Na začátku května, po měsíční přestávce, se podařilo začít s tréninkem. A bylo co dohánět. Plánovaný start v Pražském maratonu byl odložen a vybrán byl poslední větší evropský maraton ve Stockholmu. Kvůli nutnosti doléčení zdravotních problémů nebylo ale možné absolvovat trénink v takovém objemu a intenzitě, které by dovolily alespoň částečně dohnat tréninkový dluh a reálně tak uvažovat o zdolání olympijského limitu. 

Pozdější termíny mimoevropských maratónů jsou za dané situace nereálné. Olympijský sen je tedy u cíle. Na cestě za ním jsem sbírala zkušenosti, dělala pokroky a také chyby. Kdybych byla někdy důslednější, trpělivější a líp zvládla spojení tréninku a všeho kolem něj s každodenním životem, nejspíš by se podařilo udržet zdraví pro plnohodnotný trénink… Ale „kdyby“ nemám ráda… 

To nejdůležitější – i když za cenu dlouhodobého snížení tréninkového objemu a intenzity – totiž dostat se ze zdravotních problémů – se podle všeho nakonec podařilo. „Trochu“ pozdě, ale hurá! přeci:). Proto se chci nakonec postavit na start Stockholmského maratonu. To, že sen o zdolání limitu je u svého cíle, pro mě neznamená, že tam s ním zůstanu a posadím se na kraj cesty. Možná právě naopak. Na té cestě byla a je spousta zajímavých zkušeností, zážitků, lidí, pocitů a impulsů k zamyšlení. A jaký byl? 

Jméno: Olympijský Sen

Datum a místo narození: neděle 13. května 2007, 11:40:50, 

Staroměstské náměstí

Národnost: česká

Stav: svobodný

Po jeho narození bylo třeba rozhodnout, jestli Sen nechat žít nebo „utopit“. Od začátku se neměl moc k světu a všechno ukazovalo pro utopení. Rozhodla jsem se udržet ho při životě. 

Stejně tak se bylo třeba rozhodnout, zda přijmout nabídku od behej.com posílat na stránky v pravidelných intervalech články. Jsem excelentní vrba, zato špatný „řečník“ a moje okolí často štve, že si příliš věcí nechávám pro sebe. Tak jo. Vzala jsem to jako malou výzvu a příležitost naučit se být sdílnější. 

Za svá rozhodnutí si bylo třeba odpovídajícím způsobem zodpovídat. Lehce překopat denní režim, v rámci možností omezit některé své aktivity a jednoduše dát přípravě, co se dá. S trenérem jsme věřili, že se podaří na základě letošní přípravy zlepšit loňský čas 2:40:50 a pokusit se zdolat časový limit pro OH. Po teď už bezmála dvouměsíčním výrazném omezení tréninku pro nás zmíněné naděje pohasly… a končí tedy i to, co jsme pro vás s redaktory z behy.cz nazvali „Olympijský sen“. 

Nekončí ale cesta, která k cíli vedla, která byla a je poučná a která mi i dneska dává smysl. Cesta pokračuje a běžím dál… Stockholmský maraton startuje 31. května ve 14 hodin. Trasa podle všeho nepatří k nejrovinatějším (tak to se těším, mně přišel minule i Karlův most do kopce:) ) a podle očekávání může být teplíčko. Ber nebo neber… Já to beru:). 

A beru to teď tak, jako když nastupujeme s českým lakrosovým týmem proti reprezentaci USA. Výhra z toho skutečně nekouká, diváci se budou trochu nudit, ale pro nás to může být kvalitní hra. 

Minulý týden nastupoval náš juniorský lakrosový tým na svůj první „velký“ zápas – a hned proti silnějšímu soupeři. První půlka skončila s velkým rozdílem. Holky to mrzelo a výsledkem bylo, že hrály zakřiknutě. Ten pomyslně „nejdůležitější cíl“ – tj. vyhrát, jim znemožnil hrát naplno a tedy naučit se ze hry co nejvíc. Cílem druhé půlky tedy bylo – bojovat. Nic jiného. Jen brát všechny momenty, souboje a situace na hřišti jako výzvu, do které prostě jdou naplno. „Nevadí mi, že se vám něco nepovede, potřebuju vidět, že jste pro to zkusily co se dalo.“ Dokázaly to. Nakonec to byl dobrý zápas, ze kterého si náš tým odnesl důležité zkušenosti do dalších zápasů. Přestože zápas prohrály, vím že si odnášely pocit vítězství sama nad sebou, že do toho prostě šly, že to zkusily a nechaly na hřišti, co se dalo. 

V zápase o olympijský limit se mi to až do teď také dařilo. Někdy jsem se možná nechala příliš rozptýlit myšlenkami na výsledek, ale jako v předešlých proběhaných letech, většina motivace vycházela ze „hry“ samotné. A mám chuť hrát a běžet dál. 

Teď jdu na zápas se silnějším soupeřem. Od začátku bylo jasné, že je silný a že moje přání utkat se s ním ve vyrovnaném souboji, nebo dokonce vyhrát, je víc než troufalé. Těšila jsem se ale, že se mi na něj podaří připravit tak, abych mohla hrát vyrovnanou hru. V tuhle chvíli vím, že to tak není. Co teď? Nenastoupit k zápasu? Také by to šlo. Ale ne… to by nešlo. Chci hrát. Tak teď se jenom smířit s tím, že soupeř je o tolik silnější, a prostě hrát naplno i s vědomím, že dostanu pěknou nakládačku. Možná to bude první závod, který nedoběhnu, možná si doběhnu pro svůj PW (personal worst:) – nejhorší osobák). No, jednoduše nastoupím a poběžím, jak mi síly všeho druhu vystačí. Velký kus svého snu musím pro tentokrát nechat doma…V ceně letenky mám totiž jen příruční zavazadlo a tak velký sen tam tentokrát prostě nenacpu… 

Svého rozhodnutí „neutopit“ nelituju. Naběhané kilometry a zejména všechno kolem nich člověku už nikdo nevezme a pevně doufám, že jsem ten svůj šílený Sen ani nikoho jiného svým rozhodnutím moc netrápila. Rozhodnutí „psát“ nelituju jakbysmet (…tedy přiznávám, že párkrát jsem si v duchu pěkně nadávala). I když by pro vás bylo zajímavější číst si deníky dalších běžců a běžkyň (a co teprve pro mě!:) ), tak můžu jen doufat, že vás naše články nějak oslovily, pobavily nebo jakýmkoli jiným způsobem zaujaly. Na „řečnických dovednostech“ sice pořád práce jako na kostele, ale – stálo to za to. Už snad jen kvůli vašim reakcím – za které všechny do posledního kousku – moc díky! 

Všem přeji hodně úspěchů v tom co děláte a o čem sníte! Tak já běžím… Mějte se krásně! :)

S pozdravem

Veronika Brychcínová

P.S. aneb Díky známým i neznámým…

Web Stockoholmského maratonu

Trať závodu a převýšení

Stockholmský maraton kilometr po kilometru (v angličtině)

Předpověď počasí pro Stockholm na sobotu 31.5.