Kdo by čekal další motivační příručku nebo tréninkový manuál, bude překvapený. „V Česku vychází spousta běžecké literatury, ale knihu, která by byla o běhání a měla společenský přesah i do historie, do politiky, třeba i do dopingu, tak taková u nás nikdy nevyšla,“ vysvětluje Janoušek. „Takže to byla moje základní motivace. Napsat něco, co u nás ještě nikdo nezkusil."

35letý běžec a milovník slova všech forem přitom o vrcholovém běhání jen neteoretizuje. Sám patří do širší domácí vytrvalecké špičky. V barvách mateřského Kolína drží oddílové (a velmi slušné) rekordy na všech hlavních distancích – desítkou na dráze (30:33.73) počínaje, půlmaratonem (1:07:40) a maratonem (2:21:56) konče. Poslední roky mu sice psaní vzalo kus tréninkového prostoru, láska k poctivému dráhovému drilu mu ale zůstala. A stejnou poctivost vložil i do své knihy.

Bakoš a běžecká “detektivka”

Román Jednou budem dobrý není suchopárným životopisem nějaké konkrétní domácí legendy. Je to málo vídaná skládačka, v níž autor záměrně smíchal osudy ze zážitků řady pamětníků. Pro čtenáře tak kniha funguje trochu jako kvíz až detektivka. Sáhne po Googlu či ChatGPT, aby vypátral, kdo že je onou utajenou předlohou, až mu dojde, že autor neváhá měnit charaktery, místa i reálie.

„Fabulovat příběh na základě reálných událostí a postav je moje základní metoda. Nevylučuji, že se někdo pozná, ale pravda je taková, že téměř každý hrdina v mé knize je kombinací osob, zážitků a historek, které jsem za nějakých patnáct let v atletice poznal, zažil nebo slyšel. „Takto třeba postava Gejzy Bakoše vyhraje auto na jednom zahraničním závodě a pak má problém s jeho proclením. Něco podobného se stalo Karlu Davidovi, českému rekordmanovi v maratonu.“

Právě ústřední postava slovenského běžce a následně trenéra Gejzy Bakoše je klíčem k celé zápletce. Janoušek hledal jméno, které by pro české uši znělo lehce exoticky. Příjmení si vypůjčil od fotbalisty Marka Bakoše, křestní jméno zvolil pro jeho tradiční i mírně komický maďarsko-slovenský nádech. Gejza mluví slovensky i po desetiletích v Praze. Zde se nabízí podobnost s Róbertem Štefkem.

V knize se zrcadlí i vyprávění kolínského vytrvalce Stanislava Petra, jehož vzpomínky na vojenskou službu u pohraniční roty naleznete hned v úvodu knihy. Vyprávění jiných pamětníků posloužilo k vykreslení drilu ve střediscích vrcholového sportu. Autor však přiznává, že si historii mírně zahustil: „Některé věci, které se odehrávaly především v šedesátých letech jsem posunul do osmdesátek, případně jsem lehce upravil pro větší čtenářský zážitek.

Glorifikovaná závislost ničící vztahy

Kniha nešetří ani samotné běžce. Janoušek se nebojí otevřeně mluvit o tom, že sport v určité fázi přestává být zdravým životním stylem a stává se patologií. Jeho vlastní zkušenost v tom prý hraje zásadní roli.

„Nebezpečí začíná, když s během spojíte svoji identitu. Třeba až tolik, že si vybíraté pouze partnery, kteří také běhají. Nebo nejdete na školu, na kterou byste měli, ale vyberete si nějakou lehčí, kam nemusíte moc chodit, jen abyste mohli více trénovat. Nebo úplně omezíte svůj sociální život ve prospěch toho, abyste ukrojili z osobáku pár vteřin.“

Hranice mezi vášní a diagnózou bývá tenká. Běhání má ve společnosti auru čisté a zdravé aktivity, realita vrcholového snažení je však odlišná. „Stejně jako existují látkové závislosti jako alkoholismus, tak existuje i závislost na běhání. Pak běhání nemusí být vždycky jenom pozitivní věc. Myslím, že nebudu sám, kdo se v tomhle pozná, protože jsem přesvědčený o tom, že v subkultuře výkonnostních běžců je to častá věc.“

Dva světy: Výjezdní doložky vs. digitální teror

Román Jednou budem dobrý staví do přímého kontrastu dvě éry. Na jedné straně stojí ponurá normalizační šedá doba. Doba, kdy vytrvalostní běh představoval vzácnou vstupenku na Západ.

„V první polovině knihy, odehrávající se v osmdesátkách, neměli mladí lidé možnosti jako dnes a kariéra vrcholového sportovce byla jednou z mála šancí, jak se dostat do ciziny a mít relativně pohodlný život. Takže ta motivace byla obrovská, zatímco dneska těch kariérních cest, kterými se lidi můžou vydat, kam můžou cestovat bez toho, aby museli být v reprezentaci, je hrozně moc.“

Současní běžci necestují za odměnu do zahraničí, zato čelí tlaku, který nikdy nekončí. Staré trenérské metody byly tvrdé, měly však jasný konec po tréninku. Digitální doba jede nonstop.

„Dřív tě trenér buzeroval na tréninku, ale mobil a sociální sítě tě buzerujou čtyřiadvacet hodin denně a každý den na tebe na sítích vyskočí někdo, kdo je vysmátý z toho, že šel super trénink. A ještě Strava k tomu, kam se nahrávají tréninky, takže ty se můžeš neustále s někým srovnávat. Je to jiný druh tlaku, který není snadné odfiltrovat,“ dodává Janoušek

Aby Janoušek v knize nemusel používat reálná jména a názvy jako Instagram nebo Strava, vymyslel si pro moderní dějovou linku fiktivní sociální platformu. Skryl do ní poctu osobnosti tuzemské běžecké žurnalistiky. „Já jsem nechtěl v knize použít označení Instagram, Facebook nebo Strava, tak jsem si vymyslel speciální sociální síť Runholic. Je to takový vtípek, že když to někdo bude googlit, dostane se na stránky Jirky Šoptenka a zjistí, že Runholic byl ve skutečnosti časopis o běhání, který vycházel v devadesátých letech.“

Janoušek zpočátku necílil na davy. „Původně jsem si tu knížku plánoval vydat vlastním nákladem pro bublinu, která poslouchá Štrekaře, což je řádově nějakých tisíc lidí na díl. Všechno ovšem změnil běžec David Vaš. Ten se o tom, že píšu knížku, zmínil nakladateli Lukáši Gilánikovi z RebelBooks, propojil nás a pan nakladatel mě přesvědčil, že kniha má potenciál zaujmout mnohem větší publikum než jen závodní běžce.

Proč Karel David stále vládne maratonu

V debatě o vytrvalcích nelze minout bolavé téma: proč český mužský maraton už přes třicet let marně čeká na pokoření národního maxima? Rekord Karla Davida (2:11:57) z roku 1993 působí jako zakletý.

Janoušek v tom má jasno. Hlavní roli hrají peníze a tradice. „Asi hlavní faktor je motivace, protože pokud se ti lidi chtějí nějak uživit, tak v maratonu je to hrozně těžké a na prize money si většinou nesáhnou. Druhá věc je tradice české mílařské školy – umíme mílaře a největší mužská kvalita u nás vždycky směřovala na střední tratě.“

Zároveň připomíná jedno velké „kdyby“ české atletiky – fenomenálního Jana Pešavu, českého rekordmana v půlmaratonu. „I proto je rekord Karla Davida pořád nepřekonaný, protože ti nejlepší, co na to měli, se o maraton nepokoušeli. Kdyby Pešava běžel maraton, tak jsem si téměř jistý, že by Davidův rekord překonal.

Naději na posun vidí paradoxně v tlaku kvalifikačních olympijských limitů. Ta budou pro nadcházející olympiádu v Los Angeles téměř z říše sci-fi. „Martin Zajíc, Damián Vích, Patrik Vebr nebo Jan Friš vidí největší šanci v maratonu, ale ty limity budou brutální, podle mě 2:08 nebo 2:09. Obávám se, že ostrý limit nikdo nesplní, nicméně český rekord by padnout už určitě mohl."

Od oválů k nočním mukám u klávesnice

Cesta samotného Janouška k vytrvalostnímu běhu vedla oklikou. Dlouho to vypadalo na kopačky. „Do osmnácti jsem hrál fotbal a pak jsem šel na rok do Ameriky, kde nebyl soccer, tak jsem si vybral atletiku a docela mi to šlo. Po návratu zafungoval klasický efekt pražského maratonu a půlmaratonu: Viděl jsem spolužačku z gymplu se připravovat a řekl jsem si, že do toho půjdu taky.“

Zlom přišel na obyčejných vesnických závodech. Všiml si ho zkušený atletický nestor. „Běhal jsem lokální desítky, nějaký závod jsem vyhrál a zastavil se za mnou pan Břečka, že by byla škoda běhat bez vedení. Dal mi kontakt do Prahy na trenéra Miroslava Semeráda na USK a tím začala moje opravdová atletická dráha.“

Zrodil se vytrvalec s respektem k oválu. Právě atletická dráha je pro Janouška dodnes posvátným místem. „Dráhu běhám pořád a chtěl bych ji běhat, dokud budu mít nějakou výkonnost, protože mě to uklidňuje. Ta dráha je spravedlivá, člověk tam přesně vidí mezičasy, je to rovina a trénink se tam nedá nijak ošidit.“

Když ale přijde na srovnání fyzické dřiny a ročního psaní románu, Janoušek neváhá ani vteřinu: „Tvůrčí proces byl mnohem bolestivější než trénink, protože u běhu odtrénuješ a víš, že to máš hotové a nikdo ti to nevezme. U psaní jsem napsal stránku, druhý den si ji přečetl a celou ji smazal – rozhodně jsem si při odevzdání neříkal, že jsem napsal něco geniálního.“

Jak se Milan Janoušek popasoval s literární formou, se čtenáři přesvědčí už v polovině října. Jednou budem dobrý slibuje pohled pod povrch tuzemské běžecké scény bez příkras a zbytečného sentimentu. Přesně takový, na jaký jsou zvyklí posluchači jeho podcastu.