Neboj, pojede další

Okamžitě se mi vybavují mé sportovní výkony z dob, kdy jsem toho moc nenasportoval: dobíhání autobusů (kdy další jel až za 1,5 hodiny) bylo téměř na denním pořádku. A s ním spojená loterie: zastaví mi řidič mimo zastávku? Nebo počká na mě na následující zastávce vzdálené asi 200 m? Pokud ano, mohu očekávat od spolucestujících soucitné pohledy, říkající: „Chlapče, kdybys chodil dřív, nebyl bys tak udýchaný.“ Pokud ne, mohl jsem sotva popadající dech prožívat ten pocit pokoření, bolestné porážky, kdy autobus se rozjíždí a v autobuse se jistě našlo aspoň pár lidí, kteří si se škodolibým úsměvem řeklo: „Dobře ti tak, máš chodit včas. To já chodím na autobus 10 minut předem.“ Pokud se mi takové příhody stávaly za třeskutých mrazů, odnesly to obvykle průdušky.

Od té doby, co pravidelně běhám, tyto příhody prožívám poněkud sportovněji a s jistým nadhledem, bez toho tragického patosu, když něco ujede. Pokud ujede, mohu klidně počkat na další. A kdyby to mělo dlouho trvat, tak se raději proběhnu za cílem své cesty, než abych čekal. Namísto onoho pověstného „běhu o život“, který před pár týdny vylíčil Standa Blaha jako cestu do nemocnice na koronární jednotku, je to naopak život jako hra a jako sport.

Do zastávky přijíždí autobus. Jsem ještě hodně přes 200 m daleko. Rozběhnu se a říkám si: „Tak co, podaří se to, nebo ne?“ A podařilo se. Ani jsem se nezadýchal.

Běžím si zlehka pro radost a vidím v zastávce mou tramvaj, jak do ní nastupují cestující, a tak zrychlím. Ale když jsem těsně u dveří, slyším zvonek a zavírající se dveře. Tak běžím dál. Semafory jsou mi příznivě nakloněny, takže proč bych nezkusil nastoupit na následující stanici? Běžím solidní 400m úsek a k téže tramvaji v další zastávce dobíhám, musím počkat na auta jedoucí okolo nástupního ostrůvku, tak a teď můžu…

Ale 3 metry od dveří se opakuje předchozí scénář. Zvuk drnčícího zvonku vyzývající k ukončení vystupování a nastupování a současně se zavírající dveře. Tramvaj popojíždí o 5 metrů dopředu, kde musí stát na červenou. Tak dávám meziklus k přechodu pro chodce. Semafor je mi opět příznivě nakloněn, právě skáče zelená a já letmým startem dávám další asi 300m úsek. Tramvaj něco zdrželo, snad auto odbočující vlevo jí zkřížilo dráhu, tak jen slyším vzteklé cinkání tramvaje, posléze mě předjíždí a míří k nástupnímu ostrůvku. Ale já také. Z tramvaje ještě vystupují lidé, takže řidič ještě dveře zavřít nemůže. Přesně v okamžiku, kdy poslední člověk vystupuje, nastupuji já, celý vysmátý a vítězící.

Mám jít za řidičem a zlostně mu vyčítat jeho neslušné a zlomyslné jednání? Ptát se: „Proč jste na mě nepočkal, když jste stejně měl na křižovatce červenou?“ Ne. Tím bych ubral na síle mého vítězství. Dovedu si představit, jak i bez toho ten řidič rudne a puká zlostí, že jeho zlomyslný plán se nezdařil. Mně stačí čtyřikrát se z hluboka nadechnout a vydechnout a jsem vydýchaný, za jízdy dám krátký strečink a jsem v dobré pohodě. Po vystoupení na mé cílové zastávce dám výklus do schodů a potom až domů.

Lidé, kteří jsou zlomyslní, jsou lidsky malí a nedovedou vymyslet nic užitečného, prospěšného, dobrého. To, co dovedou, je destruktivní, ale především sebedestruktivní. Dovedou se sice radovat – v případě cizího neštěstí, ale o to bolestněji na ně dolehne, když se někomu druhému něco dobrého podaří. Ale nebudu jim od této bolesti pomáhat, je to na nich, mohou to změnit…

My běžci fungujeme na pozitivní energii, které je, pokud běháme, všude dost, a dokonce ji můžeme vytvářet. A pokud nám někdy ujede tramvaj nebo jiný spoj, můžeme si v klidu a bez pocitu zoufalství říct „Pojede další“. A pokud to byl poslední spoj, neklesáme na mysli, ale rozběhneme se…