Po čtyřech dnech volna jsem propadla panice, že jsem zapomněla běhat, a při plánovaných volných šesti kilometrech jsem se „utrhla“ na 6:15/km, což v porovnání s mou tréninkovou standardní rychlostí je poněkud úprk. V pátek mě čekal už jen velmi krátký výklus spojený se strečinkem, pak vyzvednutí startovního baťůžku a předzávodní relax. Přijela mě podpořit sestra s rodinou a těšila jsem se, že spolu strávíme nějaký čas, protože se nevídáme moc často.

Po krásném jarním týdnu se počasí hodně zkazilo a při poslechu tiskové konference s Milošem Škorpilem, který predikoval, že v průběhu závodu bude pršet, jsme se s mojí běhací parťačkou rozhodly, že na poslední chvíli provedeme nákup nepromokavé bundy. Naše teorie byla, že pokud budeme vybavené na déšť, pak určitě pršet nebude. Páteční večer tomu ale nenasvědčoval.

Sobotní ráno před závodem jsem hodlala posnídat několik chodů, v klidu si vypít kávičku a zkoušet různé varianty běhacích oblečků. Namísto toho jsem ale brzo ráno vezla svého synovce na dětskou pohotovost v Motole, protože ho začal trápit zub, který musel ven. Vše dopadlo dobře a já jsem už ráno pochopila, že hrdinou dne se stal můj synovec a návštěvu Motola jsem brala jako kvalitní kardiotrénink.

Před startem jsme strávily zhruba hodinu poskakováním kolem řadících koridorů a úplnou náhodou jsme potkaly trenérku Veroniku. Bylo to moc milé a příjemné setkání. Pak už jen pár nervózních minut a po výstřelu se s davem hrneme směrem do Nuslí. Po 200 m mi přestala fungovat GPSka a tímto okamžikem se vzdávám funkce tempaře. I přes veškerou snahu propadáme začátečnické chybě a rozbíháme se rychleji než kdy při tréninku, tempem od 6:20 do 6:40/km.

Otočka v Nuslích už je na dohled a čas neskutečně letí. Rozhodly jsme se, že na každé občerstvovací stanici zastavíme, přejdeme do chůze a v klidu se napijeme. Sleduju okolní dav a přes Palackého most vidím dlouhého barevného hada, který už se vine opačným směrem. Tiše závidím a dostávám ukrutný hlad. Od té chvíle si víceméně přestavuju, co dobrého si dám okamžitě po doběhu. Snažím se omámit gumovým medvídkem a na 11. km si jím vytáhnu plombu. Ach jo!

Polovinu trasy zvládáme za 68 minut a začínám doufat v pokoření hranice 2hod. 30min. Když nás ale v Libni mine vodič na tento čas a zmizí v davu před námi, propadám zoufalství a začíná opravdová krize. Podle časů mi to absolutně nesedí, počítám i s rezervou při každém pití a přezouvání ponožky, které jsem musela absolvovat, protože jsem měla zaděláno na pořádný puchýř. Poslední čtyři kilometry jsou neskutečně dlouhé a mám pocit, že každý z nich běžíme pomaleji a pomaleji. Opak je ale pravdou a do finiše se řítíme sprintem a na modrém koberci ruku v ruce protínáme imaginární pásku (která už je hodinu a půl pryč) v čase 2:29. S nepříčetným výrazem v očích se vrhám na nabízené banány a až po konzumaci prožívám totální euforii, že jsem to dokázala. Uběhla jsem půlmaraton.

Extra příjemnou tečkou za celou akcí je setkání s trenérkou Veronikou a seznámení s redakcí behej.com. A v naprosto neuvěřitelném závěru mě Veronika seznamuje s panem Carlem Capalbem, dokonce se spolu i fotíme. Moje euforie se x-násobí a s pocitem absolutní jedničky se vracím domů, kde mě čeká rodina a můj téměř roční syn.

Splnila jsem si svůj sen a ráda bych vyjádřila svůj dík za podporu trenérce Veronice, svému příteli Oldovi a našemu chlapečkovi Ondráškovi. Zcela zvláštní díky patří mé kamarádce a běhací parťačce Andree, se kterou se – pevně věřím – postavíme na start dalších závodů a vylepšíme svůj půlmaratonský rekord.

Na Hervis 1/2Maraton Praha připravovala Mirku Zálesákovou Veronika Brychcínová, mistryně republiky v maratonu z roku 2007.

Komentář trenérky:

Mirce se potvrdilo, že pár dní do závodu nebo při něm se může stát skutečně téměř cokoli. Zubní pohotovost a vypadnutá plomba patří k věcem, které jen těžko předvídat. Překvapit nás může cokoli od změny počasí přes vypadlou plombu, nečekaný pád až k předčasné radostné události v rodině (tímto gratuluji Janu Prokopovi s číslem 306, který strávil noc z pátku na sobotu v porodnici :). Pomoci nám v těchto případech může snad jen naše schopnost být připraveni téměř na cokoli a nic nebrat za samozřejmé.

V rámci konečné taktiky pro závod zvolily Mirka s Andreou společný start s tím, že podle situace uvidí, jestli poběží společně, nebo se v průběhu závodu odpojí. Nakonec držely společné tempo, které oběma vyhovovalo a odpovídalo cíli – tedy závod dokončit. Příprava vzhledem ke všem okolnostem byla u Mirky založena čistě na rozvoji obecné vytrvalosti. Tréninky v nižších tepových hladinách daly mimo jiné dostatečný prostor pro adaptaci šlachových a vazivových struktur  na zátěž, což minimalizovalo negativní přetížení pohybového aparátu a případná zranění.

Mirku neminula po závodě typická svalová „rozlámanost“, nicméně jinak se cítí dobře. Lehce cítila kolena, která ji trochu trápila také ze začátku přípravy, ale během pár dní se vše lepší, takže to vypadá, že po třech měsících je tělo schopné zátěž v podobě půlmaratonu vstřebat bez větších problémů.

V dalším období si už bude Mirka moci dovolit přidat běhy také ve vyšší intenzitě což se bude hodit pro květnovou týmovou štafetu, kde by měla běžet deset kilometrů. Tentokrát nepůjde už jen o dokončení, ale i o přispění svým výkonem k týmovému výsledku. Pokud se Mirce tentokrát podaří proběhat se i k zářijovému půlmaratonu v Budapešti, na kterém musela start před dvěma lety odložit, i tady bude Mirka nejspíš ambicióznější a výzvou jí bude její vlastní čas.

Ať budou Mirčiny další běžecké cíle a ambice jakékoli, věřím, že po svých zkušenostech se jimi nenechá vyvést z míry, že její tabulková vášeň a časté sledování hodinek ji neodvede od podstaty běhu – radosti. Ta z Mirky vyzařuje nejen na každé fotce, ale i při každém setkání. Pro mě byla celá příprava s Mirkou také radostí, stejně jako i čtení jejich článků. Že by tedy toto bylo grande finále? Ne tak docela… na závěr spíš gratulace k povedenému začátku.