Ústředním tématem filmu je doping ve vrcholovém sportu socialistického Československa. Proč jste zvolila právě toto téma, které je stále vnímáno jako kontroverzní?

„Před několika lety jsem si přečetla v novinách článek o tom, že se objevily tajné materiály ministerstva vnitra o státem organizovaném dopingu československých sportovců pomocí anabolických steroidů. Článek vysvětloval, že program plánovaného dopingu byl zahájen v roce 1983 a zúčastnilo se ho mnoho olympioniků. Archivy odkryly příšerné praktiky, kterými stát vědomě ničil zdraví špičkových sportovců za účelem vítězství za každou cenu. Ti, kteří se odmítli zapojit, se odsoudili k faktickému zániku sportovní kariéry.

Ihned jsem si řekla, že je to vlastně obrovské téma, které ještě nikdy nebylo v hraném filmu zpracováno, a že mi toto téma umožní zaobírat se i tématy, která jsou mi vlastní, tedy otázkami svobody rozhodování, cti, sebeúcty. Nechtěla jsem vytvořit ideologický pamflet, ale film o lidské důstojnosti. Vždy jsem toužila napsat a natočit film o boji za malou lidskou svobodu v komunistické diktatuře."

Jak vznikal váš filmový příběh? Konzultovala jste téma s pamětníky, s aktéry podobných kauz?

„První verze scénáře jsem napsala v roce 2007. Nejdříve jsem konstruovala psychologický příběh a zároveň sbírala informace o dopingu v osmdesátých letech minulého století z internetu. Pak jsem se přes známého obrátila na jednoho sportovního novináře, aby mi poradil, za kým jít. Přes něj jsem získala kontakty na několik sportovců, trenérů a jednoho lékaře."

Jak probíhala tato setkání? Jaké byly reakce oslovených?

„Musela jsem zlomit jejich velkou počáteční nedůvěru, aby se mnou vůbec mluvili. Státem organizovaný doping je opravdu stále tabu, lidé nechtějí rozviřovat staré historky, ničit legendy. Nakonec se mi podařilo přesvědčit několik aktérů minulosti, kteří byli schopni a ochotni, většinou pod slibem anonymity, o tématu něco říct, a dávala jim postupně verze scénáře k okomentování. Každý vnesl jiný pohled, nové informace a vzpomínky, podle nichž jsem scénář postupně upravovala."

Cítila jste, že se k tématu má ještě někdo z nich potřebu vyjadřovat? Nebo jde pro dotyčné o uzavřenou záležitost?

„Většina tehdejších aktérů dopingu si myslí, že ‚organizovaná péče‘ sportovcům zachraňovala zdraví. Protože by beztak dopovali, jelikož kontroly byly v té době jen velmi přibližné a atleti či jejich trenéři, si byli schopni sami sehnat různé anabolické steroidy a aplikovali si je často sami. Hovořit se jim o tom nechce."

Téma filmu lze povýšit na obecnou otázku hledání osobní svobody v totalitním režimu a ceny, kterou člověk, jenž se mu postavil, musel zaplatit. Do jaké míry se do filmu promítly vaše osobní zkušenosti?

„Hlavní postavě Anně je ve filmu 18 let, je tedy přibližně stejně stará, jako jsem byla já v roce 1983. Fair Play není samozřejmě film o mně, ale je také o mém dospívání v socialistickém Československu, o problémech, které většina lidí kolem mě řešila, i když možná v méně vypjatých situacích. Dospívající děti tehdy často zjišťovaly, že jejich rodiče přežívají v systému založeném na lži, a doufaly, že nebudou stejné. Jejich rodiče zase řešili dilema, zda být morálním vzorem pro své děti a žít ve stínu, nebo se přizpůsobit lži režimu, kolaborovat s ním, a získat tak pro své děti lepší budoucnost. Do scénáře jsem dala mnoho prožitků svých, mých vrstevníků i našich rodičů. Film je v tomto směru velmi intimní."

S kým jste spolupracovala při ztvárňování sportovního prostředí, navíc v době minulé – kdo byli vaši odborní poradci?

„Odborného poradce jsem neměla, a byla jsem ráda, že jsem si všechno takříkajíc oběhala sama. Na jednu stranu mi to dalo hodně práce, na druhou jsem přišla do kontaktu s pamětníky, kteří mě mohli důvěrněji zasvětit do reálií, než kdybych si jen přečetla nějaký výsledek kolegova pátrání na papíře. Potřebovala jsem zasvětit do přesných postupů, jak se dopovalo, jakými látkami, jak intenzivně.“

K čemu jste dospěla?

„Překvapilo mě, že na toto téma u nás neexistuje žádná knížka, žádná diplomová práce. Lidé, kteří se mnou leckdy nejprve nechtěli ani mluvit, se nakonec rozpomínali na velmi živé detaily – to vše se ve filmu projeví. Co se týká konkrétně tréninků a běhání, vždy jsme na place měli trenéra, který hlídal, aby to, co sportovci dělají a říkají, bylo adekvátní realitě.“

Jak probíhal konkurz na hlavní představitelku? Musela být sportovně zdatná či přímo běžkyně?

„Zprvu jsem šla cestou klasického castingu, kdy jsem vítěznou herečku přivedla k trenérovi s otázkou, jak dlouhý trénink bude potřeba, aby divák uvěřil, že je vrcholovou atletkou. Trenér ji ani nenechal běžet s tím, že bohužel nikdy, protože na to nemá správné kotníky. Takže celý casting byl k ničemu."

Co jste udělala potom?

„Pochopila jsem, že na to musím jít přesně naopak, zkoušeli jsme v jisté fázi i opravdové atletky, z nichž některé byly i herecky velmi šikovné, ale cítila jsem, že by tak náročnou roli nezvládly a navíc jejich prioritou bylo závodění a ne natáčení. Takže jsme pozvali herečky na stadion, ony před očima trenéra zaběhly dvoustovku, trenér jen říkal: „Tato ne, tato možná, tahle má docela talent.“ Stejnou metodu jsme pak zvolili na Slovensku. Na stadion přišly znovu i ty herečky, které jsem původně pod vlivem mé mylné představy, že musí být především hubená, vyřadila, což byl i případ Judit Bárdos, která trenéra ihned zaujala právě přirozeným sprinterským talentem.“

Jak vypadal její trénink pro roli?

„Judit během náročné fyzické přípravy zhubla tuším deset kilo, celý první rok před natáčením a další během natáčení čtyřikrát týdně tvrdě trénovala, za což jsem ji obdivovala."

Jaký je váš vztah ke sportu? Věnujete se nějakému aktivně?

„Nejsem žádný sportovní fanoušek, ale vždy jsem jimi byla obklopena – nejdříve otcem, teď svým synem. Hraji trochu tenis a je mi líto, že na něj nemám víc času."