Ale musím se vrátit na začátek. Léto před třemi roky. Přijíždíme do Lohenic, kolem je nějak rušno, silnice uzavřená, pouštějí jen „domorodce“. Co se to tu chystá? Náš budoucí soused, zkušený triatlonista Honza, vysvětluje: „Dnes se tu koná poloviční Iron Man.“ Honza se samozřejmě účastní taky. Dost mě to zaujme, a tak se trošku vyptávám dál a zažívám šok, když zjistím, co závodníky čeká. Pro mě nepředstavitelné vzdálenosti. Nechápu. Celý den pak fandím všem na trati, až mě od tleskání bolí ruce. A tehdy jsem si řekla: „Tak tohle bych taky někdy chtěla dokázat.“

Uběhla spousta času, možná to znáte, nějakou dobu jsem nad tím sice přemýšlela, ale nakonec nic nepodnikla. Vlastně trochu ano, na podzim toho roku jsme s dětmi začali chodit na orienťák, takže trénink jedné z disciplín se trochu „rozjel“. Spíš tedy trénovaly děti, já taky trochu pobíhala po lese, ale nikdy jsem nezačala s opravdovým pravidelným tréninkem.

Vždy o víkendu jsme vyrazili někam na závody. Po jejich absolvování jsem pak byla zcela zničená a další týden trvalo, než jsem se trochu dala do kupy, abych mohla zase v sobotu na start. Výsledky samozřejmě nic moc, vždy někde na konci výsledkové listiny, ale radost z bloudění po lese přetrvávala.

V lednu jsem našla odvahu přihlásit se. Mým cílem v rámci projektu bylo uběhnout půlmaraton a příští rok zkusit maraton. Po poradě s kamarádkou jsem si za cíl půlmaratonu dala čas 2:20 (Přesto, že jsem před startem měla obavy, nakonec jsem svůj cíl splnila: RT 2:19:30). V únoru jsem začala trénovat podle tréninkového plánu od Miloše Škorpila.

První malou zkouškou byla na konci února Malá cena Monaka ve Slatiňanech, můj první závod na deset kilometrů. Během závodu jsem několikrát šla, přeci jenom je to dost náročný lesní kros a nebyla jsem zvyklá běhat takové terény. Výsledný čas přes 66 minut – nic moc.

Od té doby mám na svém běžeckém kontě už pět desetikilometrových závodů a dva půlmaratony. Na své druhé Malé ceně Monaka jsem trať již zvládla uběhnout celou, a to i se super výběhy kopců a závěrečným zdrcujícím finišem . Skvělou motivací do dalšího tréninku je pro mě fakt, že na desítku i půlmaraton jsem se již zlepšila o 8 minut.

Nápad běžet maraton se u mě zrodil asi 35 hodin před startem Hervisu. Na vysvětlenou, prostě jsem z těch „nervů“ nemohla usnout. Měla jsem strach, že svůj cíl v rámci projektu Women's Challenge nesplním, že zklamu. Přitom mi bylo líto, že už by pro mě mělo snažení v rámci projektu skončit.

Nejdřív jsem vymyslela, že bychom mohly s holkami běžet v rámci PIMu štafetu Women's Challenge. Nakonec zvítězila myšlenka zkusit si maraton již teď. Dobrý dárek k nadcházejícím 40. narozeninám a pro mě jako matku tří dětiček i ke svátku matek. Náš týmový trenér Miloš se kupodivu mému plánu nebránil a vypracoval mi další tréninkový plán.

Nejdřív jsem si říkala, že byla chyba, že jsem přímo na maraton netrénovala hned od začátku, ale když jsem dostala tréninkový plán a viděla ty dávky, bylo mi jasné, že jako úplný začátečník bych to v únoru rozhodně nedávala. Pětitýdenní plán na maraton jsem nakonec zcela nedodržela. Týden po půlmaratonu jsem sice zařadila svůj doposud nejdelší běh – 32 kilometrů, ale na další sobotu mi Miloš doporučil zařadit další čtyřhodinový běh.

Jelikož jsem ale už byla přihlášena na Pardubický vinařský půlmaraton, nakonec se nade mnou slitoval a já tak mohla běžet „pouhých“ 21 kilometrů v rámci Pardubického vinařského půlmaratonu. Ze čtyř hodin tak byly 2:12:35. Nakonec se nám s Pavlínou připletla do cesty další Malá cena Monaka, kterou jsme si prostě nemohly nechat ujít, a taky Pardubická devítka. Obě vyšly zrovna na mé plánované tréninkové volno. Tím se mi trénink trochu rozhodil a částečně z únavy a asi i z lenosti jsem pak několik dní vynechala a neběžela jeden dlouhý sobotní výběh (ale Milošovi to prosím neříkejte). 

Mým cílem je především maraton ve zdraví doběhnout, pokud možno v limitu, tajnějším přáním je pak čas do pěti hodin, ale nechci nic zakřiknout. Stát se může cokoliv, pokud bych měla nějaké zdravotní problémy, určitě bych to nehrotila a odložila splnění svého snu na někdy jindy. Letos bych ještě ráda jela v září na maraton do Budapešti a v listopadu do Nice.

Ale jsou to jen plány, víc budu vědět po neděli. Nevím, jak bude reagovat mé tělo na takovou vzdálenost, zatím jsem tolik kilometrů nikdy neběžela. Naštěstí se mnou poběží kamarádka Veronika, takže se budeme navzájem podporovat a doufám, že nám to vyjde podle plánu. Podle časů z desítek a půlmaratonů bychom to měly do pěti hodin zaběhnout i s rezervou. No ale co ta pověstná ZEĎ na třiatřicátém kilometru? Zdoláme ji, nebo ona nás?

Překvapuje mě, že zatím nepociťuji žádnou velkou nervozitu z toho, co mě čeká. Ta ale určitě přijde, však do startu ještě nějaký čas zbývá! Těším se na sobotu na setkání naší dvanáctky a taky na ostatních 700 holek z PIM Women´s Challenge, se kterými se uvidíme na Expu, a na náš společný výběh do Stromovky. Už teď je mi ale líto, že to vše brzy skončí. Ale nebojím se. Příští rok budu fandit dalším vyvoleným. Mým novým cílem se tak stává „doladit“ zbývající dvě disciplíny Iron Mana – 4 km plavání a 180 km kolo.

Těším se na viděnou v neděli! Vaše F1419

PIM WOMEN'S CHALLENGE

FIRST TIMERS