Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Čtení na víkend: Povznést se nad mlhu. Podruhé

Čtení na víkend: Povznést se nad mlhu. Podruhé
foto: Svatopluk Sedláček

Svatopluk Sedláček | 18.09.2011 | přečteno: 3838×

Když jsem naposledy psal o tom, jak je třeba zahodit chmury a prostě se povznést nad mlhu, abychom spatřili svit měsíce či hvězd, vypadalo to trochu zjednodušeně. Ale jak to chcete udělat? Koupit si letadlo? Balón? Ne. To není běžecké řešení. Ale ono to opravdu jde.

A to nejen v onom přeneseném smyslu, že se nad něco povzneseme. Dokázat, že to jde, jsem se rozhodl úterního rána po propršeném pondělí v Sankt Johannu. Pohled na západní úbočí údolí řeky Salzach ukazoval, že je tam vše v mlze, jen sem tam lze spatřit náznak zelené pastviny, horské usedlosti nebo osamocených stromů na vršku hřbetu.

Po proběhnutí městečkem dolů až k Salzachu následuje zprvu mírné, pak však důkladnější stoupání po klikaté asfaltové cestě vzhůru do úbočí. Míjím usedlosti, potok Reinbach a směřuji výše. Zatím jsem ještě pod onou mlhou, takže lze dobře pozorovat vše pode mnou, co jsem již nechal za sebou, ale také značný kus toho, co je teprve přede mnou. Ale to, co je přede mnou vidět, je ohraničené mlžnými oblaky, jejichž kontury jsou zcela nezřetelné. Dál nic vidět není.

Cesta je lemovaná odkvétajícími kostivaly, samozřejmě i kopřivami a dalšími bylinami, kolem se tyčí smíšený porost, v němž převládají zpočátku listnáče. A tak pozoruji duby, habří, ale i břízky, které byly v některých místech na příkré stráni vyvráceny z kořenů, snad aby nám připomněly, že je třeba být dobře zakořeněn.

Postupně pronikám do mlhy. Není hustá, takže je vidět i na více než 100 m. To, že jsem v mlze, poznám především podle toho, že již nevidím dole za sebou městečko ani žádný vzdálenější objekt nahoře před sebou. Jeřabiny na stromě jakoby trochu ztrácely na barvě. Vdechovaný vzduch je prosycen vlhkostí a jakousi kyselou vůní. Tak co? Povznesu se nad mlhu?

Člověk musí věřit tomu, že se to podaří. Ale to není taková víra, že někdo mi něco řekne a já tomu pak uvěřím. Chcete-li věřit, musíte vědět, i když nevidíte dál. Vědět, že slunce nepřestalo svítit. Vědět, že tak jako má mlha svůj dolní okraj, má i horní okraj. Vědět, že právě tam běžím. Vzpomněl jsem si mimoděk na jednu z manéží Bolka Polívky, v níž popíral tvrzení, že na pštrosech se nedá jezdit. Tímto úsměvným způsobem možná řadě lidí dodal odvahu a odhodlání, aby se nesmířili s nějakým všeobecně rozšířeným názorem, že něco nejde nebo že něco neexistuje, protože těmto negativním, byť nepodloženým vyjádřením jsou lidé více náchylní věřit, protože jsou jednodušší, pohodlnější. K ničemu nezavazují, nevyžadují úsilí.

Ale jak tak hloubám o možném a nemožném, podloženém a nepodloženém, mění se ráz krajiny, více přibývá jehličnatých stromů. Posléze se přede mnou otevírá opět zelená pastvina s kravkami a nad ní se objevuje usedlost. K mému překvapení od ní mi naproti přibíhá rezavý pes. Pro jistotu přecházím do chůze, ale to asi nebylo nutné. Ani si ke mně nepřičichl a už nabírá směr nahoru přede mnou. Když byl přede mnou už asi 20 metrů, zase jsem se rozběhl za ním.

Ale tento můj nový průvodce neměl v úmyslu mě jakkoli šetřit. Za chvíli byl přede mnou tak daleko, že jsem sotva viděl jeho záda, tedy spíše jeho chvost. Občas se zastavil, ohlédl se, jestli jsem v dohledu, jako by chtěl říct, že na mě nebude čekat, a zase běžel dál. Za další zatáčkou zase ohlédnutí a jakoby nevyslovená komunikace: „Kde se tak loudáš? Za kterou zatáčkou mám na tebe počkat? Je vidět, že nejsi dost trénovaný. To já tady naběhám přes 1 000 km měsíčně. A ty?“ A tak si krátil chvíli tím, že poodběhl do potoka, kde se trochu vykoupal, a pak mě zase dohnal a předehnal.

Jak postupně stoupáme, ubývá listnáčů a přibývá jehličnanů, podél cesty se objevuje zprvu kapradí, pak také vřes, borůvčí a brusinky. Tak si zobnu dvě bobulky brusinek a pes se zase otáčí, jako by říkal: „Ty už nemůžeš?“ A tak běžím dál za ním. Nemohu se přitom ubránit dojmu, že tam nahoře občas něco prosvítá, takové růžové světlo.

Asi tak po hodině stoupání nakonec nastal ten kýžený jev – proti mně zazářila sluncem osvětlená stráň s pastvinou shora lemovanou stromy, nade mnou se objevilo modré nebe. A na východním obzoru vidím slunce prodírající se mračny. Ano, povznesl jsem se nad mlhu, podařilo se.

Při zpětném sestupu přemýšlím a formuluji návod na to, jak se povznést nad mlhu. Je to tedy jednoduché – stačí když poběžíte nejméně hodinu stále do kopce (nikoli mírného), budete věřit ve svůj úspěch a budete mít dobrého průvodce, který vám pozvedne náladu.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

running-observer muž 25.09.2011 08:34:22

Když jsem naposledy psal o tom, jak je třeba zahodit chmury a prostě se povznést nad mlhu, abychom spatřili svit měsíce či hvězd, vypadalo to trochu zjednodušeně. Ale jak to chcete udělat? Koupit si letadlo? Balón? Ne. To není běžecké řešení. Ale ono to opravdu jde.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.