Máš přehled či spíše odhad, kolik jsi za svou kariéru napsal textů o běhání? Ať už pro svou Běžeckou školu, či jiná média.

„Tak na Škole mám naštěstí počítadlo, takže k počátku února to bylo 1 249 článků a 1 739 denních mott nebo zamyšlení. Na behej.com to bylo určitě okolo 200 článků, v novinách, časopisech a jiných webech tak okolo 400.“

Kromě psaní a popularizace běhu tě mají lidé spojeného hlavně s trenérstvím, a to nejen hobíků. Kdybych se zeptal na pár „nej“ svěřenců, koho by sis vybavil okamžitě a s čím jej máš spojeného?

"Tak, teď jsi mě zaskočil. Já si to takto nedělím. Navíc je jich opravdu hodně a vyjmenovávat jednotlivé a na někoho zapomenout by nebylo zrovna moudré. Ale tři jména uvedu, protože jsou v mém trenérském životě výjimeční.

Prvním je Radek Brunner, protože patří k mým úplně prvním žákům, začal jsem ho trénovat jako staršího žáka v Sokole Horní Počernice. Radek byl jedním z prvních, na němž jsem si mohl ověřit, že moje trenérské metody fungují, přestože jsou podle mnohých příliš měkké.

Jiří Krejčí. Jirka byl výjimečný a velmi inteligentní běžec. Měl krásný styl, uměl naslouchat svému tělu, dokázal podávat zpětnou vazbu. Díky tomu všemu se mu podařilo vyhrát MČR v běhu na 100 km, MUM, ale hlavně Europacup (pohár dlouhých běhů).

Asi nejznámější figurou je jistě sokolovská olympionička v maratonu Ivana Sekyrová.

„Její posedlost během je inspirativní a je také výzvou, neboť „zkrotit“ ji do té míry, aby dělala v tréninku, co je třeba, aby vrchol přišel ve stanovený čas na olympijském maratonu, to je opravdu výzva. Jsem za nás oba moc rád, že se nám to podařilo.“

Sám ale máš za sebou nespočet závodů, hlavně maratonů. Dnes hodně frčí maratonské sběratelství. Máš ty spočtené ty své?

„Nemám. Tuhle otázku mám rád, protože svou odpovědí většinou tazatele šokuji. S počítáním svých maratonů jsem přestal na čísle 64, tím posledním zapsaným je pátý Pražský maraton v roce 1999. Ročně pak běhám zhruba tři až čtyři maratony, tak ať si to čtenáři spočítají (úsměv). Přestal jsem to počítat ve chvíli, kdy se právě zvedla ta počítačská mánie. Ti počítači už neběhají pro radost z běhání, ale jen a jen, aby jim naskakovala čísla, kolik maratonů absolvovali. To není můj šálek kávy. Já jsem spíš fajnšmekr, zaběhnu si raději třeba Zermatt maraton, i když si pak, když se drásám do těch kopců, říkám: Magore, proč to děláš? Ale v cíli jsem šťastnej jak malej Jarda, protože jsem opět přežil svou smrt, svou běžeckou smrt a byť došel, tak protnul cílovou čáru.“

Jak se v čase vyvíjel tvůj vztah k závodění?

"Na závodění už momentálně není čas. Většinu mi ho zabere běh, takže když to jde, tak se uklízím na Komorní Dvůr do ústraní, abych mohl dobít baterky a taky si s Danou někam vyjít nebo vyjet. Během žiji bezmála 16 hodin denně, osm se snažím spát. Přesto nechci, aby mě běh zcela pohltil. Za to mi nestojí.

Pokud jde o vývoj mého vztahu k závodění, tak je to prosté, do 35, než jsem začal běhat ultra, jsem byl atlet – běžec zaměřený na výkon. Když jsem si splnil své sny, stal se mistrem republiky, byl 4. na mistrovství světa, 2. v družstvech, začal jsem se více věnovat propagaci běhu a trénování ostatních. Ostatně, už v 18 jsem chtěl být trenérem, ale dokud jsem nic nedokázal, nevěděl jsem, jak ostatní přesvědčit, že něco umím.

Takže od chvíle, kdy jsem se začal věnovat osvětě a předávání zkušeností, mé soukromě běžecké ambice ustoupily stranou a myslím si, že je to tak v pořádku. Neříkám ale, že nemám radost, když „mlaďochy“ ještě vyučím. Ostatně letos chystám malý běžecký comeback. Chci si skutečně zaběhnout Ultra Zermatt maraton a všechny tři závody v rámci Tour de Tirol (tedy ve třech dnech 10 km, maraton a půlmaraton)."

Jak roste nabídka velkých běžeckých závodů, ozývá se stále více hlasů z řad skalních fandů do běhání, že roste i komercializace běhu. Ono je však těžké udělat závod pro tisíce lidí a přitom si udržet přístup k jednomu každému běžci…

"Naprosto souhlasím. Sice rozumím těm hlasům, ale na druhou stranu, nebýt komercializace, tak ty závody nejsou. Jasně, jsou závody, kde přijde na start 50 běžců, dají si do těla, pak jdou spolu na pivo. Ale i ty dost často závistivě pokukují po účastnických číslech velkých běžeckých závodů. Ty však bez sponzorů dělat nejdou. Chceš-li uspořádat velký závod, sponzory potřebuješ, sponzor chce účastnická čísla (mít na startu stovky či tisíce účastníků, aby byl vidět).

Nebo je jiná cesta, vysoké startovné. Ale zvedni ho! Hned jsi za zloděje. Nikdo, kdo nikdy nic nepořádal, si nedovede představit, co práce se za takovým velkým závodem skrývá a kolik stojí peněz jej uspořádat. To se nedá dělat na bázi dobrovolnosti, i když ani bez dobrovolníků se neobejdeš."

Dnes se hovoří o běžeckém boomu, ale pamětníci si vzpomínají, že hlavně v osmdesátých letech praskaly závody ve švech. Ty to pamatuješ, jak se lišil tehdejší běh od toho dnešního? Asi to bylo více o výkonech než o relaxu, že?

"Přesně tak, v té době to bylo hodně o výkonnosti, proto přišlo u pamětníků takové rozčarování, když přišel tento nový běžecký boom a na závodech se začali prohánět lidé, kteří tam podle nich neměli co dělat, protože to, co předváděli, nebyl běh, ale spíše chůze. Postupem času je ale tihle „chodci“ začali předbíhat a to pro ně bylo snad ještě horší.

S úsměvem vzpomínám na historku s Ivo Domanským, když jsem dobíhal do cíle Brdské padesátky a on to ohodnotil slovy: „A do cíle přibíhá Miloš Škorpil, trenér tragédů…" Ivo byl z těch, kteří tohle dlouho nemohli skousnout, ale klobouk dolů, nakonec se s tím vyrovnal a i hobíci na něj rádi vzpomínají, protože je v cíli dokázal slovem povzbudit a pohladit."

Co největšího tě čeká letos a napřesrok?

"No letos toho bude opravdu hodně. Hlavně se potkám s Abrahámem, tedy jen s tím číslem, které představuje. V nakladatelství Mladá fronta vyjde Škorpilova škola běhu, pak se připravuje ještě několik knih, kde jsem buď zpovídán, nebo se na nich spoluautorsky podílím.

V dubnu začne fungovat Running Academy – business projekt, pod nějž se schovají všechny aktivity Běžecké školy a Dámského běžeckého klubu, kromě již známých individuálních tréninků, tréninkových plánů, běžeckých soustředění, team buildingů pro firmy přibude výchova nových běžeckých instruktorů. Co bude příští rok, na to se mě zeptej za rok, já raději žiji přítomností, protože jen ona nás může nasměřovat k budoucnosti."

Na youtube koluje humorné video, kdy běžec na otázku „Co děláte, když zrovna neběháte?“, upadne v zoufalství a začne bít pěstmi do země. Jak to myslíte, neběháte? Křičí tam… Co ty děláš, když neběháš a nespíš?

„Tohle video je skvělý, ale přesně demonstruje to, o čem běhání není, nebo by nemělo být. Běh je životní styl, který by měl člověku pomoci se stresů zbavovat, ne mu přinášet další. Takže když neběhám, nepíšu o běhání, nepíšu tréninkové plány, nespím, tak se snažím žít. Moc rád se jen tak toulám, fotím, čtu si, poslouchám muziku, řídím auto. Tak tohle dělám. Většinou všechno děláme s Danou, ale protože ona moc dobře ví, že jsem velký introvert a potřebuji občas zalézt do své jeskyně, tak mě čas od času nechá doma samotného, abych si mohl užít i samotu.“