Nedávno jsem našla váš článek o závodě „100 mil Namibií“, ale nebylo tam datum; kdy to bylo?

To bylo loni v březnu. Ne, vlastně v červenci. Mě se to plete. V březnu jsem byla kdysi na Sahaře, to byl můj první pouštní etapový závod, tenkrát v Tunisu 2005. A 2007 v č­ervenci jsem byla v Namibii.

Vím o vás, že máte v plánu běžet NEJ…maratony. Nejvýše a nejníže položený, v nejteplejším a nejchladnějším místě. Jak jste daleko?

Ano, u Mrtvého moře, to byl ten nejníž. Nejvyšší mám splněný nyní, vrátila jsem se z Everest maratonu a výš už nic není. Pak bude nejstudenější, to bude Antarktida, to je velmi v plánu a zbývá ten nejteplejší, a to bude Des Sables. Tedy pokud mě tam vezmou, což bude první věc a pokud ano, budu se na to snažit trochu natrénovat. A to už není taková legrace. Tyhle dva mám v plánu. Ta Antarktida bude asi jednoduchá, no jednoduchá (smích), spíše jednodušší a Sables rozhodně jednoduchý nebude. Pokud tedy nepovažuji  Namibii za nejteplejší, tak Sables zcela jistě bude. Přijde mi, že maraton Des Sables je asi nejtěžší.

Jak se na ten nejteplejší maraton dá připravit?

Kupodivu vedro není největší problém. Já jsem poměrně přizpůsobivý člověk, nevadí mi zima ani teplo. Problémem je běh v písku. Na běh v písku se u nás trénuje špatně, ale zjistila jsem, že dobře se trénuje v hlubokém sněhu. Má to víceméně stejné vlastnosti, proto jsem běhala v hlubokém sněhu. Já jsem z Liberce, tak to bylo hlavně po Jizerských horách. Když je někdy v zimě extrémní zima, letos tedy nebyla, ale když je, tak mi přijde, že extrémní mráz či horko je to samé. Tělo dostává hodně zabrat a dá se to natrénovat. Největší problém je asi natrénovat objemy, ale to prostředí už je doplňující. Jestli je to do kopce nebo ve vedru, v zimě, už mi nepřijde. Člověk musí mít v první řadě fyzickou kondici a ty podmínky tolik nevnímá.

Jaké jsou podmínky etapových závodů, třeba ohledně hygieny?

Obvykle máte jiné starosti, než že nejste umytá. Jako stihnout limit, příliš se tím nestresovat a mít to v nohách, abyste to stihla, to je hlavní problém. Připravit si všechny věci, mít dostatek vody a pak třeba řešit orientaci. Což je v poušti dost náročná záležitost a v tu chvíli na to, že jste se neumyla, fakt nemáte ani jednu myšlenku.

A co regenerace? Stihnete se za noc zregenerovat?

To ano. To se běhá pomalu. Já jsem starší paní, běhám pomalu, to se nesmím unavit nebo snad vydat ze všech sil, to já nedělám ani v tréninku. Hezky pomalu, ale pořád. Žádné extrémní rychlosti. Já běhám tak, abych se druhý den ráno zvedla. Nejsou to sice žádná přední umístění… Já vždycky začnu pomalu a v tom pomalém vydržím. Ostatní začnou rychle, a to je jedno, jestli je to maraton nebo etapový běh, a po půlce se to začne lámat. Lidi odpadávají a já si běžím pořád stejným tempem a na konci je válcuji. V etapových závodech jsem se právě na tom konci vždy posunula blíž v pořadí, než jsem byla na začátku.

Takže nezařazujete rychlé úseky do tréninku?

Ne, ne. To pro mě už vůbec není. Je mi 45 a přece nebudu někde nárazově sprintovat (úsměv). To jedině v Pařížské ulici, na pražském maratonu pro diváky, to se pohnu, ale že bych musela trénovat rychlost, v mém věku? A navíc nejsem ten, kdo se vydá ze sil. Vždycky šetřím síly, co kdyby to prodloužili, co kdybych zabloudila, nemůžu to mít načasované na 35 kilometrů a pak že umřu. Musím mít rezervu. Ono je to 35, ale nakonec uběhnu 40, zabloudím, vrátím se a na to ty síly musí zbýt.

Takže teplo se natrénovat nedá. A co nadmořská výška?

Tak to už vůbec ne. Tu dispozici buď máte, nebo ne. To je dané. Někdo se s tím vyrovná dobře, někdo špatně a někdo se s tím nevyrovná vůbec. I přes doporučené postupy, jít do určité výšky, vracet se, prostě to nezvládne. Já mám ale tu dispozici dobrou.  To jsem se přesvědčila před 15 lety, když jsem byla v Nepálu poprvé. Všichni těžce dýchali a mě se šlo velice dobře. Což je veliká výhoda, a proto jsem se na ten Everest maraton přihlásila. Věděla jsem, že budu mít oproti ostatním tuto výhodu.

V jaké nadmořské výšce se běželo?

Start v základním táboře pod Everestem má 5360 m. Základní tábor je sám o sobě náročné místo, je to na ledovci, ne že by tam byl sníh, to ne. On tam sice je, ale je to pokryté všechno kamením a ono se to tam postupně všechno řítí a praská a není tam metr rovné plochy. I stany jsou na takových plošinkách. Je to špatné místo už jen na to, aby tam člověk přežíval, natož aby tam startoval maraton. Prvních 10 kilometrů jsou hromady kamenů, tam o cestě nemůže být vůbec řeč. To se různě přelézá, popoběhne pár metrů a zase. Nadmořská výška, to už automaticky zvládáte, tam už to nemůžete řešit. Pokud dispozici tedy máte, tak jste v pohodě. Jak není, tak bojujete, zvracíte, omdléváte, bolí vás hlava, nejíte… Tam je vůbec důležité se dostat do základního tábora v použitelném stavu. Jde se tam 14 dní, velice volně. Organizátoři mají za úkol dostat tam závodníky v použitelném stavu, a tak se jde velice pomalu. Na mě to tempo bylo opravdu pomalé, tak jsem v pohodě stíhala chodit ráno běhat. No běhat, v těch kamenech, prostě pohyb v rychlém tempu.

To je také etapový závod?

Kdepak. Tam 14 dní jdete na start a pak za 1 den běžíte zpět. Start je v 5360 m n. m. a cíl je 3400 m n. m., takže je tam 2tisícový rozdíl směrem dolů, ale při tom závodě se i 1200 m nastoupá. Takže to není pouze seběh, jsou tam pěkné kopce nahoru. To se běží najednou. Ráno v 7 je start a není limit.

Jak často jsou občerstvovací stanice?

Začínají na 10. km a jsou po těch 10 kilometrech a je tam jen voda. To jsem trošku podcenila, že nebudou častěji, tak jsem si po trati poschovávala lahve s vodou, protože to tam už znám, už jsem tam byla, tak jsem toho využila a schovala si občerstvení podél trati. A našla jsem to. Všichni většinou běží s „camelbackem“, ten jsem si nevzala, a nakonec jsem to zvládla. Gely do kapes, vodu do skrýší a dalo se to absolvovat.

Jaká tam byla teplota?

Když svítí slunce, tak je tam velké teplo, ale ráno je obrovská zima, protože spíte na ledovci, takže ta noc je strašlivě studená a ráno, když se vstává, tak to je zážitek, který bych už nemusela zažít. Šílená zima, člověk je sice oblečený, ale to musí v určitém momentě svléknout a nacpat do nějaké tašky a to dělá 140 lidí, kteří jsou na startu, a to se nedá dělat v jedné minutě. Je tam malý prostor, v tom základním táboře, kde musíte nechat tašky s věcmi. Ačkoliv jsem věděla, že potom bude teplo, tak se běží v dlouhých kalhotech. Ráno i večer, a to se kolikrát běží až do noci, a to už je velká zima. Takže bylo teplo, ale s bundou, tričko s dlouhým rukávem, ještě bundu, dlouhé kalhoty, rukavice samozřejmě, ty jsem pak šoupla nějakému šerpíkovi, ty už nebyly potřeba, a doufala jsem, že to stihnu za světla. Což se nakonec podařilo.

Takže?

Sluníčko, teplo, ale musíte být oblečená na nějakých 5 až 10 stupňů. Ono když foukne od ledovců, tak to je ledové.

Jaké jste měla boty?

No to byl také zážitek. To chce pochopitelně krosky. Ne ale obyčejný, ve kterých se běhá po Jizerkách, to mi přišlo málo. Zakoupila jsem proto trochu těžší, pevnější i trochu vyšší a s více dezénovou podrážkou. Ty se tedy velmi osvědčily. Člověk přece jen nakopne víc těch šutrů po cestě a musí něco vydržet. Boty jsem si koupila opravdu dobré, takové „trailové“.  Ostatní sice většinou běželi v silničně-krosových, ale to nebylo dobře. Hodně se prášilo a ten prach se dostane do boty a pak tlačí, a to je problém. Boty byly dobrý, ale když jsem je doma rozbíhala, ježíš! Zdály se mi těžké, ale měly jen nějakých 10 dkg navíc oproti normálním, takže to jenom vypadalo.

Co vás nejvíce překvapilo na tomto maratonu?

Štěstí přeje připraveným. Já jsem byla připravená na všechno. Na kopce, na výšku, na všechno. Na trase to nebylo nic. (váhá) Překvapil mě jedině přístup některých lidí, takových těch rozmazlených ze západních zemí, Američani, z Kanady, Nového Zélandu, ale i Švýcarska, kteří se hrozně těžko srovnávali s těmi podmínkami. Oni si asi mysleli, že jedou do 5hvězdičkového hotelu, a to mě překvapilo, že jako bez coly se nehnou. Ta se dá sice koupit, ale bez coly nefungují. Bez nějakých čokoládových tyčinek, snad ani na normálním treku. Já jsem si sice také koupila čokoládovou tyčinku, ale jenom na ten běh. Prostě bez horké sprchy ty lidi nefungují, v horách umírají. Já myslela, že na takový závod jedou sportovci. Tak oni to byli „sportovci“, ale takoví ti: výkon, teplá sprcha, hotel, coca-cola, sendvič, masáž, lékař. A to tam fakt není.

Tak třeba na startu. Velká zima, člověk nervózní, co si má obléci, co všechno mám a nemám, nervozita, ale oni se baví o tom, jak se doma osprchují v teplé sprše.

Pak mě tedy ale velice příjemně překvapil úžasný servis, který byl poskytovaný po celou dobu toho treku. To si vlastně koupíte zájezd na ten maraton a úkolem nepálské cestovky je vás ubytovat, dopravit do hor, provázet po horách, na start a pak vás zase dopravit zpět do Káthmandů. Opravdu mě mile překvapila úroveň toho servisu, čekala jsem velmi polní podmínky. Postavili mi ale stan, nosiče jsme měli, je fakt, že tam stejně nosíte batoh se spoustou teplého oblečení, protože se tam mění rychle počasí, ale třeba spacák vám vezme nosič. Jídlo 3× denně, nemusíte vařit, ráno jsem měla umyvadlo s teplou vodou před stanem, fakt jak v 5hvězdičkovém hotelu, to mě překvapilo. A pak mě překvapilo, že to ještě někdo kritizuje.

Který ze závodů, těch vašich „nej“, byl zatím nejtěžší?

Nejtěžší byl běh „100 km Saharou“. A to proto, že to byl můj první etapový běh v poušti, vůbec jsem nevěděla, co od toho mám čekat. Bylo to hodně o psychice. Každý říká, že je to důležité, je! I na tom Everestu. Už jsem tam byla, tu zemi miluji, věděla jsem do čeho jdu, byla jsem na to nachystaná. Neměla jsem žádné stresy, věděla jsem, že to doběhnu. Kdežto na Saharu jsem jela s naprosto neznámými lidmi, které jsem vůbec neznala, pořádali to Italové. Na závod, o kterém jsem nevěděla nic, jen pár fotek z internetu, nějaké italské propozice, něco jsem měla přeložené, ale z té neznámé jsem hodně trpěla. Pak už to bylo pěkné, ale závod byl těžký. Pouští, velké teplo, duny, hluboký písek, i první etapový závod. Musela jsem 4 dny po sobě běžet. Sice „jen“ 100 km, to nebylo moc, ale bylo to hodně těžké. Pak jsem běžela v Namibii 100 mil, což je o 60 km více, za stejný počet dní, a to mi zase už přišlo lehké. Taky tam byly duny, písek, také jsem měla problém s orientací, ale tím, že už jsem v poušti běžela, to bylo pro mě přijatelnější. Na Sahaře jsem trpěla, hlavně předem, v průběhu už ne. Předem jsem měla strach, že se ztratím, že nedoběhnu, že budu poslední, měla jsem 100 obav. 150 lidí, já budu 150., to by ani tak nevadilo, ale jestli mi všichni utečou a pak na mě budou všichni čekat… Po první etapě jsem zjistila, že poslední opravdu nebudu. Tak jsem se uklidnila, že budu, dejme tomu, v poslední třetině a bylo to dobrý.

Zmiňovala jste se o orientaci. Budou to zřejmě praporky, píchnuté do země a na dohled.

No! Tak třeba na Sahaře jsem se strašně bála, protože já mám hrozně špatný orientační smysl a bála jsem se, že se ztratím, úplně panickou hrůzu jsem z toho měla. Byly to takové modré kovové tabulky, šipky, které pak samozřejmě sbírali. A tam, kde šipky či modré tečky na kamenech nemohly být, byly horkovzdušné balóny. K tomu balónu se běželo, v dálce zase další balón a kudy člověk běžel, to už bylo jedno. To bylo značené celkem dobře. Když jsem byla potom v Namibii, za 2 roky na to, tak to bylo horší. Tam se těží diamanty a je tam spousta zakázaných oblastí, kam ani ty organizátory nepustí. Pustí tam závod, ale organizátory jen na okraj těch oblastí. Takže tam, kde mohli, dali velký balón nebo prapor a kam nemohli, nedali nic. Tam byla orientace velmi náročná. Když jsem viděla někoho před sebou, to bylo dobré, protože tam byla spousta lidí, co to běžela po několikáté a trasa je stejná. Když jsem nikoho neviděla, to bylo horší. Já docela špatně vidím, tak ty prapory jsem viděla později než ostatní. Hlavně je to hodně stresující, protože člověk hned úplně neví, kam má běžet. Vracíte se, každých 100 m si vyčítáte, síly ubývají, takže orientace v poušti je složitá. Přestože je to značené, tak nikdy to není tak dokonale, a to stresuje. Na Sables to bude ještě horší, to je mi jasné.

S kompasem?

Tam mapu nedostanete. To je spíše o tom naběhat, abych se udržela v nějaké skupině, to nemusí být vepředu, prostě s lidma, abych se nemusela stresovat orientací, abych nezůstala v poušti sama. Vždyť kolik lidí už se na takových závodech ztratilo. To pak máte v batohu povinnou výbavu, co musíte mít na přežití, světlice, baterku, nůž a já nevím co je všechno předepsané. Samozřejmě plachtu přes sebe, když pak přijde tma, tak je zima, aby člověk přežil. Jo a taky máte vodu, kterou nesmíte vypít, jídlo, které nesmíte sníst. Nikdy se nesmí stát, že máte prázdný vak s vodou, to se kontroluje v cíli. Neztratila ses, tak ukaž, že máš vodu a jídlo pro případ, že se ztratíš. Vždycky musí zůstat aspoň litr vody v „camelbacku“, to se kontroluje na stanovištích a pokud to nemáš, tak penalizace. Nesete s sebou i nějaké oblečení, protože může přijít třeba písečná bouře a ochladí se. To potřebujete bundu, lyžařské brýle, šátek, kolikrát i rukavice, a to se řekne poušť! Táhnete spoustu nepovinných věcí, bez kterých to ale nejde.

Takže Everest bez zátěže a poušť se zátěží. Kolik kil nesete?

Základ je tedy voda, něco na pití a něco na rezervu, co nepijete, to je tak 4 litry. Potom trocha té povinné výbavy, 2 kg a něco váží i batoh. Batoh je to poslední co řešíte. První den přiroste k zádům a dál ho nevnímáte. Občas zjistím, že jsem od něj odřená, ale to až se doběhne. V běhu to vůbec nevnímáte. Na Des Sables si nesete zásoby na celých 7 dní, spacák, karimatka, oblečení, prostě všechno, co potřebujete na 7 dní. Nikdo vám nic nedá, kromě vody, tu si průběžně doplňujete. To je výzva, v tom je ten závod těžký.

V souvislosti s horkem mě napadá, dýcháte pusou nebo nosem, ať už ledový či horký vzduch?

Dýchám obvykle pusou, s tou zátěží se to pojí. Nemám problém s dechem.

Jaké bylo vodičství na letošním Pražském maratonu?

Bylo to těžší, než jsem čekala. Byla jsem hrozně poctěna, že vůbec budu vodičem, měla jsem radost. Váhala jsem nad časem 4:00 nebo 4:15. Po zralé úvaze, když běhám normálně 3:45, rekord mám teda lepší, dám si 4:15, ať jsem v těžké pohodě. Tak jsem si napsala časy, jak přesně mám běžet. Ze začátku jsme nabrali docela zpoždění, protože se běží samozřejmě na čas od výstřelu a tak po počátečním pomalém tempu jsme pak s kolegou přidávali, pak zase trochu zpomalovali a toto řízené tempo mě hrozně vyčerpávalo. Udržet to rovnoměrné tempo, které jsme si naplánovali, není snadné. Ze začátku vám přijde hodně pomalé, ke konci hodně rychlé, navíc to teplo, balónky, ty také musíte hlídat… Ke konci jsme měli oči přilepené na hodinkách, abychom náhodou nedoběhli o 20 sekund později. Opravdu obdivuji každého, kdo dělá vodiče. A co teprve na rychlý čas?! Ale nadchla jsem se, bylo to úžasné.

Kolik naběháte na objemech, třeba před tím Everestem?

50 km týdně, a to je na mě hodně. Strop je asi 60, víc určitě ne. Já se přece nemůžu unavovat, jsem starší paní. Když nemám před nějakým maratonem, běhám tak 30 km týdně. Nijak to nepřeháním. Důležité je běhat v pohodě. Já bych nemohla mít sponzora, zodpovídat se mu za zaběhnutý čas, proč jsem neběžela rychleji, proč jsem nepředběhla toho a toho. Hlavně v klidu, svým tempem a když to vyjde, tak jsem ráda, když ne, tak to vyjde příště.

Kolik maratonů už jste uběhla?

47.

A který byl pro vás nejkrásnější?

Dlouhou dobu to byl Pařížský. Začínala jsem s maratonem v Praze a když už mi to šlo, rozhodla jsem se zkusit to i v zahraničí. Paříž byla opravdu nádhera. Tam to žije už pár dní předem v celém městě už od předměstí. Teď už je Praha také více zapojená, lidé fandí, ale na začátku to tak nebylo. A když jsem přijela do Paříže, tak to jsem byla opravdu překvapená. Tak jsem si tu krásu zopakovala ještě 3×. Nyní už je to ale New Yorkský maraton. Trvalo sice dlouho, než se mi podařilo se tam dostat, ale nakonec to vyšlo. Právě rok po 11. září, každý se bál cestovat a i s vízem to bylo horší, ale to já měla už z Hawaie, kde jsem také běžela maraton. Ta atmosféra je nepopsatelná, opravdu stojí za to. Sice prvních 10 km si šlapete po hlavách, ale paráda.

Z kterého máte nejhorší zážitek?

Nejhorší snad ani ne, ale největším zklamáním byl maraton v Athénách. Řeknete si, start v Marathonu, historické místo, ale tam nic není. Celá trať je po silnici, okolí žádná sláva, oko nemáte o co opřít… Jen cíl, ten je na starém stadionu v centru, to je pěkné. Athény jako město se mi moc nelíbily.

Z čeho máte strach? Co se týče běhu.

Jak už jsem zmiňovala, tak z toho, že se ztratím. Opravdu to mě až děsí. Tím, že špatně vidím, hůř vidím značky či praporky a hlavně v poušti jsem se bála, že se ztratím. Pak ze tmy. To také souvisí z mým zrakem, protože za tmy už nevidím vůbec nic. Potom snad ještě ze ztráty motivace. Mám kamaráda, ten běhal lépe než já a přestal. Ztratil zcela motivaci. To si nedovedu zatím představit. No a taky, že za pár let třeba nebudu moci běhat kvůli zdraví. Co pak budu dělat?

Jíte nějakou speciální výživu či doplňky stravy, abyste tyto obavy oddálila?

Ne. Přes 20 let jsem vegetarián, jinak jím vše. Samozřejmě nějaké zásady zdravého stravování mám, ale nejím nic speciálního.

Běháte ráno nebo večer?

Jednoznačně ráno. Klidně vstanu v 5 a jdu běhat.

Běháte etapové maratony, a co Sparthatlon, ten vás neláká?

Ne, díky. To je na mě moc. Tak dlouho nevydržím.

Kolik jste nejvíc uběhla na jeden zátah?

Jednou jsem zkusila běžet 24hodinovku. Uběhla jsem 80 km a šla spát. Normálně jsem se vyspala do růžova, 7 hodin, a vrátila se na ovál a dala dalších 60 km. Skončila jsem nakonec 4. Běžet ale nějakých 36 hodin není pro mě. Na 24hodinovku už víckrát také nejdu.

Stíháte vůbec něco jiného než běh a práci?

No moc toho není. Vydělám vždycky nějaké peníze a jedu na maraton. To není nijak levné.

Jinak ráda a hodně běžkuji, jezdím na kole, ale televizi nestíhám a DVD taky ještě neovládám, to prosím rodinu o pomoc.

Rodina vás podporuje?

Ano, určitě. Manžel jezdí většinou se mnou. Na Des Sables asi tedy nepojede, protože tam mi moc nepomůže, ale jinak jezdí a podporuje, pomáhá. Na Sables si všechno nesu sama a kontakt s kýmkoliv dalším je v postatě nemožný, tak to nepojede.

Přeji vám splnění všech běžeckých snů ve zdraví a děkuji za rozhovor.