Parťák nebo vodič?

Osobně ráda běhám sama. Mám své tempo a pokud chci, přidám, pokud chci změnit trasu, nikoho se neptám a běžím, kam mě oči a nohy vedou. Když běžím na domácím pásovci, doprovod by stejně mohl leda jen koukat, jak mi to šlape.

Osamělý běh má však také svá negativa. Jako ženská se nemůžu vydat do míst, kam bych třeba ráda, ale pro opuštěnost a odlehlost se jim raději vyhnu. A jestli se chci vydat na delší trať, chce to aspoň telefon, nikdy nevíte, která kost či úpon se rozhodnou ochuravět.

O tom, že kilometr může mít jinou délku s partnerem a bez, jsem se přesvědčila u posledního maratonu. Přidal se ke mně pán a začal hovorem. Nejdříve jsem se moc šťastně netvářila, musela jsem odpojit sluchátka a rozpomenout se na ruštinu, ale pak se z něj vyklubal příjemný společník, který letos už běžel 13. maraton. Bohužel běžel v tempu „k řeči“, a tak jsem ho opustila a trochu zrychlila.

Další zkušeností z moskevského maratonu je, že je fajn mít někoho, kdo udává tempo. Když mi déšť bičoval obličej, stejně jsem jinam než na nohy běžce před sebou neviděla. A tak jsem se jich držela. Pořád jsem myslela na to, aby mi nezmizely. A navíc v tom větru jsem se tak trochu schovala. Nakonec se mi podařilo si i pozice vyměnit a stát se pro někoho dalšího vodičem.

Spoluběžec se pro někoho může stát nepostradatelným a v podstatě bez něj neudělá ani krok. Nejen, že mu pomáhá držet tempo, proberou cestou vše podstatné i méně důležité, poradí či podpoří. Je i jistou motivací. Třeba se nám vůbec nechce z postele, ale při myšlence, že na nás už někdo čeká, tak ho tam přece jen tak nenechám pobíhat. Příště by třeba nepřišel.

Já jsem spíš běžec samotář. Občas se mi sice zadaří sladit výběh o víkendu či dovolené s manželem, ale to je výjimka a stejně za ním vlaju, funím a marně se mu snažím aspoň přiblížit. Užívám si své samoty, občas něco pobrukuji, občas vyladím i nefalešný tón, občas máchám rukama a různě pokyvuji hlavou, když v mysli řeším dilema a problémy čekající na mě po přiběhnutí. Sem tam si i jadrně vynadám, to když se přespříliš kochám krásami a octnu se tváří v tvář kamenitému podkladu cesty.

Ještě zbývá možnost běhu ve skupině. Tak tak jsem to už skoro vyzkoušela, vydala se do Stromovky, ale nakonec jsem stejně zůstala kroužit raději sama po nejvzdálenějším vnějším okruhu, kde mi společnost dělaly tak akorát veverky. Proti ostatním běžcům vážně nic nemám, možná jsem nechtěla jen vlát na chvostu či se moc rozpovídat, abych stačila s dechem.

Ať už běháte sami, ve dvou, ve třech či se cítíte nejlépe ve středu tisícihlavého maratonského davu, hlavně, že běháte. Já bych pocit, kdy jsem ráno v lese sama a toho dne první a vyšlapávám si stopu v ranní rose, za nic neměnila. Teď si sice na les chvíli počkám, ale ani v parku s pejskaři to není špatné.