Jak ses ocitl v Praze?

Po univerzitě v Birminghamu, kde jsem studoval ruský jazyk, ruskou literaturu, portugalštinu, italštinu a srbochorvatštinu, jsem odjel na studijní a pracovní stáž do Moskvy a pak do Kyjeva. Tam jsem vydržel něco přes rok a pak jsem odjel do Rakouska, kde jsem dělal průvodce pro anglické turisty. Po čase jsem se vrátil zpátky do Londýna a pracoval v jednom z největších knihkupectví map a knih o geografii. Ale stále jsem necítil potřebu se usazovat, a tak jsem odjel na tříměsíční dovolenou do střední a východní Evropy. Na jednom treku v Tatrách jsem se seznámil s paní, která byla z Prahy a pozvala mě k sobě na návštěvu. Když jsem do Prahy přijel, město mi učarovalo a já potom přes jejího syna získal místo učitele angličtiny na Karlově univerzitě, kde jsem působil dva roky. Pak jsem začal pracovat pro jednu realitní kancelář a díky tomu získal i možnost bydlet v Praze. V současnosti pracuji 12 let jako překladatel na volné noze.

Jak jsi na tom byl s češtinou? Dneska mluvíš tak, že by jeden málem nepoznal, že nejsi Čech.

Možná to souvisí i mým studiem ruštiny, která mi češtinu určitě hodně usnadnila. Na žádnou organizovanou výuku jsem nechodil, naučil jsem se jazyk prostě po hospodách, v rozhovorech s kamarády a sledováním televize a filmů.

Pojďme k běhu. Jaké byly tvoje začátky, kdo byl tvým běžeckým vzorem?

Běhat jsem začal na střední škole. Kolektivní sporty mě příliš nebraly. Měli jsme skvělého učitele, který se hodně věnoval atletice, a tak mě to chytlo. Díky tomuto učiteli jsem se poprvé v 17 letech připravil na půlmaraton a zaběhl ho v čase kolem 1:30. Dva roky na to už jsem zkoušel i maraton. Pamatuji si, že to byla hodně bolavá premiéra, čas jsem měl 3:40 a zařekl jsem se, že už nikdy více. Devět let tomu tak i bylo. Od té doby se mi podařilo absolvovat 22 maratonů. Kdyby mi tenkrát, když jsem vyčerpaný ležel na Westminster Bridge, někdo řekl, že jich poběžím tolik, určitě bych ho považoval za blázna. Mezi mé běžecké vzory patří z minulosti Sebastian Coe a Steve Cram, v současnosti hodně fandím Paule Radcliffové.

Už téměř deset let se účastníš mnoha běžeckých závodů, většinou v České republice. Můžeš trochu porovnat situaci v Anglii a tady?

Velký rozdíl je hlavně v tom, že v Anglii je těch menších závodů daleko méně. Další rozdíl je i ten, že mnoho rekreačních běžců je členem nějakého oddílu a chodí na společné večerní a víkendové tréninky, což tady příliš vidět není. Závody v Anglii organizují především tyto oddíly.

Říkal jsi, že sis téměř osm let dal od běhání pauzu. Jak a proč ses opět vrátil?

V roce 1996 jsme se s pár kamarády vsadili, že zvládnu uběhnout PIM maraton v Praze. K tomuto závodu jsem se sice postavil, ale nepříliš kvalitní trénink a velké horko způsobily, že jsem nedoběhl. Dal jsem si potom na podzim Mělnický maraton v čase 3:16. Celou dobu předtím jsem trénoval hlavně sám, vůbec jsem netušil, kde a jak se dá k závodům přihlásit. Když jsem běhal v Krčáku a potkával lidi s čísly, tak jsem jim trochu záviděl. Po tom Mělníku se o mně dozvěděl hlavní pořadatel půlmaratonu v Pardubicích, pozval mne a pak už se to roztočilo.

Máš nějaký recept, jak dobře trénovat?

Téhle otázky jsem se tak trochu bál. Žádnou pečlivě zpracovanou metodiku nemám, běhám prostě téměř každý den a hlavně proto, že mě to baví. Kdysi jsem četl nějaký rozhovor s Pavlem Novákem, který říkal, že trénuje taky podle pocitu. Já to mám hodně podobně, snažím se hlavně poslouchat svoje tělo a jeho potřebám přizpůsobovat tréninky.

Jakého výsledku ve své kariéře si nejvíc ceníš? Kdo patří mezi tvé největší soupeře?

Teď se mi vybavily tři závody. První je loňský půlmaraton v Pardubicích, na němž se mi povedlo zaběhnout si osobák 1:12:27. Druhým ceněným úspěchem jsou loňské Běchovice, kde jsem vyhrál svou kategorii, a třetím je velký souboj o prvenství s Janem Malým při Benešovském maratonu Pojizeřím v roce 2007. Soupeřů je mnoho, v mé kategorii jsou to hlavně Viktor Petronjuk, Josef Poduška nebo Idris Erwin Beshir. Také často závodíme s Eddiem Stewartem, který je sice v jiné kategorii, ale bojujeme o umístění nejlepšího Brita. V poslední době s ním ale spíš prohrávám.

Jaké máš běžecké plány do budoucna?

Mým největším cílem a snem je prolomit maratonskou hranici 2:40. Několikrát už jsem jí byl na dohled, tak doufám, že se mi příští rok podaří dobře se připravit. Pokusím se o to asi při PIM maratonu, a to také proto, že se mi tento závod, který je vlastně mým „domácím“ závodem a považuji jej za jeden z nejoblíbenějších, ještě nikdy nepodařilo zaběhnout podle mých představ. Hlavní prioritou je však zůstat zdravý a trénink a závodění si užívat.

Za rok absolvuješ na čtyřicet závodů. Který je tvým nejoblíbenějším?

Krásných závodů je tady spousta. Teď mě napadá třeba vánoční Českobrodská vánoční pečeť, Běchovice, Benešovský maraton, PIM půlmaraton, Svatojánská 20. Z těch závodů, které se konají v cizině, mám velmi rád maratony v Curychu a Florencii.

Proč se vlastně věnuješ běhu?

Baví mne to. Potkávám kolem běhu mnoho dobrých kamarádů a těší mne dobře odvedený sportovní výkon. Stejně tak, jak si jde někdo zahrát s kamarády fotbal, já jdu na běžecké závody.

Díky za rozhovor a ať ti to lítá.

Gareth Davies:
Narozen: 26. 10. 1967
Klub: Liga 100 Praha
Osobní rekordy:
10 km (silnice): 33:44 (Český Brod, 2009)
Půlmaraton: 1:12:27 (Pardubice, 2008)
Maraton: 2:40:27 (Benešov u Semil, 2007)