi nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem po revoluci prvně jela na zájezd (bylo to tehdy do Švýcarska) a poprvé jsem uviděla Alpy. Ten pocit úžasu a ohromení z té krásy zažívám pokaždé znovu. A teď jedním takovým údolím zase poběžíme. Poprvé to bylo předloni na Jungfrau a bylo to fantastické.

Tentokrát nemáme ten strach co tehdy (Dokážeme to? Stihneme časový limit? Nedojdou nám síly?), Gletscher Marathon je totiž horský maraton naruby, začíná se pod ledovcem v nadmořské výšce 1736 m. n. m., končí se v nadmořské výšce 761 m, během závodu se nastoupají 203 metry, ale celkové klesání je 1178 metrů. Kopce mi moc nejdou, tak mi tahle varianta přijde docela příjemná. Netuším ovšem, co se mnou tak dlouhý seběh udělá – uvidíme. Mirek se trochu bojí o svá kolena, těm seběhy trochu vadí.

Pitztall nás vítá poměrně nevlídným počasím, první den prázdnin je chladno a krátké i delší dešťové přeháňky se střídaji s krátkými úseky slunečního svitu. Je celkem s podivem, že stíháme projet si dolní čtvrtinu trati na kole a zaběhnout si závěrečných pár kilometrů, aniž bychom nějak výrazně promokli. Poslední kilometr závodu je do kopce, ale není to nic tragického – aspoň ne dnes, uvidíme, jak to bude vypadat s jednačtyřiceti kilometry v nohách. K večeru deště přibývá, zima je taky pořád větší – a na vrcholcích hor, které máme na dohled, přibývá sněhu. Odhadujeme, že sníh je tak od 2 500 metrů, tak vysoko naštěstí nebudeme.

Závod sám je perfektně organizovaný. Výdej startovních čísel bez problémů, pro nás jen trochu nezvyklé vybírání zálohy na čip + 3 eura jako půjčovné, v Německu, Rakousku i Švýcarsku běžná praxe. Ráno v den závodu nás autobusy vyvážejí do Mittelsbergu, kde je start. Máme štěstí, svítí slunce, ale je poměrně chladno – jen asi 8° Celsia. A zjevně celý den žádné horko nebude, těšíme se. Zavazadla předáváme do autobusu a netrpělivě čekáme na start, je nám trochu zima, při pohledu na ledovec nad údolím není divu. Maratonců je jen asi 250, začínáme mít obavy, že budeme uzavírat běžecké pole.

První část závodu vede, možná naštěstí, aspoň nepřepálíme začátek, asi jeden kilometr do kopce ke spodní stanici Pitzexpress-Tunnelbahn a obloukem se vrací do Mittelsbergu. Čeká nás téměř 30 kilometrů prakticky jen z kopce, na mapě píšou místy až 19% klesání. Až ve Wenns nás čeká delší, asi dvoukilometrové stoupání, pak zase klesání až na 41. kilometr a jen ten poslední kilometr je do mírného kopce. Taky vám to připadá skvělé? My jsme si to mysleli, dokud jsme to nezkusili. Po zhruba půlmaratonu jsme těch seběhů měli plné zuby. Stehenní svaly protestovaly, lýtkové tuhly a my se začali těšit na nějaké to stoupání. Ještě že bylo celou cestu na co koukat, údolí Pitztall je nádherné. Vodopády vlevo i vpravo od silnice, hluboké strže, ve kterých se přes kameny valí říčka Pitze, malebné vesničky evidentně žijící z turistického ruchu. Diváků bylo podle trati méně, než jsme čekali, lidé fandili hlavně ve vesničkách, jinak si občas člověk připadal jak osamělý běžec. Já nevím, jak je to možné, ale při těchto počtem účastníků menších závodech obvykle většinu trasy absolvuji sama jak ten kůl v plotě. Všichni běží buď rychleji, nebo pomaleji, s nikým se netrefím do tempa.

Zhruba do 25. kilometru to vypadalo na čas pod čtyři hodiny (vždyť je to z kopce, ne?), ale pak nám oběma ztuhly stehenní svaly tak, že bylo po pár kilometrech jasné, že se s tímhle časem můžeme rozloučit. Mirek, poučený z předchozích maratonů, působí na občerstvovačkách jako alchymista, když preventivně bojuje proti křečím. Já to mám na háku – mě přece křeče nikdy neberou, to jen ti chlapi si furt něco vymýšlejí… No, taky na mě došlo. Místo finiše se posledních 500 m plazím do cíle jako šnek a přesvědčuji lýtkové svaly, že musí ještě chvíli vydržet. Deset metrů před cílem se musím chvíli zastavit, křeč mě kroutí jak velikonoční pomlázku, pak to zase jde, ale za cílovou čárou si musím sednout a není mi jasné, jak a kdy se zase zvednu.

V cíli zase vše funguje jako na drátkách. Medaile, občerstvení (nealkopivo, buchty, ovoce, cola, ionťák), sprchy na místním stadionu a samozřejmě téměř nekonečné vyhlašování výsledků všech tří běhů (maraton, půlmaraton, jedenáctikilo­metrový Run+Fun – kategorie po pěti letech až do 70+, k tomu maratonské štafety).

Skvělá atmosféra, spousta lidí si na to vyhlašování při občerstvení počká. Před pátou odpoledne už jsou kompletní výsledky na internetu, dozvíte se z nich i to, že letos některý ze třech závodů běželo 22 Čechů. A můžete si vytisknout krásný diplom se jménem, časem a pořadím, celkovým i v kategorii.

Gletscher Marathon je rozhodně závod, který stojí za vyzkoušení, překvapilo nás trochu, že zdaleka nebyl jednoduchý, stál nás možná víc sil než klasický rovinatý maraton. Trasa údolím Pitztall je úchvatná, hlavně v horní polovině. O tuhle část byli připraveni ti, kdo běželi jen půlmaraton, ten startoval na 31. kilometru maratonu a jeho druhá část probáhala už spodní, rovinatou částí údolí kolem Imstu a Tarrenz. Ale i tahle část trati byla moc pěkná, den po závodu jsme si ji projeli na kole. Byla jen mírně zvlněná, větší část vedla lesem, po zpevněných cestách podle potoka, navíc doběh byl mírně z kopce, to jsme dodatečně těm půlmaratoncům záviděli. Z Prahy je to do oblasti Pitztall asi 550 kilometrů, takže na otočku se sem asi nikdo nevypraví, ale v okolí je tolik možností, co podniknout a kam se podívat, že určitě stojí zato vydat se sem na dovolenou.

Jarmila Holasová, Jaromír Holas

WEBOVÉ STRÁNKY ZÁVODU