Vyjádření vděčnosti

Vděčnost – dnes trochu nemoderní slovo. Nemáme ho moc rádi. Raději se mu vyhneme. Být někomu vděčni? Být někomu zavázáni? To ne! Raději od nikoho nic nechtít!
A přece: někdy nám to slůvko naopak samo vyklouzne a vyjádří spontánně to, co cítíme. A pro někoho je to slůvko tak samozřejmé jako jeho bytí samo. Tak mě potěšila v nedávném článku slova Aničky Pichrtové, když říkala: „… jsem vděčná za každý běžecký krok, který mohu udělat.“ Okamžitě jsem si řekl: „No jasně! Ano! Já taky!“ Takové vyjádření může člověk pronášet tím přesvědčivěji, čím více má let a čím méně má vrstevníků…
Ono to slovíčko vděčnost není totéž jako poděkování či vyjádření díků. Člověk poděkuje za jednorázovou službičku, za projevení laskavosti, za dáreček. Poděkování je jaksi jednorázové, okamžité. Ale vděčnost je již něco trvalého, co v sobě přirozeně zahrnuje i ono případné poděkování. Je to postoj člověka, který uzná, že není pravda, že od nikoho nic nepotřebuje. Že by si vystačil sám. Je to postoj člověka, který se neuzavírá do ulity, ale uvědomuje si svoji souvislost, a možná i určitou závislost na někom jiném.
Proto jsou běžci tak rádi, že potkají jiného běžce. Jsou rádi, když
mohou udělat společný běžecký výlet. Takový, jako třeba minulou neděli
odpoledne v Brně. Tlupa zhruba půlsta běžců (a běžkyň) se vyřítila
z přístaviště podél břehu přehrady. To byla síla. Koncentrovaná
energie. Jako při velkém běžeckém závodě.
A byla z nich cítit vděčnost za to, že se mohli s těmi druhými potkat.
Že mohli komunikovat. Že mohli prožít zážitek, který by sami neprožili.
Impozantní přeběh lávky u hradu Veveří. Společná fotografie s hradem
v pozadí. A další pokračování stoupáním k Ríšově studánce.
I když to možná pro některé bylo těžké. Jarka u Ríšovy studánky zničeně říká: „Bylo to hrozné. To stoupání. Ten terén. To se vůbec nedalo běžet.“ Nebo jiné vyjádření: „… odpoledne bylo naprosto báječné, zvlášť bahnité stoupání od Veveří, to mi udělalo moc dobře!“ Obě vyjádření obsahují téměř shodnou informaci, totiž vděčnost za zážitek, který si člověk jen nerad nechá příště ujít.
Ona se vděčnost dá vyjádřit různými slovy a docela neformálně, jak ukazují výše uvedené příklady. Vděčnost má však v sobě někdy skrytou i hádanku. Totiž, když člověk neřekne, komu je vděčný. Dovedete si představit, že by někdo byl vděčný svému počítači za to, že se pomocí něho dostane na internet, vděčný botám značky XXX (chci se vyhnout skryté reklamě) za to, že se mu v nich dobře běhá? Jaksi nám to nesedí, že? Obvykle jsme vděčni někomu, nějaké osobě. Běžec je často vděčný za společnost jiného běžce. Za cennou radu. Za pomoc v nouzi.
Také jsem byl rád. A vděčný. Třeba za to, že se mi podařilo běžet za bílého dne, což je pro mě vzácnost. Že jsem potkal lidi, z nichž některé jsem znal jen virtuálně. Že mě při běhu nic nebolelo. Podobně třeba dneska, když jsem se dostal po poledni na krátké proběhnutí. Cítil jsem vděčnost za pohyb, volnost, modrou oblohu, za stromy, ano i za ty cesty s blátem.
Vděčnost má jednu obrovskou výhodu. Pomáhá člověku akumulovat pozitivní energii. A rozlévat ji kolem sebe. Takže se toho nebojte. A nebojte se ani těch hádanek. Být vděčný je vlastně přirozené.
Fotogalerie z brněnského běžeckého výletu 20. 01. 2008 na behej.com
Diskuse k brněnskému běžeckému setkání 20. 1. 2008<a>
Fotogalerie z brněnského běžeckého výletu 20. 01. 2008 na rajce.net<a>