Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

ROZHOVOR: Pátý Spartathlon Radka Brunnera. Cinkne konečně zlato?

ROZHOVOR: Pátý Spartathlon Radka Brunnera. Cinkne konečně zlato?
foto: Sparta Photography Club

Tadeáš Mahel | 25.09.2019 | přečteno: 7109×

Dokázal skoro nemožné. Díky němu se ultraběh dostal do médií, které se jinak moc sportu a běhání nevěnují. Radek Brunner, v civilu prodejce zahradní techniky, bude v září v Řecku bojovat o to, aby svou sbírku medailí z legendami opředeného Spartathonu zkompletoval. Chybí mu už „jen“ zlato… Startuje se brzo ráno už tento pátek.

Pokud si s Radkem domluvíte schůzku na jeho krámě a náhodou byste netušili, v jakém oboru podniká, budete trochu překvapeni. U nejlepšího českého ultramaratonce byste čekali, že by mohl prodávat třeba běžecké boty nebo sportovní výživu. Místo toho v baráčku na kraji Prahy najdete hromadu sekaček a dalších zahradních propriet. V nečekaných kulisách vede rodinný podnik, v přilehlých ulicích polyká nekonečné kilometry. Tréninková dřina má jediný cíl: Spartathlon. Radek 246 kilometrů dlouhý závod poběží už popáté. Jednou skončil třetí, dvakrát druhý a teď touží udělat chybějící krůček vpřed. To všechno navzdory faktu, že mu osud a zdraví zase jednou nebyly nakloněné.

Kdybych chtěl vědět, jakou mám zasít trávu na své zahrádce, poradíš mi?

„Určitě! Mě baví prodávat a na obchodě komunikovat s lidmi. Prodej je fajn, lidi si jdou něco koupit, mají prachy a chtějí je tu nechat. To je dobrý, ale už mě strašně unavuje rutina okolo toho. Administrativa, pořád počítat, na co máme a na co už ne, všechno shánět a zajišťovat, to je strašně složité. Nikdy jsem si to nepřipouštěl, ale jsem tu už 25 let a poslední roky mě to fakt zmáhá. Až si někdy říkám, že bych to tu ze dne na den opustil, všechno povypínal, šel někam s batohem do hor a rok o nikom nevěděl.“

A co bys dělal?

„Nic! Vůbec nic. Aspoň chvíli. Vždycky, když rozjedeš něco nového, jsi pořád ve stejné mlýnici. Já se tomu vždycky smál, jak někdo říká, že je vyhořelý, a myslel jsem si, že to jsou kecy. Jenomže teď to vidím sám na sobě, že se každý den víc a víc musím nutit do věcí, které mi už vlastně nedělají radost. A možná proto se čím dál víc snažím utíkat k běhu, který mi radost ještě dělá.“

Myslíš, že se opravdu někdy sbalíš a na půl roku někam zmizíš? Taková Keňa je mezi českými běžci dost populární…

„Abych ve svém věku jel někam do Afriky, na to už asi nemám koule (usmívá se). Kdyby mi bylo do třicítky, je to něco jiného, to má člověk úplně jinou energii. Mně za pět let bude padesát, a to už na všechno koukáš jinak, máš svoje koleje a pohodlí. Jo, odjel bych někam, ale do rozumné civilizace. Na druhou stranu je hezké jenom běhat a žít vším okolo, jenomže i to tě za chvíli začne nudit.“

Zkoušel jsi v přípravě na letošní Spartathlon nějaké nové věci?

„Každý trénink tě buď posouvá, nebo tě zakonzervuje. Je lehké se posouvat, když je ti třicet, ale v mém věku už máš spíš problém se udržet na nějaké úrovni. Když se mi to povede, je to pro mě výhrou. Spíš ale hledám cesty, jak se v tréninku nezrakvit, ale zároveň se pořád o trochu zlepšit. Pořád vlastně jednu na hraně toho, co zvládnu a co už je moc.“

To není úplně snadné poznat.

„Je to těžké. Loni jsem chtěl udělat maximum pro spartathlonskou postupku 3–2–1 (pozn.red.: bronz-stříbro-chybějící zlato), v plánu jsem měl i kopce, pak jsem celý červenec nemohl běhat kvůli achillovce. Tu jsem si zmastil právě v kopcích a od té doby jsem je už radši nechodil. Ale letos už jsem na Ještědu byl, mám tam trasu, kdy 15 kilometrů stoupám a 15 jdu dolů. Je to skoro přesná simulace 160. kilometru na Spartathlonu, což v Praze nenatrénuju. Anebo jsem teď začal víc běhat intervaly.“

Jaké intervaly běháš v tréninku na 246 kilometrů dlouhý závod?

„Normálně, kiláky… Dvojky, trojky, pyramidy a podobně. Posouvá mě to i v těch dlouhých závodech. Tři týdny po sobě jsem teď měl skoro 200 týdně, ale když to sečteš, průměr všeho je třeba 4:20.“

Na blogu jsi psal, že pro tebe konec loňského roku byl černou dírou. Můžeš zrekapitulovat, co všechno se stalo?

„Po Spartathlonu jsem si dal dlouhou pauzu, skoro měsíc. Sáhnul jsem si tam na dno a i po něm jsem se relativně dlouho dával dohromady, navíc jsem vůbec neměl na běhání chuť. Trochu trénovat jsem začal asi po třech týdnech, jenomže pak jsem musel na operaci s prasklým meniskem. No a z toho už jsem se nevyhrabal.“

To horší tě teprve čekalo.

„Odešel jsem z nemocnice a za tři dny mě tam s plicní embolií a trombózou odvezli znova. Asi za to může trochu to, jak se snažím být ve všem maximalistou. V nemocnici mi kvůli kolenu řekli, ať si dám týden klid a já to vzal doslova. S nohou jsem nedělal vůbec žádné pohyby, což byla chyba. Po třech dnech totálního klidu jsem měl najednou úplně tvrdé lýtko. Já ho zkusil rozmasírovat, nohu jsem rubal a tím jsem si krvavé cucky rozcupoval a z lýtka je poslal vstříc srdci. Doktoři mi potom říkali, že je dobře, že mám tak silné srdce. Cucky se v něm nezachytily a prolétly až do plic.“

To zní drsně. Co bylo dál?

„Strávil jsem asi dva týdny v nemocnici v poloze ležmo, kdy jsem ani nesměl jít na záchod, a doktoři mi říkali, ať jsem rád, že tu vůbec jsem. Ale mě stejně zajímalo jenom to, kdy budu moct zase běhat. V nemocnici mi říkali, ať na to zapomenu, že prý v ideálním případě nejdřív za půl roku. A to byl přelom listopadu a prosince.“

Ovlivnilo to nějak tvoje běžecké plány?

„Ani ne. Já si říkal, že bych Spartathlon i tak stihnul. Mně se brzo udělalo líp, pomaloučku pobíhat jsem začal vlastně už na začátku roku. Objevily se ale jiné problémy. V nemocnici zjistili, že mám poruchu srážlivosti krve, musím na to brát prášky na ředění. Z mého laického pohledu si tak pořád udržuju řidší krev, což je pravý opak toho, když někdo na zvýšení výkonnosti bere EPO a vytváří si tak hustou krev. Já si tímhle vlastně ještě ubírám, což je výzva, ale taky doufám, že až jednou prášky brát nebudu, tak vyskočím nahoru.“

S čím do Řecka pojedeš?

„Nějaký kufr si vezmu…“

Já myslel spíš závodní ambice.

„Loni jsem si říkal, že si musím zajistit podpůrný tým. Minulý ročník byl jasným důkazem toho, že support ti ušetří spoustu času, v tom hnusném počasí to bylo znát ještě víc. Já byl sám každý rok, ale došlo mi, že je velkou pomocí, když ti někdo podá suché triko. Takhle jsem si jedno poslal na 80. kilometr, kde jsem se nepřevlékl, a pak jsem měl až na 170. kilometru šusťákovku. A mezitím jsem běžel v promočeném triku, byla mi klendra a navíc jsem v tom hnusu nenašel svou čelovku. Když je tam člověk sám, všechno trvá. Na každém checkpointu si musím sám nasypat ionťák do lahve, dolít to vodou a něco pobrat, to je třeba půl minuty na občerstvovačku. Jenomže jich je 70 a nasčítá se to. A tyhle drobnosti ve finále rozhodují.“

Takže letos konečně vyrazíš s někým, kdo ti bude na trati k ruce?

„Měl jsem někoho domluveného, ale to padlo. Takže se nedá nic dělat a pojedu zase sám. Když je tam s tebou někdo celý týden jako oficiální support, vyjde to draze. Za ubytování a transporty cáluješ 600 euro, a za to už se dá sehnat lepší dovolená, než trávit týden s utahanými běžci na závodě. Navíc by bylo potřeba auto, aby se mnou mohli být na trati, a když to jednou padlo, už se mi nechce někoho lámat. Taky bych kvůli té zimní anabázi nerad tlačil někoho do toho, aby si koupil letenku a já na místě zjistil, že nebudu schopný pořádně běžet. To by mi bylo hrozně líto.“

Trochu jsme zamluvili ambice. Dřív jsi mluvil o tom, že sis při každém tréninku představoval, jak dobíháš do Sparty mezi nejlepší trojicí. Platí to i letos?

„Věřím, že když se mi podaří odtrénovat, připravím se dobře. Otázkou je, jestli to bude stačit na ostatní. Věřím, že na to, abych dokázal atakovat svoje výsledky, ještě mám.“

Kdybys zaběhl osobní rekord a skončil třeba pátý, budeš spokojený?

„Takhle jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Vůbec si nedovedu představit, že by tam bylo třeba pět lidí, co poběží pod 23 hodin. Stát se může cokoliv, ale v tomhle případě bych byl zklamaný. Na Spartathlonu nejde ani tolik o čas, jako spíš o umístění. Ale taky bych nechtěl vyhrát za 25 hodin, to bych věděl, že se to dá běžet daleko rychleji. Ideál by byl čas kolem 23 hodin a zlepšit to o to jedno místečko.“

Jaká je teď převažující emoce směrem k závodu? Respekt? Strach? Těšení se?

„Asi všechno, jako to bylo vždycky. Pro mě je Spartathlon vždycky stěžejním závodem. O měsíc později je třeba MS na 24 hodin. Limit mám, nejspíš tam pojedu, ale vůbec tomu nedávám důraz. Všechno směřuju ke Spartathlonu. Já původně na konci června chtěl zkusit jednu stovku, jestli půjde zlomit ta sedmihodinová hranice, ale pak jsem se rozhodl, že všechno podřídím jednomu vrcholu.“

Co pro tebe Spartathlon znamená?

„Dovolenou…“

Náročná dovolená!

„Ale vážně! Mám to tam rád, je z toho cítit tradice a celý závod má hrozně hezkou atmosféru. I když je pravdou, že si na jednu stranu říkám, že bych si tam mohl odškrtnout to, co mi zatím chybí a příští rok zkusit něco jiného. V tuhle chvíli je to pro mě top závod, a dokud se mi nepodaří, budu to muset zkoušet asi pořád.“

Takže pokud letos vyhraješ, už tě v Řecku neuvidíme?

„Asi bych si dal nějakou pauzu, ale určitě bych se tam chtěl vrátit. Na světě je spousta unikátních závodů, každý si vysní něco jiného, ale já to beru jako takovou ultramaratonskou olympiádu. Se všemi tam trávíš celý týden a všechno je to pohodové a přátelské. Určitě by to bylo jiné, kdybych tam byl sám, ale když nás tam jede 15 Čechů, uděláme si po doběhu takové mejdlo, že na to člověk dlouho vzpomíná.“

Loni jsi popisoval, jak jsi byl na 70. kilometru úplně prošitý. V tu chvíli přitom víš, že do cíle ti jich zbývá ještě 170. Jak se na takové momenty připravuješ mentálně?

„Na důležitý závod, a já takový můžu běžet za rok jeden nebo dva, musíš hlavu připravovat hrozně dlouho. Hlavní je se soustředit na to dobré, vůbec neřeším, jestli tam poběží ten nebo ten a co když přijde krize. Já mám svoji přípravu vyzkoušenou, věřím tomu a spíš si říkám, že když moji soupeři neměli takový čas jako já, měli by se spíš soustředit oni na mě. A k tomu, jak jsem na tom byl loni po 70 kilometrech závodu: Aspoň teď zpětně vidím, z jakého bahna jsem se vyškrábal nahoru. Až taková věc přijde, můžu si říct, že je to vlastně v pohodě, že to za 20 kiláků bude lepší.“

Optimistický pohled, to se mi líbí. „Jenomže do toho právě nesmíš jít s tím, že to bude blbý. To se mi stalo na Balatonu, jel jsem tam s tím, že to jedu zkusit, ale že vím, jak jsem dopadl na stovce… Moment, kdy si řekneš, že je to v prdeli, nastane vždycky. Ale když už tam s tím jedeš, hlava tě semele.“

O čem je tvůj mentální trénink? Představuješ si posledních tři sta metrů a sochu krále?

„Ani ne, cíl tam není. Představuju si to spíš s ohledem na aktuální soupeře. Někdo třeba na stém kilometru může být půl hodiny přede mnou, ale když se na něj připravím, budu vědět, že na 24 hodinách má problém a může zkapat. Jen mě to nesmí rozhodit právě na tom stém kilometru. Navíc se mi na Spartathlonu vždycky osvědčilo, že neběžím na soupeře, ale na výkon. Je úplně jedno, kolikátý jsem na 50. kilometru, tam nesoutěžím s nikým konkrétním, jen s časem.“

Není ale tohle právě to umění, které to všechno rozhodne? Tohle přece zná snad každý běžec, když přepálíš start třeba i na desítce, dobrý výsledek z toho nebude.

„Už jsem si zvyknul, že někde na pátém kilometru jsem někde ve druhé stovce, ale ono se to kolem dvacítky srovná. A že ti někdo mizí v dálce… No tak ať mizí. Já si v tu chvíli říkám, že běžím tak, abych to zvládnul co nejlíp, a pokud někdo bude v cíli dřív, tak byl dneska prostě lepší. Já Spartathlon a 24hodinovky rozebíhám bez jakýchkoliv ambicí na konkrétní tempo. Jdu je, aby se mi běželo tak jako při dlouhém běhu v tréninku. Už jsem si vyzkoušel, že nemá cenu se brzdit, když se ti běží dobře, ale zase nemá smysl si říkat, že běžím pomalu a měl bych přidat, to tě zabije.“

Jaký je rozdíl mezi stovkou a takhle dlouhým závodem?

„Několikrát se mi stalo, že jsem stovku rozeběhl moc rychle a ambiciózní začátek mě pekelně ztrestal, kdežto čtyřiadvacítku jsem nepřepálil nikdy. Stovka hodně bolí. Jsou to dva maratony za sebou a je to skoro dvakrát horší. Samozřejmě i Spartathlon a 24hodinovka bolí, na konci zvlášť, ale je to jiná bolest. Je to daleko víc o překonání sama sebe. Nemáš natrénováno na stovce? Hovno! Kdežto na těch dlouhých se může stát, že i ten, kdo nemá naběháno tolik, může zazářit. Může mít nejlepší den v životě a zaběhnout úplně úžasný výkon a už ho v životě nezopakuje.“

Je pro tebe pořád cílem dát stovku pod sedm hodin?

„Stovku teď vůbec neřeším, ta pro mě bude aktuální zase až příští rok. Pokud to půjde, půjdu po Spartatlonu MS na 24 hodin a pak budu muset dlouho odpočívat (usmívá se).“

A snad už bez návštěvy nemocnice.

„Doktoři často straší. Když si na Googlu vyťukáš plicní embolii a zjistíš, co je to za srágoru a že se na to běžně umírá, tak to není úplně optimistické čtení, ale já se z toho vykřesal.“

Když tě tak poslouchám, napadá mě, co na to říká tvoje žena?

„Když mě pustili z nemocnice, dostala žena spoustu instrukcí, třeba že musí být pořád u mě, že v krvi může pořád putovat nějaký cucek, co se v srdci zašprajcne a podobně. Já pak ležel doma a po chvíli jsem začal mít roupy, takže když šla žena běhat, věděl jsem, že mám tajnou hodinu na orbitrek. Já jsem pak všechno uklidil, ale stejně to poznala a nebyla moc ráda (usmívá se). Ale teď už je na stejné vlně a sama mi říká, že musím trénovat.“

Zvykla si, že to jiné nebude.

„Asi jo. Taky začala běhat, takže to najednou vidí úplně jinak. Běhá třikrát týdně, a když nemůže jít, je z toho nešťastná, takže dokáže pochopit, jaké to je pro někoho, kdo běhá dennodenně.“

Spolu s Danem Orálkem jste taková malá propagační buňka Spartathlonu v Čechách. Baví tě motivovat lidi na takovou akci?

„Rozhodně. Když jsem v Řecku začínal, vzhlížel jsem k tomu jako k hrozně náročné modle. Spartathlon tu byl vnímaný tak, že je to meta jen pro ty nejvyvolenější. Miloš Škorpil i Dan měli několik nedokončených účastí plus pár lidí, kteří běhali těsně na limitu. Já chtěl lidem ukázat, že pokud se na to člověk připraví, není to nereálná věc.“

Povedlo se to?

„Myslím, že jo. Spousta kluků, kteří to v posledních letech uběhli, by tam vůbec nejela, kdyby nevěděli, že to jde uběhnout. Ultra je v tomhle výrazně spravedlivější než třeba sprint na sto metrů nebo skok o tyčce. Na to musíš mít talent, dispozice, koordinaci… Ale ultra? To je z velké části jenom o píli. Zaběhnout super čas na ultra je rozhodně lehčí než na maratonu. Ale možná, že kdybych uměl za maraton za 2:10, budu říkat to samé.“

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Táda muž 23.09.2019 22:06:24

Dokázal skoro nemožné. Díky němu se ultraběh dostal do médií, které se jinak moc sportu a běhání nevěnují. Radek Brunner, v civilu prodejce zahradní techniky, bude v září v Řecku bojovat o to, aby svou sbírku medailí z legendami opředeného Spartathonu zkompletoval. Chybí mu už „jen“ zlato… Startuje se brzo ráno už tento pátek.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.