Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Můžu si vzít pár dní dovolenou? Jen si odskočím na maraton do Bangkoku

Můžu si vzít pár dní dovolenou? Jen si odskočím na maraton do Bangkoku
foto: archiv Nikoly Šimíkové

Nikola Šimíková | 02.12.2015 | přečteno: 8472×

Nejsem žádný profi běžec. Mám k němu vlastně hodně daleko. Běhat jsem začala v červnu 2013 (utíkala jsem od učení se na státnice :)). Jsem člověk, který má rád výzvy (rozuměj: ráda se trápím úkony, kdy sleduju, co ještě moje tělo vydrží), takže jsem se po pár 10km závodech rozhodla vyzkoušet si půlmaraton v Nasavrkách.

Ten jsem (i přesto, že jsem předtím nikdy neběžela víc než 12 km) s podporou běžícího taťky vedle mě dokončila (v čase 2:18:43). Zjistila jsem, že tělo drží, i když byl běh v kopcích a uprostřed léta. Druhý půlmaraton, v Hradci Králové, jsem si protrpěla bez hudby a v čase 2:25:32 celá vzteklá dokončila. Zase bylo dost teplo, ale problémy mi to vůbec nedělalo, takže jsem ani neváhala přihlásit se letošní květen na další půlmaraton, tentokrát v horších podmínkách – na Taiwanu.

Studovala jsem tou dobou v Hong Kongu a chtěla si nějak zdůvodnit výlet na tenhle maličký, ale krásný ostrov. V Taipei jsem pak v rámci závodu We Run Taipei půlmaraton taky úspěšně dokončila. Startovalo se nad ránem, takže byla tma a relativně zima. Běželo se mi skvěle. Ani jsem se nenadála a už jsem byla v cíli (za 2:21:15). Mé časy dokazují, že jsem vážně amatér. Navíc jsem zjistila, že mě baví spíš běžet dlouho a pomalu než rychleji. Proto než abych bojovala s rychlostí, rozhodla jsem se bojovat se vzdáleností.

Příprava? Podceněná!

Takže po mých přesně třech půlmaratonech jsem se rozhodla zkusit zjistit, co mému tělu, hlavě i okolí udělá maraton. Nikdo do toho ale nechtěl jít se mnou (asi hlavně pro to, že jsem si vybrala maraton v Bangkoku.. :D). Setkala jsem se s několika zdviženými obočími a názory, že jsem blázen zvolit si jako první maraton zahraničí a navíc v takovém podnebí. No když už mi to řekl i profi běžec, rozhodla jsem se do toho jít (ano, jsem docela paličatá). Slitoval se na de mnou přítel (který mimochodem taky nikdy neuběhl víc než 25 kilometrů) a přihlásili jsme se. Oficiální název závodu byl Standard Chartered Bangkok Marathon (podle místní banky). A konal se v neděli 15. 11. 2015.

Startovné zaplaceno (s cizineckou přirážkou), potvrzující email obdržen a čtyřměsíční období „tréninku“ začalo. No, jestli si to vůbec můžu troufnout nazvat tréninkem… Protože jsem vlastně nedělala vůbec nic, co bych dělat měla. Spoléhám na své tělo a na to, že se s extrémy vždycky „nějak popere“. Navíc můj přítel žije v Hong Kongu, takže jsme museli trénovat každý zvlášť. To vedlo k tomu, že jsem neměla žádného sparing partnera, žádného trenéra ani pravidelný trénink (kromě aplikace Nike+, kterou jsem po týdnu, co mi tam denně vyskakovala upozornění, že mám jít běhat, začala ignorovat).

Snažila jsem se běhat aspoň třikrát týdně, no nakonec to vyšlo sotva na nedělní odpolední běhy a občas pás ve fitku. Nikdy jsem za celou tu dobu neuběhla víc než 20 km, nějak jsem to časově nestíhala. Jen jednou jsem se zúčastnila nočního 32km běhu a den na to 10km do kopce – to byl vlastně můj jediný pořádný trénink :). Už i doma si začali dělat starosti, že nebudu mít dost natrénováno, a že se přeceňuju. Ale vzhledem k tomu, že na tom byl přítel stejně, domluvili jsme se, že si případně uděláme z poslední části maratonu romantickou procházku po centru Bangkoku. Takže se nebylo čeho bát. (Spíš jsem si v tu chvíli neuvědomovala, do čeho jdu.)

Za týden běžíš. No a?

Čtyři měsíce uplynuly jako voda, a přestože jsem chodila cvičit několikrát týdně, běhat jsem poslední dva týdny byla přesně jednou – 10 km, protože začalo pršet. Abych si vyzkoušela aspoň nějakou pohybovou aktivitu trvající 6 hodin (ekvivalent odhadu mého času maratonu), vyrazila jsem na in-line. Vydržela jsem 35 km a řekla si, že to stačí. Poslední týden jsem vyměnila kardio za hot jógu, taky abych si zvykla na teplejší vzduch. V Čechách už bylo na kožich. Trošku mě znepokojil můj doktor, ke kterému jsem šla pro radu co dělat s zatuhnutými vazy na kolenou. Řekl mi, že by moje kolena chtěl mít taky! Ale taky že mi důrazně maraton nedoporučuje– prý je to z lékařského hlediska rasování celého těla. No, je mi 24, a dobře, jsem trošku kancelářská myška, ale hýbu se dost často na to, abych přežila maraton! O to víc rozhodnutá jsem byla tenhle závod dokončit.

Vyrážíme.

Jako psychická podpora se se mnou rozhodla letět do Bangkoku mamka (myslím, že se spíš bála, aby jí zpátky nedorazily jen moje ostatky :D). Rozhodly jsme si to zpříjemnit a za odměnu jsme ještě měly letět na týden na Bali – regenerace. Takže můj jediný cíl bylo nezlomit si nohu (o únavových zlomeninách mi bylo vyprávěno ze všech stran).

„Máš pojištění na extrémní sporty?“ zeptala se mě v letadle. „Ne, proč?“ Vyvalené oči řekly víc než tisíc slov. Až když se mi hned na letišti v Bangkoku přilepily tričko i kraťasy na tělo, zjistila jsem, že jsem to asi přepískla. V takovém horku a vlhku jsem od Hong Kongu neběžela. No to bude dobrodrůžo!

Přípravy na místě? Pad Thai k večeři!

Přiletěli jsme ráno v den závodu, takže jsem neměla moc času na adaptaci. Vyzvedli jsme si startovní set na zastávce metra Makkasan Station, udělali si památeční fotku u fotostěny, dostali rozteklou Snickersku a vyrazili na hotel. Startovat se mělo ve 2 ráno, takže jsme se chtěli ještě trochu prospat. Po osmihodinovém letu jsem se teda necítila nic moc. Chtěli jsme bydlet blízko startu, takže jsme si zarezervovali pokoj v D&D Inn (mimochodem super tip na ubytování s rooftop bazénem) a s hrůzou zjistili, že noční hluk z Khaosan Road (největší party ulice ve městě) máme v pokoji v přímém dění. Na spánek jsme mohli zapomenout. Takže aspoň dodat energii! Jídlo v letadle nebylo nic moc, takže jsem ani neposlechla rady kamaráda, který mi aspoň sepsal, co mám den předem jíst. Myslím, že jsem splnila jen velký muffin ve Starbucks na letišti :D. Dopřáli jsme si a dali si Pad Thai nudle, v 9 večer ideální večeře plná oleje. Usínala jsem za chůze.

Nakonec jsme na chvíli přece jen usnuli a v 1 ráno nás nekompromisně budil budíček. Pořád ještě jsem si neuvědomovala, že za chvíli budu běžet 42 km. 6 hodin. 6 hodin?! V polospánku jsem se oblíkla a s hrůzou (vlastně bez hrůzy, byla jsem překvapivě dost vyklidněná) jsem zjistila, že jsem si doma zapomněla čelenku na vlasy a pouzdro na mobil. No co se dá dělat, ponaučení pro příště – věci nekontrolovat dvakrát, ale aspoň třikrát. Číslo, botasky, MP3 a sluchátka, mobil (kdyby se vybila MP3 a taky kvůli Nike+ přece!), camel bag s ionťákem a energy tyčinky. Hotovo. Sbaleno. Vyrážíme.

Hned u hotelu jsme potkali skupinku běžců z Japonska a jak jsme se blížili ke Grand Palace – místě startu – startovních modrých triček přibývalo. Maraton měl startovat jako první (ve 2 ráno) pak půlmaraton, 10 km a minimaraton (4 km). Udělali jsme si předstartovní fotky (dokud mi to sluší, že jo!) a obešli zázemí. Musím říct, že v místě startu bylo vše skvěle zorganizované a nechyběly ani sprchy, záchody, voda. Byl tam i fotokoutek s obří medailí.

Hned nás naváděli, kam se máme ke startovní čáře postavit a všichni se mile usmívali. Asi si v duchu říkali, že se na ty blázny aspoň usmějou :). Na startovních číslech byly kromě jména i vlajky soutěžících. Dívala jsem se po té české. Marně. Jsem tu snad jediná Češka a přítel jediný Belgičan? Asi ano, ale v davu jsem zběžně přece jen několik evropských tváří zahlédla.

Udělali jsme si povinné selfie a už se startovalo. Zapomněli jsme se protáhnout! Takže za rychlé chůze ještě aspoň pár dřepů a kroužků rukama a už běžíme!

Jako nedělní výběh…

Po mých klasických 30 minutách menšího boje s nohama (vždycky to tak mám, chvíli mi trvá se do toho dostat a pak je mi úplně jedno, jak dlouho běžím), se tělo přepnulo do auto-pilota. Prvních 20 km bylo v pohodě, oba jsme byli na tuhle vzdálenost relativně zvyklí z půlmaratonů, bylo krásně chladno, a jelikož jsme běželi celou dobu po dvouproudové silnici, která byla osvícená, nebyla ani taková tma. Bavila jsem se pozorování lidí okolo – byli tam zajímaví lidé. Chtěla bych znát jejich příběhy – vyrýsovaná blondýnka v titěrných kraťáskách, která si dělala každých 100 m selfie, místní bavič v kostýmu, který s každým krokem cinkal jak stádo sobů, ale taky osmdesátiletý místní děda, nebo chlapec s protézou. Když jsem viděla toho kluka, vyhrkly mi slzy do očí – já se tady peru sama se svým zdravým tělem a on to zvládne i s protézou. Jen jsem ohromeně zatleskala a běžela dál. Písničky a okolní podívaná mě zabavily až do tzv. U-turn – vracečky, kde jsme se rozhodli natočit naše první video (na památku). Haha, tady jsme ještě vtipkovali :). Občerstvovací stanice byly rozestavěny přesně po 2 km, takže vody bylo dostatek. Navíc jsem měla i ionťák v batohu (mimochodem camel bag je skvělá volba! Váhala jsem, jestli ho s sebou tahat, ale později jsem za něj byla neskutečně ráda.) První běžce, Keňany, následované drony jsme potkali už někde na 12. km. Běželi jak laňky. Nechápu, zírám, obdivuju.

Časové kontroly byly na 14., 18., a 34. kilometru. Kdo nedosáhl předepsaného časového limitu, měl být podle pravidel vyloučen. Trošku jsem se bála toho 34. kilometru, protože čas byl šibeniční. Myslela jsem na to už od začátku.

Absolutně jsem netušila, jak si rozvrhnout příjem energie – tohle jsem trošku podcenila. Od 15. kilometru jsme si dávali pravidelně hroznový cukr (mimochodem do tepla doporučuju mátovou příchuť, skvěle osvěžila) a na 20. už padla první müssli tyčinka.

Někdy kolem 23. kilometru se mezi nás zapletl půlmaratonský dav. Byli všichni tak svěží, rychlí, vysmátí! Bylo to dost demotivující! Hlavně když pak člověk nevěděl, jestli běží mezi půlmaratonci nebo maratonci (rozdělení bylo patrné jen podle barvy v malém obdélníčku na startovním čísle, což v té tmě nebylo skoro vidět).

Tempo a rychlost jsem si chtěla držet jako při půlmaratonech, takže cca. 10 km za 65–70 min (povedlo se mi to do půlky…), ale na 26. kilometru mi začaly docházet síly. Naštěstí byla blízko občerstvovačka i s ionťákem a osvěžujícím melounem. Ionťák jsem si dala tehdy poprvé a kupodivu mě to nakoplo. Cítila jsem se, že můžu běžet dalších 100 kilometrů. Přítel nechápavě kroutil hlavou a chtěl mě nechat běžet. Řekli jsme si ale, že závod poběžíme spolu, takže jsem se neoddělila. Udělala jsem dobře, protože jak rychle energie přišla, tak taky rychle odešla. Tehdy začal odpadávat i přítel. Snažila jsem se jeho i sebe motivovat, že je to jen v hlavě a že do toho 34. km prostě běžet musíme, pak klidně půjdeme. Chudák zatínal zuby, ale běžel dál (netroufl si polevit, abych náhodou nebyla lepší :)). K 30. km mě hnala vidina slíbené Snickersky, kterou jsme si při natáčení dalšího videa dali hned u cedule „30 km“ – byla mimochodem fakt rozteklá a děsně sladká, ale energii dodala :).

Temná chvilka

Můj bod zlomu nastal na 31. kilometru, kdy mi totálně zatuhly kyčle a začal bolet stehenní sval na pravé noze. Nejvíc jsem se bála mých „shit splints“, jak jim říkám, tedy zánět šlach (shin splints). Trpím na ně a navíc jsem si zapomněla doma tejpy, takže jsem to riskla bez nich. Kupodivu jsem je necítila ani chvíli. Za to ty kyčle mě překvapily! Naštěstí byly každé 4 kilometry i sanitky a lékaři s chladivými gely, takže jsem u jednoho stanoviště stáhla kalhoty, namazala kyčle a pro jistotu i stehna (nikoho to nepohoršovalo, čůrající chlapíci na okrajích silnice působili hůř) a zkusila běžet dál. Chyba lávky! Chladivý gel byl OPRAVDU pálivý a připadala jsem si, že utíkám před branami pekla! Trhla jsem tu dobu snad i rychlostní rekord! Bože, bolí mě to ještě teď! Po chvíli efekt gelu naštěstí odezněl. Občerstvovací stanice sice byly každé 2 km, ale ovoce už jsme nepotkali na žádné další, jen ionťáky a vodu. Ani žádné TOI TOI po cestě nebyly. Já je osobně ani nepotřebovala. Tričko jsem mohla ždímat už od startu. Ostatní si s tím hlavu nedělali – na krajnici je místa dost, ti slušnější aspoň poodběhli do stínu do protisměru :).

„Teď to přijde..,“ svitlo mi hlavou.

I když jsem do sebe nacpala tolik cukru a ionťáku, energie jako by se vytrácela v momentě, kdy jsem cukr snědla. Byla jsem přeslazená, přepitá a unavená. Začaly mě bolet plosky nohou (mimochodem běžela jsem v obyčejných Nike Lunarglide, ve kterých jsem odběhla všechny svoje předchozí závody, takže i když to dodá na psychice, vážně není potřeba žádná profi výbava).

Už jsme se s přítelem nebavili, ani se na sebe neusmívali. Jen jsme se snažili navzájem jedním, dvěma slovy podpořit. Jak se říká, že člověk začne vidět fata morgány a podobné bludy, nevím, jestli je to pravda nebo ne. Ale já v jednu chvíli uviděla běžce v hábitu a v ruce držel sekeru. Vážně sekeru! Měl číslo, ale prostě sekera! „Atentátník! Teď začne sekat do lidí!“ Blesklo mi hlavou. (Asi jsem byla vnitřně ovlivněná aktuálními zprávami z Paříže.) Přidala jsem, jako když do mě udeří (naštěstí to bylo zrovna z kopce), kyčle nekyčle. Nestačila jsem to ani zakřičet na přítele, takže dodnes nevím, jestli tam ten člověk vážně byl nebo ne, ale všichni kolem něj běželi bez známky strachu… Třeba to byl někdo nastrčený, aby nás motivoval běžet rychleji :).

Ty čtyři kilometry k časomíře na 34. kilometru byly nekonečné. Snažili jsme se běžet. Pořád jsem hlídala čas na Nike+. Nenechám se přece vyloučit chvíli před koncem! Jakmile jsme proběhli časomírou, jako by tělo vypnulo. Tentokrát ale ne do stavu auto-pilota, ale totálně. Navíc mě začaly píchat kolena. Obě. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem podcenila přípravu. Nevěděla jsem, co jíst, kdy to jíst, jestli ještě pít nebo už radši ne. Měla jsem si předem zatejpovat všechno možné. Nic z toho jsem neudělala. A teď si to vyčítala. Vážně amatér!

Do toho se mi vybila MP3. Naštěstí jsem měla mobil, takže jsem ho vytáhla z camel bagu, pustila na něm písničky, a kvůli zapomenutému pouzdru jsem ho musela celou dobu držet v ruce. Začínalo už svítat a teplota stoupala. Potítko už jsem měla durch, tričko taky (nevím jestli potem nebo polité vodou) a uvolněné vlasy mi padaly do zpoceného obličeje (zatracená čelenka!). Všechna předchozí bolest se dala vydržet, ale ta kolena ne… Začala jsem se bát, že si s nimi něco udělám. Nevěděla jsem v tu chvíli, jestli se mi můžou vykloubit, prasknout vaz nebo co horšího se může stát.

Psychika začala hrát velkou roli. Jsem dost silná osobnost a dokážu se ovládat, ale tady jsem narazila. Bojovala jsem sama se sebou. Bojovala jsem s brekem. Chtěla jsem si už sednout a brečet a brečet. Ale ovládla jsem se, přece neukážu příteli, že jsem slaboch! Vždyť jsem ho ještě před chvílí chlácholila, že je to jen v hlavě a že už jsme skoro tam, tak to teď přece nevzdám.

Nechtěla jsem ani jít, protože každá zastávka na občerstvovačce a následný přechod do běhu byl utrpením. Nohy dokážou neskutečně rychle ztuhnout… I když jsem neměla daleko od zhroucení se, ani na chvíli jsem o sobě nepochybovala. Věřila jsem si, i svému tělu. Věděla jsem, že to NĚJAK zvládne. Tělo věřilo. Hlava ani ne. Po 34. kilometru jsme střídavě chvíli šli a chvíli běželi (spíš se ploužili). Tentokrát to byl přítel, který mě uklidňoval a motivoval pokračovat dál.

Když se mezi nás pak přimotal minimaraton (4 km) a já viděla všechny ty nadšené obličeje, cítila jsem se ještě hůř. Nevnímala jsem hudbu, nudila jsem se, všechno mě bolelo… Ale těch posledních 5 kilometrů prostě dám!

Kdy už tohle skončí?!?

Přestože jsme na začátku předběhli skupinku pacerů s časem 5:15, teď jsem neviděla už ani zelený balonek (paceři měli čas napsaný na nafukovacím balonku, aby byl vidět) s časem 5:45 a říkala jsem si, že to nemáme šanci stihnout v limitu (6 hodin). Mezi běžci už bylo maratonců jen poskrovnu (tentokrát jsem každého pečlivě kontrolovala a hledala ten malý barevný obdélníček na čísle). Zjistili jsme, že běžíme pomalu stejně rychle, jako jdeme, a bolest při běhu byla mnohem větší, takže jsme se strategicky rozhodli, někdy na 38. kilometru, že zvolíme rychlochůzi.

Když jsme zatáčeli směrem ke Grand Palace, cíli, necítila jsem ani trochu úlevy, že už bude konec. Hlava už to prostě nebrala. Bylo horko, slunce pražilo (a to bylo 7 ráno). Už jsem jen chtěla být v cíli a lehnout si, klidně i na silnici. Kontrolovala jsem Nike+ snad každou minutu a metry přibývaly jen po desítkách. Když jsme viděli ceduli s číslem 40, 5 km, jen jsme oba zaúpěli. Moje aplikace totiž ukazovala 41,9 km! Zaťala jsem všechny zuby, polykala pláč. Zahnuli jsme za další roh. Ten palác jich měl snad deset! (Běželi jsme jen dokola.)

V cílové rovince, která se zdála nekonečná, už stáli místní i běžci, kteří už doběhli, a úžasně nám fandili. Organizátoři nás naváděli do pruhu pro maraton a teprve tehdy jsem zahlédla v dálce před námi zelený balonek! My nejsme po limitu! To mě motivovalo k tomu nabrat poslední energii, nahodit umělý úsměv a s rukama oteklýma jako balon jsem se naposledy rozběhla.

Cílová rovinka!

Cílovou rovinku jsme běželi ruku v ruce (snad nás někdo vyfotil a budeme mít romantické foto!) a kdesi v dálce jsem slyšela výskot mé mamky. Něco říkala, ale nevnímala jsem co. Proběhli jsme cílem! Dokázali jsme to! Tabule ukazovala 5:53:18 (nakonec to bylo 5:51:57,6). Natočili jsme poslední video příspěvek (jednou se tomu snad zasmějeme). A sedli si na rozpálený asfalt. To už nás ale zvedali a naváděli do fronty vyzvednout si FINISHER trička a občerstvení.

Najednou jako by to ze mě všechno spadlo. Vydýchala jsem se. Teď si uvědomuju, že jsem se zapomněla protáhnout! Oblíkla si FINISHER tričko a cítila jsem se jako vítěz. Byl to úžasný pocit a nikdy na něj nezapomenu. Zvládla jsem maraton! MARATON! To je strašně moc kilometrů! :)

Sice jsem se sotva dobelhala zpátky do hotelu. Bolela mě hlava, nohy a cítila jsem se jako bych týden nespala, ale když jsem na krku nahmatala medaili, všechna bolest byla tatam! :) A aspoň jsme nedopadli jako půlmaratonci, kterým organizátoři špatně určili vracečku a protáhli jim tak trasu o 6 kilometrů!

Přestože byl tenhle závod – můj první maraton – ten nejtěžší sportovní výkon, co jsem kdy podala, absolvovala bych to všechno znovu. A nic bych neměnila. Nic. Je to obrovská životní zkušenost. Ani tréninky, ani přípravu, ani bolest. Vím, že kdybych si pořídila profi trenéra, sestavila tréninky a jídelníček, nedodržovala bych ani jedno. Jsem prostě amatér a amatérem zůstanu. Vím, že to moje tělo vždycky dokáže a ví samo, jak se na to připravit. A to je hlavní. Věřit si. Klást si nové cíle. Posouvat se dál…

Už hledám další extrémnější maraton.. Mimochodem jeden bude v červnu v thajském Phuketu, kdo se přidá? :)

Výsledky:

Celkový oficiální čas: 5:51:57,6.

Kategorie (18–29 let): 42. místo z 94

Ženy: 250. místo z 527

Celkově: 2 072. místo z 3 646 závodníků

Komentáře (Celkem 92)

Nalezené položky: 93 První Předchozí | 1 | 2 | 3 | 4 | Další Poslední

nsimikova žena 02.12.2015 12:57:02

Nejsem žádný profi běžec. Mám k němu vlastně hodně daleko. Běhat jsem začala v červnu 2013 (utíkala jsem od učení se na státnice :)). Jsem člověk, který má rád výzvy (rozuměj: ráda se trápím úkony, kdy sleduju, co ještě moje tělo vydrží), takže jsem se po pár 10km závodech rozhodla vyzkoušet si půlmaraton v Nasavrkách.
Odkaz na článek

avatar

Praha 9 - Prosek

Celkem 56803,61 km
Minulý měsíc 117,36 km
10 km: 0:35:57 (2001)
půlmaraton: 1:24:16 (2011)
maraton: 3:13:59 (2013)

hf muž 02.12.2015 13:33:06

Po přečtení tohoto článku jsem trochu rozpačitý a nevím co si mám myslit. Za prvé si myslím, že to nepatří na běžecký server, ale budiž. Ale řeči typu „Vím, že to moje tělo vždycky dokáže a ví samo, jak se na to připravit.“ považuji za děsný blábol. Myslím, že to je docela dobrá provokace pro všechny běžce, kteří se poctivě snaží připravit se na svůj první maraton a vůbec tento článek nemá nic společného s normálními běžci „amatéry“(myslím, že autorka článku si plete pojem amatér s pojmem hazardér, jinak by pořád nepsala „Jsem prostě amatér a amatérem zůstanu“). Možná je to vzor pro naši vyrůstající „zlatou mládež“, ale pochybuji, že by si svoje tělo chtěli bez treninku týrat někde na maratonu v thajském Phuketu, to si spíš zaletí ke kadeřníkovi do Itálie nebo na kafe do N.Y. :-)

Motto: KEEP SMILING
avatar

Celkem 18330,89 km
Minulý měsíc 341,82 km
10 km: 0:48:16 (2017)
půlmaraton: 1:42:31 (2018)
maraton: 4:12:26 (2017)

kesounam muž 02.12.2015 14:01:39

Jen nevím jestli by maminka jásala ,kdyby holka vytuhla. Běhám teprve 1 rok , je mi 52 let a maraton je můj velký sen a myslím , že budu muset ještě hodně trénovat než se ho odvážím běžet.

avatar

Nelahozeves

Celkem 17067,64 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:39:05 (2016)
půlmaraton: 1:28:31 (2016)
maraton: 3:43:10 (2013)

filipoinzagi muž 02.12.2015 14:10:12

>> hf, 02. 12. 2015 13:33:06

taky jsem dlouho přemýšlel, co tímto článkem chtělo být řečeno ? Jestli je to být COOL když jedu na maraton naprosto nepřipravený a níčím si zdraví ? Bohužel jsem ale zjistil, že to je nějaká móda, jít na maraton naproste nepřipravený. Ale to se tu rozvádělo už mockrát.

Motto: Když něco děláš, tak to dělej pořádně a dej do toho všechno.
avatar

Brno

Celkem 27206 km
Minulý měsíc 376 km
10 km: 0:39:02 (2015)
půlmaraton: 1:23:18 (2011)
maraton: 2:58:43 (2012)

Pavlis muž 02.12.2015 14:13:42

Mě přijde fajn, když se i neběžec jde alespoň projít. Vždyť i z dálkových pochodů se dnes dělají běžecké závody, tak proč by to nemohlo být naopak i u maratonů, když na to limity (6 či 7h) přímo vybízí.

avatar

Celkem 24774,92 km
Minulý měsíc 310,37 km

jm1 muž 02.12.2015 14:43:40

>> filipoinzagi, 02. 12. 2015 14:10:12 …co tímto článkem chtělo být řečeno…

Dle me sem jen „preklopili“ jeden z clanku z posledniho „papiroveho“ cisla behej.com zamereneho na dívky a ženy, které teprv s pravidelným během koketují.

avatar

Eymir Gölü

Celkem 3486 km
Minulý měsíc 0 km

Skritek Hugo žena 02.12.2015 15:01:59

>> hf, 02. 12. 2015 13:33:06

Pokud jsi to dal, smekam. Me stacila delka clanku a letmy pohled na nektere vety. Takto obsahly bych brala napriklad rozhovor s ceskymi trenery behu, byvalymi hvezdnymi bezci, dnesni spickou, repre trenery/Dvorkou apod. Bohuzel takove rozhovory jsou casto jako by usekle a malo obsahle, ale na balast je mista.

>> jm1, 02. 12. 2015 14:43:40

Ja to hadala na nove heslo „jdeme cestou bezeckeskoly“ . Tam by se podobny clanek asi hodil vice. A tamni ctenari by i ocenili. Tady to bude spise takove hazeni perel svinim. :-D

Motto: Petit cheval de manege :-)
avatar

Bratislava

Brutto muž 02.12.2015 15:21:40

Ja som naopak vdacny za tento clanok. Vzdy som chcel vediet co sa prehana hlavou tymto image bezcom. Vzdy som si to len predstavoval. Teraz viem, ze moje predstavy boli vcelku spravne. Hlavne fotky, videa, aplikacie, hudba do usi (bezpodmienec­ne!!!), camelbag aje ked su kazde 2 km (vau) obcerstvovacky, milion tyciniek, cukrikov, gelov, tricko finisher a medaila a hlavne – pocit, ze MARATON. :)))))) Som rad, ze ich mame medzi sebou. Zdvihlo mi to naladu :)

avatar

Motor České Budějovice

Celkem 258 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:36:04 (2013)
půlmaraton: 1:24:04 (2015)

Jachym muž 02.12.2015 15:23:49

>> Skritek Hugo, 02. 12. 2015 15:01:59

Také jsem to z úplně stejného důvodu nedal… Holce každopádně zážitky přeji a v žádném případě nezávidím. I pro mě je ale článek spíše balastem a těžko říci zda přístup pisatelky je následováníhodným příkladem. Dneska ale v partě daleko spíše rezonuje věta „Dal(a) jsem maratón“ (lhostejno v jakém čase), než že někdo uběhl po cílevědomé a tvrdé přípravě 10 km za 40 nebo dokonce za 35 minut. Ale to je samozřejmě každého věc jak se na věc dívá.

Motto: "Do what you love and love what you do." Ray Bradbury (1920-2012)
avatar

Desert muž 02.12.2015 15:37:16

>> hf, 02. 12. 2015 13:33:06

z pohledu turistiky a času to je taková delší procházka :-)

celkově to působí propagačně ve stylu, že se to dá lehce zvládnout,

avatar

Celkem 19074 km
Minulý měsíc 208,9 km

Momo11 muž 02.12.2015 16:42:34

Článek vcelku odpovídá tomu, kam zhruba poslední rok směřuje i tištěné Běhej.com. Já to chápu, různých běžeckých periodik a webů přibývá doslova geometrickou řadou, v narůstající konkurenci, aby periodikum přežilo, je třeba obrátit se ,,Čelem k masám", jak zní staré gottwaldovské heslo… :-D

avatar

Stranná

Celkem 0 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:36:07 (2011)
půlmaraton: 1:17:14 (2012)

DASK muž 02.12.2015 17:17:38

>> Momo11, 02. 12. 2015 16:42:34

Behej.com nejméně z poloviny tvoří poslední roky „jen“ převzaté tiskové zprávy od RunTour, RunCzech, STRC, Horské výzvy…, komerční prezentace,…, nebo tyhle balasty a upoutávky na časopis (mimochodem plný reklam). K tomu si občas přečteme, že firma hledá obchodní zástupce do svého týmu. Nebýt fóra, není tady co číst. Tento web už dávno předběhly jiné portály jako je Svetbehu.cz, RunGo.cz nebo Bezvabeh.cz .

avatar

Arnhem

Celkem 1424,05 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:55:35 (2016)
půlmaraton: 2:07:48 (2016)

Janka86 žena 02.12.2015 17:35:13

>> Brutto, 02. 12. 2015 15:21:40

Taky jsem se pobavila… Pominu-li tu neestetickou cast psani, co se neda cist, hloupe vlastni uvahy a poznamky, tak slecna je asi sadomasochistka vydavajici sedobrovolne na takove utrpeni dlouhe skoro sest hodin!!! Taky nechapu, proc s sebou „bezci“ na zavodech, ktere jsou dostatecne zasobovany obcerstvovackami, tahaji spoustu gelu a piti. Pred dvema tydny na startu meho 15km zavodu jsem mela pocit, ze bezim snad ultra trail. Bezci opasani snad 5tubickami gelu ci jeden mel kolem pasu snad 10 mini bananu. I kdyz tomu musim dat plus, ze se necpal svinstvem v podobe gelu… Korunu pak tomu dal pohled ne jednu odhadem padesatiletou, silnejsi damu, ktera uz na 4. km pri prvnim tahlejsim stoupani do sebe rvala prvni gel a funela a sipala u toho tak, ze to vypadalo, ze uz se na miste slozi a nevstane…

Motto: Nikdy nerikej nikdy
avatar

Bratislava

Brutto muž 02.12.2015 19:53:12

>> Janka86, 02. 12. 2015 17:35:13

Tak nejako, je to zabava to niekedy sledovat. Bezecky boom poslednych rokov sposobil to, ze zacnu behat ludia, ktori nad dobry pocit z pohybu stavaju zadostucinenie, ze okolie o nich vie, ze behaju. Ale plus je, ze sa aspon hybu a nesedia niekde v krcme :)))

avatar

Arnhem

Celkem 1424,05 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:55:35 (2016)
půlmaraton: 2:07:48 (2016)

Janka86 žena 02.12.2015 19:58:15

>> Brutto, 02. 12. 2015 19:53:12

treba ja vim, ze na maraton nepujdu driv, pokud ho nedam kolem 4 hodin. Dele je to trapeni a napor na psychiku. Ja uz pri zavode na 15km s psychikou bojovala uvahami, proc se tak trapim, proc se na to nevykaslat, kdyz jsem vybihala docela prudsi kopecek po trase…ale zas pak ten pocit v cili, ten se neda popsat. Jsem zvedava, jak psychicky svladnu svuj prvni pulmaraton v unoru…ale ten bude po rovince, tak snad psychicka krize neprijde…

Motto: Nikdy nerikej nikdy
avatar

Arnhem

Celkem 1424,05 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:55:35 (2016)
půlmaraton: 2:07:48 (2016)

Janka86 žena 02.12.2015 20:07:39

Ja celkem zvazuji, ze se v cervnu zucastnim nejstarsiho trailu v Holandsku. Cely trail vede narodnim parkem a obcerstvovacky jsou tak jednou za 10km. Je dvoudenni a muzes se prihlasit i jen na jednotlive zavody. Ja zvazuji ten nejkratsi, ma 14km a nejdelsi 55km a treba na tom nejkratsim je obcerstveni az v cili, takze tam bych si vodu do flasticky vzala. U nejdelsiho 55km jsou obcerstvovacky jen dve. Taky je to ekologicky trail, ze musis mit vlastni kelimek. Takovy pristup k prirode se mi libi… Ale v jinych pripadech ty lidi fakt nechapu. Kazda flasticka piti, tuba gelu, je vaha, kterou tahas navic a tim i vice energie spotrebujes…

Motto: Nikdy nerikej nikdy
avatar

MS82 muž 02.12.2015 20:46:34

Kazdeho dela stastnym neco jineho, ale predstava, ze jdu (ano, je to rychlost chuze) 6 hodin v hnusnem vedru a dusnu s davem dalsich lidi, to je presne to, co me nelaka.

avatar

Brno

Celkem 68938,04 km
Minulý měsíc 544,9 km
10 km: 0:37:39 (2014)
půlmaraton: 1:22:19 (2014)
maraton: 2:54:22 (2014)

Petr Kaňovský muž 02.12.2015 21:06:37

*>> Brutto, 02. 12. 2015 15:21:40 hlavne – pocit, ze MARATON. :)))))) *

Však jistě, toto pro někoho může dát víc, než se zdá. Jediný problém vidím v tom množství zdravotních problémů, které měla dotyčná už před závodem i v průběhu, jinak třeba já šel do maratonu s ještě menší přípravou na dlouhé aktivity, než ona. Ale pravdou též je, že jsem kroužil ve Stromovce a byl připraven kdykoliv odstoupit, kdybych měl jakékoliv problémy. Nakonec z toho bylo 5:02:12 (což asi odpovídá 6h u žen), ale ten pocit, že MARATON byl velmi silný, a vlastně přispěl k tomu, že jsem se pak začal běhu věnovat více a po několika letech se dostal i pod 3 hodiny. To, že jsem se tenkrát rozhodl, dost spontánně a hekticky, běžet maraton, považuji za jedno ze svých nejlepších běžeckých rozhodnutí v životě, přestože jsem do té doby neběžel ani závod v půlmaratonu (nejdelší byla hodinovka – 12,5 km).

Tehdejší komentář mám zde

Motto: Jestliže poběžíš, neklopýtneš. :-)
avatar

Bratislava

Brutto muž 02.12.2015 21:14:57

>> Petr Kaňovský, 02. 12. 2015 21:06:37

To je celkom v poriadku myslim. U nej je to skor to, ze zabehla (zasla) maraton a jej okolie to vie a samozrejme to vie poriadne ocenit.

>> Janka86, 02. 12. 2015 19:58:15

Ono to trapenie sa niekolko hodin ma predsalen nieco do seba. Tiez sa parkrat do roka prichytim ako sa placam cez 10 (niekedy aj 20) hodin na jednych pretekoch :)))

avatar

Celkem 17,01 km
Minulý měsíc 0 km

liski žena 02.12.2015 21:19:26

>> Petr Kaňovský, 02. 12. 2015 21:06:37

(y)

avatar

Eymir Gölü

Celkem 3486 km
Minulý měsíc 0 km

Skritek Hugo žena 02.12.2015 21:26:18

Jen pro vsechny pri hodnoceni vykonu – nezapominejme, ze mela trosku jine podnebi nez v Praze. Nicmene i pritom rozdilu asi v tomto stavu trenovanosti moc rozdil v case nebude…

Motto: Petit cheval de manege :-)
avatar

Praha

Celkem 23038 km
Minulý měsíc 179 km
10 km: 0:37:18 (2015)
půlmaraton: 1:24:10 (2010)
maraton: 2:58:07 (2013)

frankm muž 02.12.2015 23:11:08

>> Petr Kaňovský, 02. 12. 2015 21:06:37

No nevím nevím, jestli je pro začínajícího běžce úplně vhodný maraton, nota bene v Thajsku – několik podobných maratonů jsem už taky dal a sranda to rozhodně není (90% vlhkost vzduchu a teplota nad 30C), takže vůbec bych se nedivil, kdyby to s nějakým podobným začátečníkem-amatérem-hazardérem „seklo“. A určitě by pak nepomohlo ani to pojištění na extrémní sporty, jelikož je to organizovanná sportovní akce která je specifickým druhem pojistky. Takže za mě úsměvný článek a jsem rád, že všechno dobře dopadlo. P.S. Běžet s camelbackem závod, kde je občerstvovací stanice každé dva kilometry, je podle mě naprostá zbytečnost.

Motto: "If life gives you lemons, make lemonade."
avatar

10 km: 0:53:39 (2015)
půlmaraton: 1:56:00 (2015)

gilwen77 žena 03.12.2015 07:11:25

>> Brutto, 02. 12. 2015 15:21:40

Hahaha, tak tento článek to je absolutně přesný popis běžce, šílence. Jako bych to psala já, včetně zapomenutého pojistění a tejpů. Nulová příprava a ze všeho si dělá super legraci. :-D

Joj, Brutto, toto není image běžec. To je pravý amatérský ztřeštěný nadšenec. Podívej těch smajlíků v textu, to nadšení a legrace co z toho článku srší. Přelítla jsem ho jedním dechem a chápu každé její slovo.

Haha, teď v říjmu jsem nebyla daleko od podobné ztřeštěnosti, no bohužel/dík jsem se nechala ovlivnit zkušenějším běžcem a neriskla to. No běžela bych max na čas do 5:00 hod, plánovaný masakr bez přípravy, no odvolala jsem ze strachu o kolena. Ehmm, snad jen proto že už mi není sladkých 24. ;-)

Image běžec se vyfotí na startu a vzdá po 5 km. Opravdový nadšenec a blázínek to v bolestech doběhne. Je to totalní kravina, ale to je i lezení po stromech, a i to je prostě zábavné. ;-)

Brutto, vítej v mojí hlavě :-D


A ta nevhodná příprava, batoh na zádech si BTW pochvalovala, no to je právě potom to, co z toho vyprávění dělá tu legraci. Zasmát se zpětně sám sobě jaký jsem sice pako, ale že jsem to ve zdraví přežila.

Nekoukejte na to pohledem zaprděněho starého moudrého dědka. Koukněte okem blázínka a ucítíte ten drajv co z toho jde.

Vždyť to byla ojedinělá akce. Nevěřím že dá víc než 2 za rok.

avatar

10 km: 0:53:39 (2015)
půlmaraton: 1:56:00 (2015)

gilwen77 žena 03.12.2015 07:40:40

>> Brutto, 02. 12. 2015 21:14:57

Teď jsi pěkně nespravedlivý. Holka napíše nadšený článek a je to jen na image. Petr o sobě napíše celý web a to je OK. Za mě to oba pojali tak jak umí. Ona chtěla předat svoji radost dál, to z toho cítím. Toto opovrhování speciálně od Tebe neberu, ty býváš fér. :-?

avatar

10 km: 0:39:24 (2015)
půlmaraton: 1:29:34 (2014)
maraton: 3:11:05 (2015)

Petr H muž 03.12.2015 07:52:01

Všimli jste si jejího pořadí ve výsledkové listině? Ona skončila v první polovině žen. Jsem se koukl na oficiální výsledky a první borec má čas 2:35. To asi v tom Thajsku není až taková legrace. A to startovali ve 2 v noci, kdy jsou nejlepší podmínky. – Opravdu existují zajímavé akce. – Ale co dělat, když si chce člověk zazávodit i v takovém podnebí.

Co se týče přístupu k závodům. – Mě osobně moc nebaví cestovat (marnit čas sezením v dopravním prostředku), takže jsem se z Brna na svůj první závodní maraton do Prahy vydal až asi po 5 letech pravidelného běhání, kdy jsem si maratonovou vzdálenost už párkrát sám odběhl. S půlmaratonem, který se koná v Brně to tedy bylo jiné. Ten jsem si odběhl jako svůj vůbec první závod, když jsem zjistil, že vlastně nějaké závody pro normální lidi existují. Tehdy to tedy byla moje největší uběhnutá vzdálenost, ale nějaké trénování už jsem za sebou také měl. Každopádně na závody chodím až tehdy když mám dobrou šanci na úspěch (ten si samozřejmě definuji sám). Dobíhat mezi posledními mě neláká. – Tohle, jak jsem již zmínil, se tedy také autorky článku ani zdaleka netýkalo.

avatar

Bratislava

Brutto muž 03.12.2015 07:59:42

>> gilwen77, 03. 12. 2015 07:11:25

Nie nie nie. Nesuhlasim. Poznam dost takych bezcov blaznov a sam si s nimi velmi dobre rozumiem. Vzhladom na to, ze som aj v jednej nemenovanej skupine, osobne poznam aj presne taketo typy, co opisujem a toto je clanok uplne akoby to jedna z nich pisala :)

avatar

Praha

Celkem 23975 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:40:06 (1984)
půlmaraton: 1:43:24 (2000)
maraton: 3:50:05 (2005)

EvženGe muž 03.12.2015 09:13:32

>> Petr H, 03. 12. 2015 07:52:01

K tomu pořadí. Z textu vyplývá, že limit byl 6 hodin. Oni doběhli osm minut před limitem a za ní bylo ještě 1600 závodníků ??? A polovina žen?

Někde je chyba.

avatar

Arnhem

Celkem 1424,05 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:55:35 (2016)
půlmaraton: 2:07:48 (2016)

Janka86 žena 03.12.2015 09:19:55

>> EvženGe, 03. 12. 2015 09:13:32

Toto mi taky prijde podezrele…

Motto: Nikdy nerikej nikdy
avatar

Brno

Celkem 68938,04 km
Minulý měsíc 544,9 km
10 km: 0:37:39 (2014)
půlmaraton: 1:22:19 (2014)
maraton: 2:54:22 (2014)

Petr Kaňovský muž 03.12.2015 09:20:34

>> Petr H, 03. 12. 2015 07:52:01

Někdo ze zúčastněných poslední být musí. :-)

Já byl poslední hodněkrát, třeba i na tom prvním maratonu ve Stromovce, no a co? :-)

Motto: Jestliže poběžíš, neklopýtneš. :-)
avatar

Eymir Gölü

Celkem 3486 km
Minulý měsíc 0 km

Skritek Hugo žena 03.12.2015 09:28:34

>> EvženGe, 03. 12. 2015 09:13:32

Ted jsem kvuli tobe koukla na vysledky. Posledni dobihajici ma zaznamenany cas 7:51 (ofiko 7:52) a v poradi je 3403. Autorka clanku skutecne dokoncila v poradi, ktere uvadi. Asi meri i po skonceni casoveho limitu.

https://www.sportstats.asia/…esults.xhtml?…

Motto: Petit cheval de manege :-)
Nalezené položky: 93 První Předchozí | 1 | 2 | 3 | 4 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.