Co je pravdy na tom, že jsi letos běžel pražský půlmaraton po týdenním půstu? 

Tak pravda to je, ale měl jsem mezitím asi 36 hodin na doplňování jídla. Já se totiž posledních 8 let snažím tak nějak kolem Velikonoc pročistit. Říká se, že jednou za rok by se měl držet půst 5 až 7 dnů. Já jsem samozřejmě držel i víc, ale ustál jsem to na těch 6. Letos jsem začal později, a tak to vyšlo, že jsem končil na ten půlmaraton a sám jsem byl zvědav, co to se mnou udělá. No a pak jsem vytáhl to tričko na 1:30 (vodič – pozn. red.) a zkoušel jsem přemluvit kamaráda, že jednou bych sice toho vodiče chtěl dělat, ale ztrapnit se?

Kamarád mě přesvědčil, ať do toho jdu a Miloš Škorpil mi řekl, že nebudu první ani poslední, kdo se zasekne. Běžel jsem celou dobu na 98 %, běžet to na 100 %, tak se můžu někde na 18. zlomit a nebo to dát za 1:28, ale takhle jsem to dal za 1:30:30. Musím ale přiznat, že jsem byl úplně zničený. Sice jsem běhal každý den, ale ne takové dálky. Byl jsem zničený jak po maratonu. Normálně regeneruji velice rychle, loni jsem se po maratonu už za 3 dny cítil velice dobře, ale letos asi díky tomu, že jsem od podzimu měl rodinné starosti a netrénoval, jak bych chtěl, a asi i kvůli té hladovce, jsem byl ještě týden po půlmaratonu unavený.

Takže další půst před Pražským maratonem nebude? 

Ne, ne. Já jsem říkal, že držím půst jednou ročně, kolem Velikonoc.

Co ultramaratony?

Možná bych si časem nějaké chtěl zkusit. Já třeba obdivuji běžce, kteří 48 hodin ne fyzicky, ale psychicky vydrží někde kroužit. Já si myslím, že tu vytrvalost, třeba na kole, běžkách nebo jen běžet, mám, ale nesmí to být stereotyp někde do kolečka. Pro mě je ten maraton už trochu „rutina“ s nadsázkou, ale mám skrytý sen, maraton Des Sables přes Saharu. Musí to ale přijít přirozenou cestou. Ne že si najdu sponzora, budu dlouho šetřit a dám spoustu peněz za letenku, za startovné.

Chtěl bych to zkusit, ale ne za každou cenu. Mám spoustu jiných zájmů, kterých se nechci vzdávat, film, kulturu, přírodu. Začal jsem chodit i do PIM, a tam mi kamarád řekl, že i ve svém věku bych mohl dát maraton za 2:40 – 2:45 , ale chtělo by to disciplínu a systematický trénink. A tu si myslím, že nemám. Nepiju, nekouřím, ale mám anarchii v nějakém životním rytmu.

Myslíš si, že uběhnutí maratonu záleží více na nohách, či na hlavě? Myslím v procentech.

Já myslím, že víc na té hlavě. Řekl bych, že 60 % je na hlavě a 40 % na nohách. Myslím si, že když někdo pravidelně běhá, dejme tomu 3–4× týdně, naběhá na objemech 200 km měsíčně, tak ten maraton uběhne. Jde o to, přemoci prvních 14 dní, kdy se tělo brání, že je to něco nezvyklého. Musíte zlomit ten psychický bod, kdy si na to tělo zvykne. Já třeba nemám rád posilovny, ale zjistil jsem, že i pravidelné sedy-lehy a kliky k něčemu jsou.

Běh mi třeba začne sám o sobě chybět už po dvou dnech, což se o tomto cvičení nedá říct. Vím ale, že jak přestanu a po přestávce začnu, tak to tělo nechce, brání se. Důležité je, že lidé, kteří tuto činnost (běh) celý život nedělali, byla jim pochybná a oni si na pravidelnost zvyknou, mají vyhráno a ten maraton zaběhnou. Samozřejmě pokud má někdo 100 kg, více zatěžuje klouby. Pokud se rozhodne běžet maraton, je to více o nohou, tak 80 % a 20 % o hlavě. Když člověk dělá základní objemy, pravidelně běhá, maraton je pro něj sranda. Taková 6hodinovka, 100 km, to je výzva.

Co tobě pomáhá zlomit ten psychický bod, když se ti nechce? 

Já vím, že znovu začínat je hrozně těžké. Kdybych tomu podlehl, budu pořád jenom číst, jíst čokoládu a spát. A to je cesta do pekel. Zpátky se vracíte složitě. Na běh jsem si vždy našel čas, i když jsem těžce manuálně pracoval, to jsem to bral jako relaxaci. Cvičení je jiné, to ty sedy-lehy občas hodíte za hlavu, ale snažím se o pravidelnost, aspoň jednu sérii po ránu. Já mám „rekord“ 260 dnů běhání bez přerušení. To když potom jeden den vynechám, mám takovou depresi, že třeba 14 dní nejdu. To mi to druhé, pseudozodpovědné já našeptává, jak jsem měkký a co jsem to udělal. Já ale nechci mít také ty výčitky, to je nesvoboda ducha.

Co ti běhání dalo a co vzalo?

Nevzalo mi snad nic. A dalo? Asi tak 2×-4× v životě mě podrželo. Když jsem začal pít, nevím, zda jsem byl alkoholik, nebo začínající, podle pana dr. Nešpora je alkoholik každý, kdo si dá 3 piva denně, a takových lidí je spousta. Z tohoto hlediska jsem asi byl, prostě jsem to nezvládal. Nedokázal jsem se ale vzdát toho běhání, do toho ten alkohol, a ještě jsem začal být vegetarián. Bylo to hodně náročné i psychicky a ty tři věci dohromady prostě nešly. Tenkrát mě běhání podrželo. Loni už mě omrzela cola, fanta, sprite, tak jsem zkusil nealko pivo a je to dobrý.

Neříkám, že jsem abstinent, teď jsem se naučil jednou za čtvrt roku si dát medovinu, to zvládnu, ale obávám se, že jsem takový extrémista, že kdybych si dal teď dvě piva, tak to třeba vydržím 2 měsíce a pak vypnu. Já jsem si třeba na vojně druhý rok domluvil, že mi povolili každý den běhat. První rok to byla šikana a buzerace, to utíkalo, pořád se něco dělo. Druhý rok jste mazák a jak přijde jaro, já mám tendenci dělat průšvihy, nenávraty z vycházek a takové. Tak se obávám, že na té vojně by to se mnou bývalo dopadlo stejně. Místo toho jsem se každý den mohl na vojně nadýchnout svobody, to mě to běhání opět podrželo.

Jak dlouho už běháš?

Takových 30 let. Pravidelně asi 25.

Proč jsi začal běhat?

Televize na mě měla vliv. Když bylo Mistrovství Evropy v roce 1978 v Praze, tak si pamatuji přímý přenos z maratonu Praha – Lidice – Praha. Líbil se mi ten dlouhý záběr na běžce, to bylo to první, co mě chytilo. Když potom byla Olympiáda v Moskvě, líbily se mi vytrvalostní disciplíny. To byla další etapa, kdy jsem vydržel 2 měsíce běhat. V roce 1983 v Helsinkách, kdy jsem chodil na střední školu, se definitivně rozhodlo, to už jsem začal pořádně běhat. Měl jsem kamaráda v atletickém oddílu, kde jeho táta dělal vedoucího a dodnes, i když léta už za ně neběhám, jsem uveden jako člen Spartaku Sezimovo Ústí.

Kde je tvoje oblíbená běžecká trať? 

Já to mám tak. Nemám rád, když si někdo sbalí batoh a boty a jede si zaběhat třeba do Šárky. To je pro mě ztráta času. Já nejraději vyběhnu přímo z domu. Dlouhá léta jsem bydlel na Palmovce v Praze, tak jsem běhával podél Vltavy až do Tróje, teď bydlím ve Vysočanech, tak k té řece také doběhnu a pak pokračuji podél ní. Dočasně jsem bydlel i v Modřanech, tak to bylo v Modřanské rokli nebo v Krčském lese. Musím se přiznat, že momentálně se mi v Praze líbí Krčský les a v Šáreckém údolí. Je to ale pro mě daleko, tak se tam tak často nedostanu.

Kolik kilometrů týdně naběháš?

Teď jsem trochu polevil, ale mezi 50 až 70 kilometry je asi tak můj standard. Dříve to bylo víc, když jsem trénoval na osobní rekordy na maraton, to jsem každý den běhal 10 km a přes víkend něco delšího. Snažím se, aby to bylo kolem 300 km za měsíc před tím maratonem.

Poběžíš letos Pražský maraton?

Ano, všechno k tomu směřuji a snad i jako vodič. Chtěl bych pokořit svůj osobní rekord 3:01, uvidíme.

A na kterém dalším závodě tě potkáme?

To je těžké v tuto chvíli říct. Chystám se do zahraničí a mě vždy osloví závody v místě, kde jsem. Pracoval jsem v Itálii, Florencii a shodou okolností se tam měl běžet maraton, a tak jsem začal trénovat na jednom stadionu. Ten stadion nebyl nijak chráněný, tak jsem tam chodil běhat. Když na mě přišli, ptali se, kdo jsem a co tam pohledávám. Vysvětlil jsem jim situaci, že jsem atlet – běžec z České republiky, připravuji se na maraton a nemám kde běhat. Po ujištění, že se jedná o asi 2 až 3 týdny, jsem dostal neoficiální povolení.

Pak jsem je ještě požádal, zda bych nemohl platit nižší startovné, jako platí místní Italové. Dali mi papírek s doporučením pro pořadatele, kde stálo, že tento běžec z České republiky nemá ani liru, což sice nebyla pravda, ale proč ne, a byl jsem zapsán a běžel zcela zdarma. Ve Florencii jsem si i okusil spaní na ulici. Bylo to před zimou, charity plné, tak mi nic jiného ani nezbylo. Pak jsem následně pracoval v Laussane, kde se také chystal maraton. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda poběžím. Startovné bylo 50 franků, což bylo pro mě spousta peněz. Startovné na Pražském maratonu stálo tehdy 250,– Kč. Šel jsem na stop a cestou našel 50frankovku a zastavil mi borec, co jel na svůj první maraton, nějaký fotbalista. Nakonec to dopadlo perfektně.

Který ze závodů u nás ti nejvíce přirostl k srdci? 

Jednoznačně Běchovice, běhám je od svých 17ti let. Mrzí mě ale, je to závod, který má tradici, je to jeden z nejstarších závodů, ale chybí tomu spousta věcí. Dobrovolníci, přihlášky super, ale takové značení kilometrů nebo publicita by zasloužily zlepšení. Nemám rád přílišnou velkolepost, ale rozumný kompromis mezi Pečeckou desítkou a Mattoni Grand Prix by byl na místě.

S jakým nejhloupějším názorem na běh ses setkal? 

S názorem snad ani ne. Setkávám se ale s pokřiky, něco ve smyslu: „No jo sportovci“, ale toho si nevšímám. Neberu vážně ani reptaly, co nadávají na výluku tramvaje 3× do roka, kdy se běží velký závod. S úsměvem si vzpomenu jen na námitku své kamarádky, kterou jsem zval na závod do Stromovky. Na dotaz, zda je Stromovka tak velká, aby se v ní mohl běžet závod, jsem jí řekl: „Ani ne, my běžíme 5× dokola.“ Nevěřícně se zeptala: „A to se nezblázníte?“ Neberu už ani vážně připomínky maminky, že ve 40 si jdu zaběhat v zimě, kdy je pod nulou, jenom v trenkách po vesnici.

To znamená, že v elasťácích tě nepotkáme? 

Já jsem zkoušel, jak dlouho vydržím běhat v kraťasech, a pak jsem zjistil, že od září 2001 jsem jinak neběžel, než v trenkách a tričku. Většinou do Vánoc běhám jen v tílku a od prvního jarního dne opět. Rekord mám –17°C. To je další historka. Byl jsem na návštěvě u známých na Moravě, venku hrozná zima a celý den jsem se přemlouval jít v tom mraze běhat. Nechtěl jsem ale přerušit svoji úžasnou sérii dnů s během, a tak jsem, asi za 5 min 12, vyběhl. Potkal jsem nějakého opilého místního Valacha v ovčím kožichu. Představte si: já v trenkách a tričku, ty mé namrzlé vousy… Jsem přesvědčen, že se alespoň týden nenapil.

Běhal jsi v nějakých jiných extrémech?

Jednou jsem týden zkoušel opak, a běhal v 25 stupních, ale to není nic pro mě. V mraze –8°C zaběhnout 15 km je jednodušší než 10 km při 25 stupních. To jsem totálně zničený. Právě proto hodně zvažuji ten maraton Des Sables. Když jsou v Praze vedra, tak to běhám kolem půlnoci. Ideální by bylo ráno, ale to se nevzbudím.

Křížový výslech :

Pronace nebo supinace ?

To neřeším, mám svůj styl.

Přes patu nebo přes špičku?

Přes špičku.

Kopce nebo rovina?

Něco mezi tím. Pokud to není stereotypní tam a zpátky, tak raději rovina, nejraději okruh. Něco do sebe mají i horské běhy a možná se do nich během pár let ještě dám.

Pivo nebo ionťák?

Nealko pivo nebo ionťák.

Těstoviny nebo biftek?

Těstoviny.

Sova nebo skřivan?

Spíš sova, ale hrozně rád bych skřivan.

Slipy nebo trenýrky?

Nevím. Jestli by byla otázka ohledně ženských, zda obyč kalhotky nebo tanga, tak jednoznačně obyč kalhotky.

Značka běžeckých bot?

Nemám vyhraněnou značku.

Díky za rozhovor.