Změna demotivace v nadšení

Jak jinak zažehnat nadcházející období demotivace než provozováním nákupního šílenství… Shodou okolností přítel slavil narozeniny a mě čekala sháňka něčeho geniálního a dech beroucího. To je ale náhodička! Po konzultaci s jeho tréninkovým partnerem jsem se rozhodla sehnat neoprén k závodění na ironmanských tratích. Nevěřila jsem, jaký to je problém. Ve speciálně zaměřeném obchodě jsem při pohledu na tyče ověšené různými druhy neoprénových oblečků zajásala. Ovšem jen na malý moment. Prodávající trval na osobním vyzkoušení a já jsem mu – i za cenu ztráty překvapení – musela dát za pravdu.

V tomto obchodě jsme pak strávili poměrně dost času a konverzace se točila kolem tréninkových metod a závodů, při které obsluha přešla k familiérnímu tykání, čímž jsem byla okouzlena, protože jsem se cítila jako téměř profesionální běžkyně nenuceně hovořící o sportovních tématech. Ale to jen do doby, kdy jsem byla dotázána, za kolik chci vlastně dát ten půlmaraton. Jako premiérový půlmaratonec odpovídám, že mně o čas nejde, hlavně chci v pořádku doběhnout. Dotaz je tedy upřesněn na “za kolik dáš desítku?“ a já se vytahuju svým rekordem těsně přes hodinu. Než podotknu, že s tepem do 150, což je podle mě zcela zásadní informace, obsluha okamžitě ztrácí zájem a následně se obrací výhradně na mého přítele. No co, alespoň si spravuju náladu nákupem kompresních podkolenek, ve kterých své rekordy jistě vylepším.

Jedenáctikilo­metrový běh jsem v průběhu týdne den po dni odkládala, ať už kvůli pracovnímu vytížení nebo ne-ideálnímu zdravotnímu rozpoložení či pouhé lenosti a jako poslední rozumný den k uběhnutí se jevil pátek. To jsem se ale rozhodla dát přednost pořádnému obědu a slastně do sebe nacpala sladké palačinky s ananasem. Mňam, doporučuji! Pohledem na počítadlo zbývajících dnů do PIMu mě ale demotivace přešla a začala jsem okamžitě plašit, že nestíhám. Na víkendový běh dlouhán jsem se vyloženě těšila.

S kamarádkou jsme se rozhodly změnit trasu a namísto kroužení kolem Ladronky jsme se vypravily do Karlína k běhu kolem řeky až do ZOO a zpět. Bylo krásné počasí (nesněžilo) a teplo (na nule). V předchozích letech pro mě absolutně nemyslitelné počasí k výběhu. Nyní po dlouhém nepřejícím počasí náznak jarní sezóny. Opět jsem plnila roli tempaře, je to zatím nejdelší běh, tak kilometr držím pod 7 minut. Některé ledovaté úseky překonáváme za využítí různých figur, takže zdálky musíme působit jako alternativní umělkyně snažící se vytvořit nějaké ultramoderní sousoší. Vše se dařilo perfektně až na poslední kilometr, kdy si má běžecká kolegyně strhla puchýř o velikosti mexického dolaru  na klenbě. Rychlou chůzí tedy protínáme imaginární cílovou pásku v čase 1 hod 45 min. Ale já jsem velmi spokojená. Nadšeně se těším na další týden, kdy mě čekají tři běhy o délce 8, 11 a 14 km.

Na Hervis 1/2Maraton Praha připravuje Mirku Zálesákovou Veronika Brychcínová, mistryně republiky v maratonu z roku 2007.

Komentář trenérky:

Definice termínu motivace výstižně říká: „Motivace je psychický proces vedoucí k energetizaci organismu“. Jednoduše „když se chce, tak to jde“. A bylo by to jednoduché, kdyby motivace, stejně tak jako ostatní otázky psychologie, a konkrétně pak psychologie sportu, nebyly tak spletité.

Faktorů, které na nás, naši motivaci a další psychické procesy a stavy působí je nespočet a je tedy přirozené, že dochází k určitým krátkodobým výkyvům. To nejspíš bude i případ Mirky. Zdá se, že ona tajemná energie v podobě motivace a chuti do další připravy se opět vrátila a že se jednalo o dočasný pokles zmíněné energetizace.

Psychologie sportu je úžasným tématem. Do její teorie se tu ale nebudeme pouštět. Místo toho mám tentokrát pro Mirku vzkaz:

„Mirko, jednou ses mi zmiňovala, že tě někdy napadne, jak by bylo úžasné, kdyby si někdo třeba přečetl tvůj článek a začal pak přemýšlet o tom, že by mohl také vyběhnout. Včera mi zavolala jedna čtenářka tvých článků s tím, že jsi jí myšlenku o půlmaratonu vnukla. Řekla, že ji by to nikdy ani ve snu nenapadlo, že by ona mohla uběhnout půlmaraton, že jí přijde, že na to, aby se k tomu odvážila, běhá příliš krátce. Na konci rozhovoru, kdy jsme celou věc diskutovaly, se rozhodla, že to zkusí, že poběží.

Kdybys náhodou téhle čtenářce chtěla něco vzkázat, pak to určitě můžeme zařídit. A pokud si článek čteš v práci, pak nebudeš muset ani chodit daleko – ta čtenářka sedí ve stejné budově. Ano – tvoje sparingpartnerka, Andrea:)."

Hodně štěstí, pozitivní energie a chuti do dalších výběhů.