Jak dokážou tibetští mnichové běžet rychlostí automobilu, aniž by se unavili? Je možné, aby nadhazovač v baseballu viděl na prudce přilétajícím míčku švy? Proč sebelépe trénovaný sportovec vybouchne ve střetu s „lajdákem“, který má ale momentální fazónu? Kde je vlastně hranice dopingu? Je doping psychický a mentální vůbec dopingem?

Z pohledu klasické vědy a tréninkových přístupů je dvousetstránková kniha vpravdě revoluční. Revoluční tím, že se autoři pouštějí ve „své“ komunitě na hodně tenký led. Z pohledu alternativních náhledů na člověka je naopak její text až úsměvně bázlivý, přeopatrný až nepříjemně zaobalený do vědecky znějících termínů a definicí, které však nikomu nic neříkají.

O tom, že výkon sportovce není jen závislý na stupni fyzické připravenosti (natrénovanosti), dnes nepochybují ani vyznavači striktně vědeckých přístupů. Autorská dvojice (hokejový trenér a velký zastánce tzv. alternativních směrů) opatrně a vědecky odhaluje záhady a nejasnosti, ba až neznalosti chápání a práce s lidským tělem a duší.

Což je trochu škoda, protože neúměrně prostoru je v knize věnováno spíše trochu alibistickému, lépe řečeno ryze „obranářskému“ postoji vůči pojmům jako jsou nadpřirozené schopnosti, telepatie, podvědomí, duše, ego, esoterika. Okřídlené rčení „na to si nemohu sáhnout, proto tomu nevěřím“ je pohříchu velkou brzdou v rozletu pro oba autory, kteří se snad až příliš bojí tradičně útočných reakcí vyznavačů exaktních směrů 20. století a pouštějí se do vlastního názoru de facto jen v jediné ze 14 kapitol, ještě k tomu banálně nazvané „Tři tečky“.

To je škoda. Čtenář by očekával spíše než jen letmé zmapování jiných než klasických tréninkových metod něco jako manuál, či alespoň náznak postupů, které by jej jako sportovce přivedly k úspěchu, když již klasické poučky vyčerpal, ba dokonce selhaly. Snad prostor pro třetí vydání, když již oba autoři naleznou více odvahy ukázat, co svým studiem načerpali a v co všechno to v jejich hlavách uzrálo?

Závěr? Kniha určitě stojí za přečtení, protože je průlomová v tom, že autoři velmi exaktně připouštějí, že ignorováním „neexaktna“ se dostala sportovní věda před neřešitelné problémy. Kniha uvádí řadu příkladů, co všechno by mohlo sportovní výkon zvednout, ale bohužel je to jen takové přešlapování. Chybí alespoň pokus o aplikaci do praxe. Přitom víme, že Jelínek s Jágrem vyzkoušeli již moře „šíleností“. S jakými výsledky?

Kniha je prostě klasický pohled z okna vlaku na něco, u čeho bychom se měli zastavit, vystoupit z onoho vlaku a jít se projít a ukázat, co jsme zjistili a našli. I tak si zaslouží býti přečtena, minimálně pro odvahu autorů!