Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

PIM 2006 z pohledu běžce 2.

behej.com | 16.05.2006 | přečteno: 4376×

Sedím u počítače a snažím se relaxovat. Druhý maraton mám úspešně za sebou. Byl to opět nářez, ale užil jsem si to mnohem víc než ten první. Tentokrát už jsem aspoň trochu věděl, co mě opravdu čeká, a mohl se na to připravit. A nakonec to i dobře dopadlo. A jak to celé proběhlo?

(Nejen) jarní cestování způsobilo, že se můj čítač tréninkových kilometrů zastavil na čísle 380. To není nic moc, ale i tak jsem měl celkem dobrý pocit z toho, jak se mi běhá. Po loňských 3:31:13 jsem si řekl, že budu silně neskromný a nasadím si vysoký cíl: 3:20:00. Prostě to k tomu času budu směřovat a uvidí se.

Ráno nemůžu dospat, vyrážíme s Korki s dostatečným předstihem, přeci jen to bude chtít jít ještě dvakrát na záchod. Po vykonání potřeb a nějakém tom rozcvičení mi Korki bere věci a já se jdu seřadit. Po loňských útrapách s křečemi do sebe preventivně hážu jednu magneziovou tabletu a jde se na věc. S číslem 1219 bych měl být docela vepředu. Není mi ale tak úplně jasné, proč se organizátoři vůbec zabývají vytyčováním sektorů, když to stejně skoro nikdo nedodržuje a lidé si stojí, kde chtějí. Výsledkem je, že po odstartování řada lidí blokuje lepší borce za sebou, obzvláště v prvních kilometrech úzkými uličkami centra Prahy a na Karlově mostě

Naštěstí po krátkém průběhu Malou Stranou se trasa stáčí na nábřeží, kde je na předbíhání dost místa. Běžím volně, zhruba 4:40/km a docela to jde, až na ten vítr. Probíháme Holešovicemi a Karlínem a končíme prvních deset kilometrů, které mám za 46:24 (501.místo). Docela slušně se tak držím stanoveného tempa, je to o trochu rychlejší, ale v toleranci. Vracíme se do centra a myslím na to, že se nesmím nechat vyhecovat davem, natož spolužáky fandícími ostošest. Pěší zóna je také v podstatě jediné místo, kde je alespoň trochu více povzbuzujících diváků, jinak mě kulisa trochu zklamala, určitě fandilo méně lidí než loni. 

S úsměvem na rtech mířím na Výtoň, teď už se běží po stejne trase jako před rokem, jen nyní už máme v nohách o 7 km víc. Výrazným zpestřením jsou nápisy na zemi povzbuzující Tragéd team – ty byly rozesety v podstatě všude, a Tragédí realizační tým si s tím určitě dal velkou práci. Všechna čest! To byla pro server www.behej.com ta nejlepší možná reklama. Po cestě podél Vyšehradu se zcela náhodně chytám jednoho ze členů Tragéd týmu (Mirka Kostlivého – podle čísla) a běžím s ním (nebo jemu na dohled) asi 10 kilometrů – nakonec mi ale uteče a dokončuje maraton o tři minuty přede mnou. 

Půlmaraton mám za 1:37:31, je to pomalejší než loni (na 23.km ztrácím asi 3 minuty), ale mám z běhu daleko lepší pocit a je mi jasné, že tentokrát krize přijde mnohem později. Při třetím průběhu přes Výtoň fasuju od bráchy Carbnosnack, lámu ho do sebe před občerstvením na 25 km, a jde se na Strakonickou. Ta mě loni úplně usmažila, kroutil jsem se tam v křečích, a když teď těmi místy zase běžím, nemůžu si nevzpomenout. Teď je úsek po Strakonické sice kratší, ale zase je v pozdější fázi závodu a navíc taky docela větrný. No, čeká mě opět martyrium… 

Běžím po Strakonické dolů, podbíhám Barrandovák a docela dlouho se zdržuju na 30.km na pořádném občerstvení, protože toho začínám mít tak akorát. To už mám v sobě tři magnézia a hrst soli, ve které jsem ještě netakticky omatlal banán, takže se mi z toho všeho chce zvracet (obzvlášť poté, co to proleju Isostarem). Pořád ale běžím, sice začínám cítit tahání na zadní straně stehen, ale dá se to protáhnout za běhu. Na otočce na 32.km zabíhám ke křoví, abych si ulevil a pokračuju dál. Před občerstvením na 35.km do sebe vyždímu druhý Carbosnack a těším se, jak ho hned zapiju, jenže ouvej – občerstvení nikde. Bylo až na 36., a ten jeden kilometr s nasucho sněděným Carbosnackem byl fakt utrpení. Na 36.km si tak dávám poslední pořadné občerstvení a je mi jasné, že teď už to bude jen na krev. Průměrné tempo (hlavně kvůli zastávkám na občerstvení) klesá k 5:05/km a vím, že 3:20 už nedám. 

Je mi blbě a mám chuť to zabalit. Ještěže vím, že za chvíli budu probíhat kolem skupinek mých kamarádů a příbuzných, u kterých si prostě nemůžu udělat ostudu. :-)) Tak to lámu dál, co to jde, a držím se zhruba nastejno s ostatními. Na 39.km podbíháme Palackého most a odteď už jen odpočítávám mosty – Jiráskův, Legií, Karlův, Mánesův, Čechův… Přítomnost rodičů a spolužáku mě ale nakopla a poslední kilometr dávám v silném protivětru za 4:43. Dobíhám do cíle, mačkám hodinky a je to 3:22:26 (real time). 

Svůj silně optimistický cíl jsem tedy nesplnil, ale i tak je to zlepšeni skoro o 9 minut. A pozice 390 ve výsledkové listině. Nemůžu si stěžovat. 

A jak PIM 2006 hodnotit? Pražský maraton asi potřebuje nějaký nový impuls. Letos méně běžců, méně diváku, a přes příjemnější podmínky (až na ten vítr) horší nejlepší čas. Povzbuzování v průměru žádný zázrak – kromě pěší zóny a doběhu do cíle v Pařížské. Zpestřením tak pro mě byli jen mí „osobní“ fanoušci a nápisy na zemi povzbuzující Tragéd team. Kdo ale v Praze žádné známe neměl a Tragéd team nezná, tak si asi moc zábavy neužil. Já osobně jsem rád za dosažený čas, ale zajímaly by mě názory ostatních. 

Samozřejme se mi to těžko hodnotí, protože jsem jiný maraton než PIM zatím neběžel. Uvidíme příští rok – to PIM skoro určitě nezvládnu, takže se budu muset poohlédnout po něčem jiném.

Fotogalerie: Nějaké fotky od Honzy Myslivečka jsou tady

Jaroslav Borovička