Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

PIM Pražský maraton: Zachyceno za cílovou čarou

PIM Pražský maraton: Zachyceno za cílovou čarou

Petr Kostovič | 11.05.2008 | přečteno: 11545×

Někomu bylo teplo, pro jiného bylo příjemné počasí. Jeden si stěžoval na dlažbu, další ji téměř nevnímal. Široké spektrum názorů jsme zachytili za cílovou čarou Pražského PIM maratonu. Přinášíme některé z nich.

Nesnesitelné horko nebo příjemné teplo?

Většina maratonců včetně těch elitních si stěžovala na příliš velké teplo. „V tom teplém počasí se rychleji prostě běžet nedalo,“ řekla Ivana Martincová, která se však s touto situací dokázala skvěle vyrovnat a doběhla si pro mistrovský titul v kategorii žen. Unisono s ní se vyjadřovali i někteří keňští závodníci, například David Makori Omiti, kterého jeho dosavadní maratonské osobní maximum 2:08:49 pasovalo do role favorita závodu. Ve výsledkové listině byste ho však hledali marně, teplo prý udělalo své. 

„Jaké vedro? Počasí bylo příjemné, tohle mi vůbec nevadilo, vždyť jsem si zaběhl maratonský osobní rekord 2:31:05 (netto čas). Byl to příjemný závod, vychutnal jsem si ho“ říkal v cíli nejlepší český triatlonista na dlouhých tratích, Petr Vabroušek, který podstatnou část závod absolvoval s čelem ženského pole a do cíle dobíhal před vítěznou Ruskou Julamanovou s ra­dostně zdviženýma rukama, na pátém místě mezi českými závodníky a za cílem zářil spokojeností jako kdyby právě proběhl vítězně cílem havajského Ironmana. „Vedro bylo při Ironmanu v Číně, kde jsem závodil před dvěma týdny, tam bylo při závodě 38°C,“ dodal potom, aby vymezil své hranice toho, co považuje za horké počasí. 

Veteráni versus mládí

Na obranu mladých závodníků vystoupil Róbert Štefko, když odpovídal na dotaz, jak je to možné, že veteráni převálcovali mladé závodníky v kategoriích mužů i žen: „Mají to těžké, ti mladí. Já jsem měl možnost se připravovat jako profesionál a plně se věnovat tréninku. Oni mají často povolání náročná na čas a potom nemohou tréninku dát tolik, kolik by bylo nutné.“ 

Ideální příprava na maraton?

Oba čeští mistři pak ale častečně popřeli výše uvedenou myšlenku, když hovořili o své přípravě na mistrovský maratonský závod. 

„Už tolik netrénuji, běhám po lese pro radost a před tímto maratonem činily mé tréninkové objemy kolem 90 km týdně. Dnešního závodu jsem se vlastně zúčastnil jen proto, že v AK Kroměříž nebyl nikdo jiný, kdo by byl schopen do závodu nastoupit.“ 

I mistryně republiky Ivana Martincová si postěžovala na předzávodní přípravu: „Solidní byla zimní příprava. Abych ale byla schopna dnes zaběhnout rychlejší čas, musela bych v předmaratonské přípravě místo 100 – 120 kilometrů týdně naběhat alespoň 150 a to mi neumožňuje moje zaměstnání v AŽD Praha.“

Kouzlo modrého slůněte nefungovalo

Na jednoho závodníka jsme v cíli závodu čekali marně. Když v závěru sobotní besedy pořádané v Maratonském Sport Expu předávala Veronika Brychcínová Pavlu Novákovi modré slůně pro štěstí se slovy: „Já zítra bohužel nepoběžím, ale přála bych si, aby toto modré slůně přineslo zítra štěstí tobě v boji o kvalifikační olympijský limit,“ začínala většina přítomných věřit tomu, že by se to mohlo podařit. Život však píše pohádky málokdy. Pavel odstoupil ze závodu na 25.km. „Na startu jsem se cítil dobře, ale již po několika kilometrech jsem věděl, že to dnes nebude můj den. Teplota mi nevadila, ale byl tam nějaký blok. Psychika dokáže zablokovat organismus. Nevím, nedokážu přesně říci, co se stalo,“ řekl Pavel. 

Věřme, že modré slůně si jen vybralo nevhodně dovolenou a přinese Pavlovi štěstí jindy, možná v den ještě významnější než byl ten dnešní.