Co ryze běžeckého máš za sebou?

„Třeba doprovod kluků, když jedou na kole do školy… (smích) Ba ne, vážněji. Asi nejzajímavější je Goretex Transalpine Run tuším roku 2010 nebo 2011 s Jindrou. To bylo asi 315 kilometrů z Německa do Itálie, zhruba 15 tisíc metrů převýšení. To bylo krásné. Zajímavé jsou běhy na Novém Zélandu. To si my Evropané těžko představíme: Běží se často korytem řeky, leze se po kamenech, někdy úplně mimo jakoukoli stezku. Je to překvapivě přirozené.“

A v kombinaci s jinými sporty, kde je běh součástí?

„Dělal jsem nějaké triatlony, poloviční Ironmany. Dnes už však nemám chuť k běhání po betonu. A to mne přitom vůbec nic nebolí! Prostě mi to nepřijde přirozené.“

Posledně jsi mi plný nadšení vyprávěl o extrémním závodě na Novém Zélandu. Co tě přivedlo k extrémním závodům a konkrétně k tomuto? Který to byl?

„První takovým závodem bylo legendární Coast to Coast na Novém Zélandu. Je to kombinace kola, horského a velmi technického běhu a kajaku. Ráno začneš na západním pobřeží jižního ostrova, namočíš si tenisky do vody a odpoledne skončíš o 240 kilometrů dál na východním pobřeží. Na Novém Zélandu je to kultovní závod už několik desítek let se vším humbukem k tomu patřícím. Poslední závod byl také tam – God Zone Adventure Race letos v březnu. Tady stojí za zmínku začátek – tzv. „coasteering run“, kdy jsme běželi podél pobřeží poloostrova. Podstata téhle etapy byla v tom, že se nesmí nad čáru vysokého přílivu, takže běžíš po písku, kamení, útesech a chvilkami plaveš. Musíš mít povinně plovací vestu, ve které běžíš. Bylo to krátké a rychlé. Jen asi hodina, poté nás čekaly už jen čtyři dny do cíle…“ (smích)

Co pro tebe extrémní sport znamená? Očekával bych, že plně realizován budeš spíš sedět spokojeně doma a ty přitom riskuješ zdraví a možná i život někde v pralese, v pustinách či dokonce v kajaku na dravé vodě!

„Pro mne je to způsob, jak vidět místa, která bych jinak nikdy neviděl. A ještě víc než závod samotný mne baví na něj trénovat. Dokonale se připravit. A dokonale připravit tým. Z kajaku mám pořád velký respekt, i proto, že jsem s ním začal relativně nedávno. Přejet na kajaku Beagle Channel, který poprvé proplul Magellan, když nad tebou lítají albatrosi a kolem máš vzedmuté a úplně černé moře – to je splněný chlapecký sen… Nebo běžet po nekonečné pláži a vyhýbat se tuleňům.“

Kde všude po světě ses již se sportem podíval?

„Pokud k tomu přidáš lezení a nějaké divočejší treky, vydá to na dlouhý seznam. Od všech himalájských zemí, jako Pakistán, Nepál, Bhután, přes Aljašku a Mc Kinley, Jižní Ameriku až po Nový Zéland. Mám to však rád i doma v Čechách. Krásné jsou běhy na Kokoříně, nedávno jsem běžel v Jizerkách. Člověk nemusí tak daleko.“

Kdybys měl posoudit mentalitu extrémních sportovců a top manažerů firem, liší se nějak?

„To je dobrá otázka. Sport tě naučí pár užitečných věcí. Například cílevědomost. Naučíš se vnímat své tělo, protože bolest je informace. Dá ti disciplínu. Vyzkoušíš si, jaké to je prohrát. Týmové sporty jsou možná nejlepší školou, jak vést tým. Já se za extrémního sportovce nepovažuju. Sport, podobně jako třeba hudba nebo výtvarné umění, není prostředkem. Je to cíl sám o sobě. Na profesionální sport se dívám skepticky. Je to produkt naší doby. Ono to slovní spojení samo popírá podstatu sportu – něčeho, co dělám pro radost. Jen pro ni.“

V Andělu se denně setkáváš s pohnutými osudy dětí a jejich rodičů, pro které je snem „pouhý“ život, ideálně s nějakou úrovní zdraví. O úspěchu ve sportu snít kolikrát ani nemohou. Vnímáš to?

„To si piš, že to vnímám. Denně. I díky tomu si vážím zdánlivě obyčejných věcí. Tyhle děti a jejich rodiče totiž prokazují tu opravdovou odvahu.“

Pozn. red.: Celý rozhovor naleznete v aktuálním čísle tištěného Běhej.com