Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

SLOUPEK: Běhat a psát

SLOUPEK: Běhat a psát
foto: Mirek Kratochvíl

Zdeněk Müller | 03.08.2012 | přečteno: 2119×

Mezi běhajícími a sportujícími nadšenci nechybí spisovatelé. Někteří z nich se dokonce naučili literaturu, tvorbu, práci s jazykem cílevědomě spojovat s tělesným cvičením a pravidelně svému tělu nakládají fyzickou námahu. Boří tak představu, podle níž literát a intelektuál musí nutně nazírat tělesný pohyb s ironií překypující pohrdáním.

Případ japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, jehož kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání se už zabydlela mezi členy běžecké komunity i u nás, přestává být výjimkou potvrzující pravidlo. Murakami našel v tréninkové kázni běžce inspiraci pro disciplínu v přemýšlení, tvorbě a psaní. A neváhal se k tomu přiznat dokonce opusem zcela zasvěceným běhání. Postavil maraton a psaní románu na srovnatelnou úroveň. Nesporně riskoval, že ho nesportovně nebo dokonce antisportovně naladěné prostředí intelektuálů za takový prohřešek zatratí, nebo mu alespoň připíše vroubek. Ostatně, v řadách literárních kritiků zazněly hlasy zklamání z Murakamiho „běžeckého autoportrétu“, stejně jako zavládly, pokud nikoliv přímo ostentativní mlčení, pak alespoň viditelné rozpaky nad tím, co se mezi krasoduchy pokládá za „nepodařené dílko“ či „nepřesvědčivý úlet“ jinak literárně vysoce ceněného moderního romanopisce.

Není nutné běhat a hned o tom sepsat knížku. Leč sportující spisovatelé se dnes přestali za své sportování stydět a prohlašují, že jim pomáhá učit se potřebné koncentraci a pravidelnosti v duševní práci. Francouzská autorka detektivek Dominique Sylvainová si ordinuje „sportovní askezi“, před níž jen málokdy hledá výmluvu, jak se jí vyhnout. Dopoledne tělesné cvičení, odpoledne psaní.

„Tělo a duch šlapou pohromadě. Se svaly zpevněnými na břiše se kniha píše snáze. Když se pustíte do psaní po běžeckém tréninku, děláte to s větší jistotou a sebedůvěrou. Jde to pak skoro samo, jako kdyby v tom velela jakási biologická zákonitost“, tvrdí Cécile Coulonová, mladičká autorka, která letos publikovala už svůj třetí román Král nespí. Běhá skoro každý den deset kilometrů. A zřejmě nikoliv jen proto, aby se vyvětrala a okysličila. „Když se někdy práce zadrhne a věty nepřicházejí, stačí tělo zaměstnat během a hlava si zakrátko najde cestu jak dál“.

„Kdybych nesportoval, zřejmě bych nenašel odvahu psát“, prohlašuje Bernard Chambaz. „Sportování formuje styl mého psaní“. Autora knih s názvy Malá cyklistická filosofie (2008) a Maratón(y) (2011) upoutala v mládí kniha o olympiádě v Paříži v roce 1924, kterou napsal André Obey (1893–1975), dramatik, prozaik a zároveň svědek vlny romantického nadšení pro sport v prvních desetiletích 20. století. Chambaz, horlivý cyklista, jezdí i po šedesátce dvanáct hodin týdně. „Psát a šlapat na kole se dítě učí v raném věku obvykle současně. První zvládá na papíře a druhé na cestách po zemském povrchu. V obou případech dělá kolečka a kličky“. Spisovatel – cyklista má pochopení pro Murakamiho paralelu mezi psaním a maratonem. „Obě aktivity vyžadují disciplínu, kázeň, pravidelnost a rytmus“. Není divu. Podle Bernarda Chambaze existuje blízká spřízněnost mezi sportem, který podněcuje vylučování endorfínů, a psaním. Běhání a psaní mohou být stejným požehnáním, pokud z nich čas od času vychází obdobný pocit slasti a rozkoše.

Výroky sportujících spisovatelů svádějí nás běhající k jejich poměření osobní zkušeností. S otázkou, na co myslím, když běžím, netřeba čekat na ostříleného spisovatelského profesionála. Na co myslím? Na cokoliv a na nic. Běžím a myšlenky se rozlétají. Toulavě se poflakují hlavou. Sportovní úsilí myšlení osvobozuje. Leč pozor, zároveň ho dokáže upnout k jedinému bodu, k jediné momentálně aktuální nutkavé otázce toužící po řešení. Bezděčně jsme puzeni jakousi samovolně spuštěnou posedlostí dotáhnout nápad, nalézt východisko. Odpověď se vynoří náhle, myšlenka dostává tvar a patřičné slovo, která jí chybělo. Je chycena, vyslovena.

A pak spustí pokřik a volá po zaznamenání. Je háklivá jak vlákénko babího léta. Pod kapkami vody ve sprše po tréninku se většinou nedokáže nenechat spláchnout do nenávratna! Mnohdy tak nakonec zbude jen pocit rytmu s torzy myšlenek a nápadů. Od každého výběhu přece nelze čekat požehnání. Chválabohu, když v nás ještě chvíli doznívá pocit radosti třeba jen z toho, že jsme to ani tentokrát nevzdali.

Bývalý francouzský závodní plavec Gilles Bornais kdysi žil jen kolem bazenů a nemyslel na víc než na časomíru a plaveckou techniku. Dnes je z něho romanopisec. „Plavat a psát, to je vlastně totéž. Děláte každý den stejnou věc. Stejně se namáháte, provozujíce stále stejné osamocené cvičení s obdobnou nejistotou ohledně výsledku.“ Donedávna jezdil každý rok na plavecká soustředění do pyrenejského centra Font-Romeu, kde nebylo nic jiného než chlór a obrátky v bazénu. Dnes se stáhl do ticha jednoho kláštera, aby se zcela oddal spisovatelskému náboženství. V knize Osm minut mého života nabízí čtenářům niterný monolog plavkyně, která se chystá na rozhodující závod sportovního života. Dvě stě stránek strhujícího čtení. Nejlepší důkaz, že sportovní námaha nemusí nutně vybílit hlavu. Při šťastné shodě okolností může svět i ducha obohatit.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

zmuller 05.08.2012 03:12:18

Mezi běhajícími a sportujícími nadšenci nechybí spisovatelé. Někteří z nich se dokonce naučili literaturu, tvorbu, práci s jazykem cílevědomě spojovat s tělesným cvičením a pravidelně svému tělu nakládají fyzickou námahu. Boří tak představu, podle níž literát a intelektuál musí nutně nazírat tělesný pohyb s ironií překypující pohrdáním.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.