Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Jarní vůně brněnská. Exkrementová namísto koniklecová...

Jarní vůně brněnská. Exkrementová namísto koniklecová...
foto: Zdenek Krchák

Svatopluk Sedláček | 17.03.2012 | přečteno: 1904×

Astronomové s tím možná nebudou souhlasit. Letos byl první jarní den v pátek. Teplota po poledni vylítla, ptáci se rozezpívali a běžce to vyhnalo ven. A tak činím rychlé rozhodnutí navzdory nabitému časovému plánu aspoň na chvilku vyběhnout, zkontrolovat koniklecovou zahrádku na Kamenném vrchu (v Brně), jestli tam už něco kvete.

Možná očekáváte, že zde nyní budu popisovat euforické pocity z probouzející se a dýchající přírody. Ale někdy je realita úplně jiná. První hluboký nádech po vyběhnutí z paneláku znamenal opravdu nepříjemné překvapení. Namísto vůně prohřáté hlíny z trávníků cítím cosi, co v sobě skrývá historii předchozích zimních měsíců. Něčeho, co zůstávalo mrazy a chladem zakonzervováno, něčeho, co se hromadilo po celou tu dobu, a nyní pod tíhou slunečního sálání se uvolňuje do ovzduší. Ano, není to vůně, ale zápach psích exkrementů, kterých se na trávnících okolo paneláků vyskytuje opravdu nadmíru.

Okamžitě se mi před očima vybavují opakující se scény, jichž jsem v průběhu zimního běhání viděl více než dost. Páneček venčící psa, otočený ke svému miláčkovi zády, jeho miláček vykonávající si potřebu a posléze následuje svého pánečka při procházce. Napadá mě, jestli nejsem vlastně spoluviník, když jsem toho člověka neupozornil, že jeho pes zanechal na zatravněné ploše nebo také na chodníku své exkrementy. Nechtěl jsem tehdy přerušovat svůj běh a přejímat roli policisty.

Trochu jsem se vzdálil od zamořeného území, s úlevou cítím, že teď mi do nosu jde už jen zápach výfukových plynů – co je ale vlastně horší? – což musím v malém úseku své trasy přetrpět. Když i toto pomine, mohu zase dál přemýšlet.

Těžko říct, jaké procento majitelů psů má ve zvyku po svých psech výkaly uklidit. Potkávám oba druhy, jak ty, kdo uklízí, tak ty, co neuklízí, ani nejsou na ten úklid vybaveni. Ale těch druhých je natolik dost, aby to stačilo na znečištění půdy v okolí paneláků i k znečištění ovzduší. Jímá mě hrůza při představě, že stejně velkému procentu lidí je lhostejné naše životní prostředí vůbec. A je jim lhostejná celá řada dalších věcí, které by je měly zajímat.

Pomalu se blížím koniklecové zahrádce, jak říkám přírodní rezervaci na Kamenném vrchu v Brně, kde rostou vzácné koniklece. Ke svému zděšení zjišťuji, že onen zápach exkrementů je už zase zde. Zrychluji tempo při vstoupání do kopce v naději, že tomu zápachu rychleji uniknu. Trochu se to zlepšilo. Spokojeně provádím z asfaltové cesty inspekci konikleců, zatím žádné nevidím. Když doběhnu až na samotný konec rezervace, přece jen jsem odměněn. Vidím osamělý rozkvétající koniklec. Ale v okolí žádný další. Říkám si tedy, ještě nenastal jejich čas, ale bude to určitě velmi brzy. Spokojeně sbíhám zase dolů, všechny ty pachy již nevnímám – nebo že by již vyčerpaly svou sílu?

Zápach nás vlastně upozorňuje na jisté nebezpečí, na něco, co není v pořádku. Když ale zápach pomine, znamená to, že tam ty exkrementy už nejsou? A spolu nimi možná spousta parazitů a jejich zárodků? Nestáváme se tak podobně nevnímavými k takovým jevům ve společnosti, které jsou sice jednoznačně škodlivé, ale jejichž zápach již jaksi pominul? Zvykli jsme si na korupci, na nedodržování smluv a úmluv, na nevěrnost v mezilidských vztazích. Staly se tyto věci normálními jen proto, že už nesmrdí?

Vracím se příjemně unavený, během osvěžený, ale některé otázky zůstávají bez odpovědi… Chtěl jsem psát o vůni, píši o zápachu, někdo by řekl o vůni venkova. Nebyla to ale vůně venkova – vůni vepřínů mám opravdu docela rád, i když asi ne úplně zblízka – ale zápach města, honosícího se svou civilizovaností, ve skutečnosti ale ukazujícího namísto svého lesku svou bídu.