Měsíc únor jsem chtěl vyplnit postupným zkvalitňováním své půlmaratonské přípravy a dvěma testy. Náhoda tomu chtěla, že jsme si na den dětských prázdnin naplánovali cestu do Prahy, kde jsme měli v úmyslu starší dceru Aničku odměnit za první vysvědčení návštěvou moderního komplexu bazénů, skluzavek a toboganů.

V ten samý den se běžel v Praze závod na tři kilometry, tak jsem si řekl, že když už budeme tak blízko, přibalím si tretry a pár věcí navíc a večer trojku odběhnu. V pražské hale na Strahově jsem dlouho nebyl, naposledy snad před patnácti lety. Oproti té naší jablonecké však mám z dvousetmetrového oválu pozitivnější dojmy – člověk zde může běžet mnohem plynuleji, zatáčky jsou dvojnásobně delší a běžce nebrzdí tak, jako mívám občas pocit u nás, kde se během 20 metrů otočím o 180 stupňů.

K závodu se sešla celkem dobrá konkurence, a tak jsem nastupoval celý nažhavený, i když jsem si v předstartovním okukování mezi ročníky narození 1990–1993 začínal připadat trochu jako „taťka“.

Zazněl výstřel a běžci se během prvního kola poskládali za sebe. V momentě, kdy se začal rozbíhat pěkný tempový závod, přišla nečekaná rána – někdo mi zezadu cvrnkl do levé tretry, noha se namísto obvyklého pohybu vpřed zarazila o pravé lýtko a během vteřiny jsem se ocitl na zemi. Ucítil jsem ránu a udělal kotoul, za který by se nemusel stydět ani Belmondo.

„Kde to vlastně jsem? Co se to najednou stalo?“ To byly moje první otázky, které se mi honily hlavou. „Jsi na závodě v Praze, kamaráde, tak koukej hodně rychle vstát a zase utíkat.“ To byly první odpovědi a zároveň impulsy, které mě začaly hnát znovu vpřed. Vše se odehrálo krátce, snad během čtyř až pěti vteřin.

Zhruba 30 metrů před sebou jsem viděl posledního běžce z celé skupiny běžící dvacetikilometrovou rychlostí a začal jsem stíhací jízdu. Během necelých dvou dvousetmetrových okruhů se mi díky velkému úsilí i úžasnému povzbuzování kamarádů podařilo ztrátu zlikvidovat. Byl to zvláštní stav pocitů bolesti a euforie zároveň. Tělo a psychika zažily pořádný šok, ze kterého se dokázaly bleskurychle vzpamatovat. Po proběhnutí metou prvního kilometru v čase 3:00,9 se však tempo závodu začalo mírně zrychlovat a já najednou cítil, že dříve vyplýtvané síly najednou začínají chybět. Závod jsem nakonec dokončil v čase 9:09,47, což nebyl špatný počin, ale výsledek mohl být mnohem lepší, nebýt té kolize. „Na starý kolena takhle blbnout,“ říkal jsem si v duchu, ale hlavně, že jsem si kromě naraženého boku a sedřeného kolene neodvezl žádné vážnější zranění.

A jak pokračovala moje další únorová příprava? Den po závodě jsem vyklusal a v neděli zařadil kilometrové úseky v tempu plánovaného závodu na půlmaraton. Běhalo se mi i přes páteční závod a naraženiny celkem dobře, a to hlavně díky počasí. Únorová obleva přišla vhod a při takových podmínkách to šlo úplně jinak. Plánovaný test na 10 km v tempu půlmaratonu jsem vynechal a v úterý pak odběhal celkem lehce tempové úseky 3km/10:13 + 2km/6:33 + 3km/10:12 (poslední kilometr 3:12).

Další den jsem lehce vyklusal, ve čtvrtek dal volno no a v pátek zařadil úseky v tretrách opět do tempa 3km závodu (ve skladbě 2× 600m – 1200m – 200m s krátkými pauzami 1–2 minuty). Den poté jsem venku odběhl delší tempový běh v délce 9 km s průměrem 3:50/km při výborné TF 145–150.

Přípravu v únoru jsem tedy radikálně pozměnil a tělo začal zatěžovat rychlejšími úseky na úrovni VO2max, což mělo za následek vylepšení rychlostních i silových vlastností, přičemž tempové úseky delšího a pomalejšího charakteru se mi začaly pocitově i tepově běhat mnohem lépe. Přestal jsem se v této fázi držet pevného plánu a začal trénovat víc na pocit. Možná právě i proto, že momentálně čtu knížku amerického běžce a spisovatele M. Fitzgeralda „Running by feel“ – Běh dle pocitu. V tomto období se snažím, abych pokud možno na jedné straně nezapomínal ani na rychlost a sílu, ani na tempovou vytrvalost a v neposlední řadě ani na obecné zatížení, představující odpočinkovější formu tréninku. Věřím, že z toho postupně vznikne dobrý výsledek a základ a tělo bude připravené na dubnový cíl.