Desetiletá cesta za snem

Spartathlon není jen další závod. Pro Radka je to „osudový závod“, na který se vracel rok co rok, ať už skončil na pódiu, nebo dokonce nedokončil (jako loni). „Ze všech těch závodů, na kterých jsem běžel, tak na něj mám vždycky nejhezčí vzpomínky,“ přiznává.

Po šesti pokusech během deseti let přišlo konečně vykoupení. A to v čase, který ho řadí na čtvrté místo v historii závodu – rychleji běželi pouze legendy jako Yiannis Kouros, Fotis a jeden Japonec.

Amatér versus profesionál

Přestože Radek dosáhl takového úspěchu, stále se považuje za amatéra. „Není to nic profesionálního a neživím se tím. Je to moje zábava,“ říká s tím, že po vítězství nečeká žádné volání od sponzorů. V ultramaratonu je to v České republice prakticky vyloučené – tento sport je pro diváky „trošku nudný“ a pro mnoho lidí mimo běžeckou bublinu představují ultramaratonci spíše extrémisty.

Trénink po padesátce

S věkem přicházejí změny. Radek před pěti lety dokázal běhat 60 kilometrů v tempu 3:50 na kilometr, odpoledne přidat dalších 20 kilometrů a druhý den ještě zaběhnout maratonský trénink. „To teď si nedovedu vůbec představit,“ přiznává.

Klíčem k letošnímu úspěchu bylo pochopení, že po padesátce je potřeba více odpočívat, méně tělo zatěžovat a být rád za každý kvalitně odběhnutý trénink. „Musím víc o tom přemýšlet,“ vysvětluje svůj současný přístup.

Návrat ke svým kořenům

Po třech neúspěšných letech, kdy spolupracoval s různými trenéry, se Radek rozhodl vrátit ke svému původnímu stylu přípravy. „Jedu zpátky ve starých kolejích, dělám to, co je pro mě správný, co cítím, že to tělo chce. A to, co mi fungovalo,“ vysvětlil své rozhodnutí.

Klíčem bylo zapracovat na kopcích – místo intervalů a tempových běhů zařadil hodně dlouhých běhů v Jizerských horách. „Síla je taky znát,“ konstatuje.

Den D

Letos vyrazil na Spartathlon s naprostou vírou, že to bude dobrý. „Já jsem se na ten závod strašně těšil,“ přiznává. Dokonce večer před odletem vyprávěl manželce o každém úseku trati. Závod začíná v sobotu v 7 hodin ráno (místního času) pod athénskou Akropolí. První desítky kilometrů vedou po frekventovaných silnicích, které Radek přirovnává k „pražskému okruhu“. Pak už následují malebné úseky podél pobřeží s úžasnými výhledy na modré moře.

Tajemství úspěchu Radek letos všechno zoptimalizoval. Změnil výživovou strategii – první hodinu a půl běžel jen na vodu, pak začal postupně doplňovat sacharidy. Díky tomu se vyhnul tradičním žaludečním problémům, které ho v minulých ročnících sužovaly.

Nesmírně důležité bylo i minimalizování času na občerstvovacích stanicích. Zatímco v minulých letech „proflákal“ až 40 minut, letos to bylo jen 14 minut! Jak to dokázal? Vše měl dokonale připravené – láhve s nasypanými sacharidy (dolil až během závodu), klobouk s kapsou na led, rychle odklapávací víčka…

Rozhodující okamžik

Zlom přišel na 170. kilometru. Radek dohnal vedoucího Itala a v tu chvíli pochopil: „To je ten moment.“ Vzal to po pravé straně silnice a zdrhnul. „Bylo to prostě takový, že musím ho tady zlomit, nesmím mu ani na moment nechat šanci.“

Poslední desítky kilometrů běžel s vírou, že náskok 20, později 40 minut, už nikdo nesmaže. „Pocit v tom těle je neskutečný,“ vzpomíná.

Víc než jen běh

Radkův příběh je o to pozoruhodnější, že trpí Bechtěrevovou chorobou. Sedm let vůbec nemohl běhat. Navíc před několika lety prodělal plicní embolii a má poruchu srážlivosti krve. „Kdyby člověk jenom četl ten výpis toho, jaký jsem měl zdravotní trable, tak by nevěřil, že dáš Spartathlon za 21:24,“ konstatuje.

Co dál?

Zatím neví, jestli pojede obhajovat. „Je to moc brzy po závodě to říct,“ přiznává. Jeho dalším snem je dostat se na legendární stovku Western States v Kalifornii, kam se dostane jen vylosováním z 40 000 uchazečů.

Souhrn toho nejzajímavějšího, co během hodinového rozhovoru zaznělo. Vytvořeno pomocí AI nástrojů.