Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Při běhu hovořím se svým tělem, říká režisér cestovatelských filmů

Při běhu hovořím se svým tělem, říká režisér cestovatelských filmů
foto: archiv Petra Horkého

Daniela Havránková | 06.11.2012 | přečteno: 3325×

Možná si jeho tvář pamatujete z televize, kde uváděl pořady jako Pyramida, Studio 6, Hip Hap Hop či Dobré ráno. Moderování se Petr Horký příležitostně věnuje dál, ale nyní je především režisérem cestovatelských dokumentů. Běhat začal před pár lety, když se potřeboval dostat do kondice před expedicí na severní pól. A běhání mu už zůstalo. Zažívá při něm meditační stavy mysli a, jak sám říká, umožňuje mu vést dialog s vlastním tělem.

Příprava na náročnou severskou výpravu vás přivedla k běhu. Jak jste na tom byl s fyzičkou předtím?

„Chvíli jsem hrál tenis a relativně dlouho, do dvaceti let, jsem dělal karate. Pak jsem začal pracovat, při tom jsem chodil na vysokou školu a na sport nebyl čas. Klasický model, který zná většina chlapů… Příští rok mi bude čtyřicet a pamatuju si ze sportů, jak se mé tělo umělo hýbat. Občas jsem si někde něco zahrál, zaběhnul a myslel jsem, že tělo je v pohodě. Když jsem však začal trénovat na výpravu na severní pól, byl jsem ostře konfrontován s tím, že tomu tak není. To bylo v roce 2006 a tehdy jsem začal pravidelně běhat. Běhání jsem původně neměl rád, ale začalo mě k mému překvapení bavit a našel jsem v něm kouzlo a krásu.“

Jak váš trénink před expedicí vypadal?

„Manželka je bývalá aktivní basketbalová hráčka a trenérka, takže mi navrhla základní plán tak, abych se nehuntoval a trénink měl nějaký postup. První měsíc jsem plival plíce a umíral, ale postupně jsem prodlužoval vzdálenost. Nenutil jsem se do tempa, udržoval jsem se v běhu. Zlepšoval jsem se a po měsíci trápení se to zlomilo – najednou mi to šlo a dalo se běhat víc a dál. Bavilo mě to. Krátce před severním pólem jsem měl už tělo v celkem dobrém stavu a bylo mi i líto, že jsem měl jít po hodině běhání domů, tak jsem si to ještě prodloužil. A já vůl si asi čtrnáct dnů před odjezdem na expedici natáhl stehno, když jsem v tom rozjuchání na závěr vyběhl rychle kopec. Na pól jsem odjížděl s tím, že mě dost bolela noha a nevěděl jsem, jestli jsem to tím úplně nezvoral. Naštěstí ne.“

Ale jinak vás běh na zátěž dobře připravil?

„Běhání pomohlo moc. Na severním pólu se pak odehrál další zásadní moment, odstartovala se tu moje láska k poláru. Předtím jsem na pár cestách po poláru byl, ale nebylo to tak, že bych se do toho úplně zamiloval. Až tehdy jsem na pólu zažil takové to přeladění hlavy, pocit, který je úžasný a nádherný. A tento pocit se dá přivodit i běháním. Takže od té doby mě běhání baví a chybí mi, když neběhám.“

Prokládal jste běhání i jiným sportem?

„Před expedicí jsem hodně plaval, pak jsem však v podolském bazénu chytil plíseň do nohy, tak jsem přestal. Jsem aktivní potápěč, dive master, po světě už mám v rámci práce snad dvanáct set ponorů. Jezdím na motorce a hrávám tenis. No a to jsou přesně sporty pro ty chlapy kolem čtyřicítky, kteří vzpomínají na to, jak jim tělo fungovalo, a živí iluzi, že je to pořád dobrý.“

Nakolik se věnujete běhání teď?

„Dřív jsem chodil běhat pětkrát týdně, teď ale i cvičím, posiluji s trenérem v tělocvičně, tak jsem povolil. Sobotu a neděli mám běžecké, úterý a čtvrtek mám cvičení a jak mezi tím najdu čas, jdu si zaběhat. Když jsem začínal běhat, běhal jsem hlavně v noci po lese. Neviděl jsem a byl jsem v takových podmínkách, že jsem nevěděl, co se kolem mě děje, a to mě baví, to mě stimulovalo. A když jsem si pak jednou šel zaběhat ve dne, najednou mě strašně štvalo, že všechno kolem sebe vidím. Teď většinou běhávám večer. A hrozně mě baví, když se po doběhu zhruba půlhodinku poté najím. Jak má někdo rád dělání žízně, tak já mám rád dělání si hladu. Po squashi mám žízeň a po běhání mám hlad. Pochutnám si na čemkoliv.“

A kde vás tedy můžeme potkat v maratonkách?

„Ohledně trasy – mám kolečko po Praze, vybíhám z Národní, přes Malou Stranu na Pražský hrad a na Petřín, na Smíchov, odtud přes železniční most a podél Vltavy zpátky. A pak běhávám v Popovicích a okolí v terénu. Nebaví mě rovný asfalt. Právě při maratonu v Praze jsem nejvíc špačkoval na kamenné dlažbě. Moje kolečko měří osm až dvanáct kilometrů, podle toho, jak se cítím a jak je čas. Minimálně dávám aspoň půlhodinu, těch pět kilásků. Rád běhám, když je škaredě. Manželka si ze mě dělá srandu, když říká: "Hele prší, půjdeš si zaběhat, že jo?“ Nebo v zimě, když sněží. Mám to rád z toho poláru, horší podmínky mě stimulují a mám rád měkký došlap. Mám nohy do O, takže z tvrdého podkladu mě bolí holeně, proto je komfortnější, když běhám po lese."

Ale vy neběháte jen kondičně, už máte za sebou pár závodů.

„Kamarád a ultramaratonec Tomáš Rusek, nyní už veterán, se mě před lety ptal, proč si nedám maraton. Já ho uběhnout chtěl, byla to taková meta. Poprvé jsem ho absolvoval v Praze za 5 hodin a 20 minut, strašný čas. Když jsem mu to s pýchou oznámil, řekl mi“ „No jo, tak jsi to ušel a kdy ho uběhneš?“ (smích). Podle mě uběhnutý maraton je pod čtyři hodiny. Já ho absolvoval dvakrát, podruhé jsem ho měl krásně rozběhnutý, ale pět kilometrů před cílem jsem dostal takové křeče, že jsem myslel, že to zabalím. Nakonec jsem ho zase došel v čase kolem 5:20. Takže já se svými maratonskými časy rozhodně nepyšním. Ale jsem rád, že jsem to absolvoval a teď vyhlížím, kdy si uběhnu maraton tak, abych se za to nestyděl, což je podle mě kolem těch čtyř hodin."

Oba jste běžel v Praze. Jak se vám líbí atmosféra velkého závodu?

„Mám rád ty vnitřní stavy a, jak jsem řekl, běhám rád po tmě, takže se mi nejlíp běhá o samotě a myšlenkově uzavřený. Při prvním maratonu pro mě bylo těžké zvládnout, že je všude kolem mě tolik lidí. Ale jsem z podstaty extrovert, nakonec to nějak šlo. Musel jsem se jen přeladit, že nebudu v hlavě obrácený dovnitř, ale naopak ven. A pak je na tom hezké, že člověk málo myslí na únavu, běh s lidmi ho baví, hrají k tomu kapely. Překvapilo mě nadšení lidí, kteří přišli fandit. Moc se mi líbí, že to někomu stojí za to.“

V životě uběhnout maraton je takový cíl. Máte ještě nějaké jiné mety?

„Jsem soutěživý typ, ale v běhání soutěžím sám se sebou. Když běžím maraton a jsem v polovině, tedy jsem už celkem utahaný, a vidím, jak proti mně běží tím krásným, svěžím a ostrým tempem Keňani, kteří už budou sedět v letadle v době, kdy já budu brát do ruky teprve první jablko po doběhu, jsem dalek toho, abych závodil. Já bojuji sám se sebou. Jsem tam proto, abych si ten dlouhý běh a s ním spojené psychické stavy, které jsou nádherné, zažil a abych si sáhl na čas, který jsem si předsevzal. Líbilo by se mi dát si víc maratonů v několika dnech, protože to je opět výlet do vlastního nitra, do vlastního těla, například Moravský ultramaraton, který zakládal už zmiňovaný můj kamarád Tomáš. Když jsme šli přechod Grónska z východu na západ, měsíc jsme šlapali devět hodin denně. Furt, tvrdý režim, šlo nás to šest a vždy jsme padesát minut šlapali a deset minut byla pauza. Na každou pauzu jsme se museli obléknout, pak zas nazout do lyží, vše sbalit, opět svléknout… Potom musíte okamžitě vyjít, protože hned promrzáte a je nutné se zahřát pohybem. Užil jsem si to, protože to bylo každý den, pokračovalo to. Byly dny, které jsem si protrpěl, ale celkově na ten pochod přes Grónsko vzpomínám jako na nádherný zážitek. Podobně hezké, si myslím, může být dát si víc maratonů po sobě. Nejde v nich o rychlost, ale absolvovat je a prožít ten dialog s vlastním tělem.“

Působíte v oblasti mimo sport. Jak běžecký svět vnímáte?

„Pohybuji se v komunitě, která je svým způsobem na hraně. Mezi filmaři a lidmi od tohoto fochu je spousta bývalých sportovců. A pak je tam plno lidí, kteří to mají úplně jinak, kteří jako formu sebeobrany zvolili to, že se vysmívají tělesnému pohybu a žijí život o několik hodin posunutý. Takže jdou spát ve tři a vstávají v poledne a když dají za den méně než čtyřicet cigaret, říkají si: "Dneska jsem dobrý, dneska jsem moc nehulil.“ Také jsem měl bouřlivé období a nemám pocit, že bych svému požitkářskému já něco dlužil. Ale z doby, kdy jsem aktivně sportoval, jsem si pamatoval, jak se člověku krásně žije, když zná energetické a pohybové možnosti svého těla. Vím, pro co se sehnu, co unesu a na co dosáhnu. Když jsem unavený, vím, kolik toho ještě zvládnu. Dokážu určit, kdy mám dost. Je to vlastně know-how, které je nezbytné k polárním výpravám, protože člověk své tělo musí znát. A tím pádem, když jsem začal znovu sportovat a když jsem absolvoval výpravu na severní pól, došel tam a sáhl si zpátky na ten pocit, tak jsem bezpečně věděl, že o něj už nechci přijít. Líp se mi žije, když znám obraz své energie. Nechci o to přijít a chci to spíš zlepšovat. Čím víc trénuju a běhám, tím líp se mi žije. Přitom nejsem vrcholový sportovec, ale jen průměrný zdravý člověk."

Jste vystudovaný pedagog, ale čemu všemu se věnujete?

„Dvanáct let jsem moderoval, patnáct let režíruji dokumenty a teď si dodělávám na filmové škole v Písku hranou režii. Mám producentskou firmu Piranha film, která točí hlavně cestopisy a lékařské filmy, ale děláme i reklamy anebo audiovize k výstavám. Píšu knížky s dlouholetým parťákem Mirkem Náplavou a stále ještě moderuju, to dělám moc rád. Teď třeba moderuji turné Pozitivní evoluce.“

Pracovně cestujete, to je sen mnoha lidí. Jaké místo na Zemi vám přirostlo k srdci?

„Grónsko, Mongolsko a Srí Lanka. To jsou místa, která mám nejradši. Srí Lanka je pro mě úplně osudová, tam jezdím už deset let. Grónsko a Mongolsko jsou nádherné, snad nejkrásnější země světa. A pak samozřejmě Afrika. Kdo odjede do Afriky, ten jí onemocní a musí se tam vracet.“

Už jste to naznačil, mezi během a cestováním jste našel určité paralely…

„Ano, obojí se mi dobře propojuje. Když jsem se vrátil z polárních výprav, říkal jsem kamarádovi psychiatrovi o těch myšlenkových stavech, co prožívám, a on se chechtal a řekl mi: "Vidíš, ty vole, tomu se říká meditace, normální člověk si to umí navodit kdekoliv a ty kvůli tomu jedeš na opačný konec světa.“ Takhle jsem si zkusil meditaci na Srí Lance s buddhistickým mnichem Buddhadaththou. Bylo to krásné, ale zřejmě kvůli těm kulturními kořenům je pro mě přirozenější jít si zaběhat a tím se dostat do meditačního stavu, než si sednout a – s dovolením – „jen“ meditovat. Asi potřebuju mít pocit, že toho dělám víc."

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

daniela82 žena 06.11.2012 08:09:54

Možná si jeho tvář pamatujete z televize, kde uváděl pořady jako Pyramida, Studio 6, Hip Hap Hop či Dobré ráno. Moderování se příležitostně věnuje dál, ale nyní je především režisérem cestovatelských dokumentů. Běhat začal před pár lety, když se potřeboval dostat do kondice před expedicí na severní pól. A běhání mu už zůstalo. Zažívá při něm meditační stavy mysli a, jak sám říká, umožňuje mu vést dialog s vlastním tělem.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.