Sobota – závod. Milka vstává první a šoupavým krokem snažící se rozchodit rozespalou achilovku jde obsadit koupelnu. S klidným svědomím si tak můžu užít dalších pár minut pod peřinkou. Ale je čas snídaně. 

Keňské běžkyně, tentokrát už ve sportovním, si na talíř nakládají párečky, slaninu a míchaná vajíčka, Milka si dává svůj oblíbený toast se sýrem přelitý hustou vrstvou medu a já se jen stěží bráním nad talířem sušeného ovoce zalitým grepovou šťávou a medem, že vážně nejsem vegetarián. Na konci snídaně nastupuje nervozita. Poslední kafe a jdeme.

Z hotelu nás odváží autobus a tak potkáváme všechny běžce, na které jsme dosud nenarazili. Všichni jsou na svých místech, až na etiopskou běžkyni. Situace se obrátila. Zatímco včera nemohla nikoho najít ona, dneska nikdo nemohl najít ji. Ale autobus už musí vyrazit. 

Přijíždíme až ke stadionu, kde je cíl závodu a nedaleko i start. Stadion je zvenku cihlový, s impozantními branami a věžičkami. Místo pro doběh víc než luxusní. Moje největší přání – doběhnout závod – se tak ještě umocňuje a zároveň mi to přijde neskutečné. Od posledního závodu uběhl víc než rok a neumím si představit, že bych dokončila svůj další maraton už za pár hodin. Nervozita stoupá, chuť běžet také. 

V šatně se právě převlékají švédské vodičky, které místo balónků mají na zádech připevněné vysoké tyčky, na nichž malá vlaječka říká, na jaký čas běží. Tyčky jsou tak vysoké, že vyběhaným sympatickým dámám nedovolují pohybovat se v šatně jinak než v předklonu. Pomáháme jim dostat se přes tohle „zařízení“ do dresu a nasměrovat je na toaletu. 

Pak rozcvičení ve velkém parku přeplněném pobíhajícími postavami. Za deset minut start máme sraz s organizátory před věží stadionu. Poslední, teď už dlouhá, fronta na jedinou toaletu v šatně. S Keňankami tu teď v rodném jazyce konverzuje i běžkyně, kterou jsme dosud neviděli. Ze všech působí nejvíc uvolněně a se všemi živě komunikuje. Dozvídáme se od ní, že je původem z Keni, ale závodí za Švédsko a že se jmenuje Isabellah. Do šatny vrazí hlavní organizátorka a ptá se jestli někdo náhodou neviděl ztracenou Etiopanku. Všichni kroutí hlavou. Už je ale čas jít na sraz u brány stadionu. Je 13:50. 

Od stadionu běžíme dvě stě metrů ke startu, za kterým už čeká, pro mě do té doby nepředstavitelných, 18 tisíc běžců. Úžasný pohled. Pocit úžasu se ale proměnil v pocit úzkosti ve chvíli, kdy jsem si vybrala své místo pro start a zbývala minuta do výstřelu. Začala jsem se paranoidně ohlížet až příliš často za sebe. Nevěděla jsem co se mnou děje, ale po chvíli mi to došlo. 

Při loňském Pražském půlmaratonu jsem poprvé startovala z „přední lajny“, kde jsem uctivě zaujala nejzadnější pozici. Tehdy zhruba čtyřtisícový balík lidí za mnou byl ale natolik blízko, že jeden z běžců za mnou mě po výstřelu omylem podrazil nohy a já jsem se rozplácla hned 10 metrů za startem. Vstát v té chvíli z dlažby Karlova mostu nebylo pod rozbíhajícím se davem úplně jen tak a několik pokusů proběhlo bezúspěšně. Pak mi blesklo hlavou, že pokud se nezvednu při dalším pokusu, tak se po mě proběhne všech čtyři tisíce běžců. Ta představa mě tehdy postavila na nohy, ani nevím jak. 

Dva měsíce poté, při loňském maratonu, se mi tahle vzpomínka nevrátila, ale tentokrát, na startu ve Stockholmu, se objevila v plné síle. Nakonec ale všechno proběhlo v naprostém klidu. Čtyřproudá silnice je ještě rozšířená o chodníky po obou stranách a tak start byl nakonec víc než pohodový. 

Trasa Stockholmského maratonu má označený každý kilometr a na každém pátém je vidět oficiální čas. Prvních pět kilometrů jsem chtěla zkusit rozběhnout tempo na 3:40 na km. První pětka se podařila rozběhnout na vteřinu přesně. Věděla jsem, že to je na mě rychlé tempo, ale prostě jsem to chtěla zkusit. Cítila jsem, že do desítky bych tempo ještě mohla udržet a pak se prostě uvidí. Ze svých dosavadních tří maratonů jsem už jeden „přepálila“, takže jsem zhruba věděla, do čeho jdu. 

Kromě kilometrovníků se dalo také docela dobře orientovat podle předběhavších vodičů žen. Na trati byli tři a byli označeni časem na zádech. Maďarský vodič s maďarskou běžkyní Idou Kovacs běželi na čas 2:37, německý běžec se svojí krajankou a svěřenkyní svého otce, favoritkou závodu Romy Spitzmuler s číslem F1 a PB (osobním rekordem) 2:32 a dánský vodič se švédskou běžkyní keňského původu Annou von Schenk běželi na čas 2:42. Na patnáctém kilometru mě všichni zmínění předběhli. Jak doběhli jsem se dozvěděla o pár hodin později. Mě teď čekalo šest kilometrů do konce prvního okruhu, 21km v druhém a spousta zážitků na každém z nich. 

Velké množství studených sprch, které člověku na chvíli vezmou dech ale dají osvěžení, neskutečně delikátní čtvrtka kyselé okurky na sedmnáctém kilometru, a v neposlední řadě nepřetržité a neuvěřitelně nadšené fandění stovek tisíců lidí. K tomu pár kuriózních poznámek které vám zůstanou znít v uších. 

„Here she is,“ (Tak tady ji máme) poznamenává postarší pár, kterých jsme se včera s Milkou ptali na cestu k parku. „Poor Czech,“ (Chudák Češka) říká ve druhém okruhu někdo, kdo si nejspíš všiml výrazného zpomalení nebo se prostě jen lekl mého výrazu v obličeji. „Hmm – Sexy!“ slyším od mladé slečny na chodníku a pod vlivem únavy si na dvě vteřiny naivně myslím, že by se to mohlo týkat mě. Hned mi dojde, že za mnou se drží běžec, který bude s velkou pravděpodobností pro slečnu víc sexy než já:-). 

Největší stoupání je na mostě Vasterbrön, který se běží v obou okruzích (na dvanáctém a třiatřicátem kilometru), ale také začátek druhého okruhu (22.-26.km), který se trochu liší od prvního, je jaksi zvlněnější. A právě v tomhle úseku mě čekalo další překvapení. Etiopská běžkyně! Takže se neztratila! Díky jejímu malému vzrůstu se u mě nejspíš probudily jakési ochranitelské instinkty, které se ještě znásobily, když jsem jí měla předběhnout. Snažila jsem se jí posunkem ruky naznačit, aby se zkusila „chytit“. Podle výrazu ale byla hodně vyčerpaná, a tak jsme jí musela ponechat svému osudu. No hlavně, že se našla! 

Dál jsem citelně zpomalovala, ale fandění davu člověka hnalo vpřed. Navíc jsem měla velkou radost, že se neozývají zdravotní problémy z posledních měsíců. Na třicátém osmém kilometru se ozvala bolest v koleni, která mě trápila celé léto po loňském maratonu. Cítila jsem, že bolest roste, ale každopádně nebyla důvodem mého dalšího zpomalení. 

Na čtyřicátém kilometru mě ladným krokem předběhla za burácející podpory severských fanoušků vysoká finská závodnice. Nezmohla jsem se na sebemenší změnu tempa a snažila se udržet alespoň to dosavadní. V duchu jsem si říkala, že bych to mohla zkusit pod padesát. 

Na stadion ale vbíhám ve 2:49:40 a i když se neběží celý okruh, ale jen necelých tři sta metrů, vím, že už to nestihnu. Doběh na stadionu si ale i tak vychutnám. Od hlasatele slyším, že na stadion přibíhá Veronika Bričinouva z Ček Repablik, která má PB 2:40:50 a pro kterou to letos tedy bylo asi trochu víc „difiklt“ (těžké)…  Bylo:-). 

V cíli vidím známé tváře. Maďarský vodič kroutí hlavou, že limit se jeho krajance nepovedl o víc jak deset minut. Proč, se ale už nedozvím, jen podle posunků vyrozumívám, že je snad zaskočilo převýšení. Hned vedle svačí německá dvojice vodič-běžkyně. Skládám se k nim na všechny čtyři a v endorfinové opilosti navazuji družný hovor. Evidentně je svojí hovorností a nekontrolovatelnými pohyby trochu bavím a tak se rozpovídávají i oni. Závod skončili po prvním kole, kdy viděli, že zpomalují. „Hrozně jsem zpomalovala, bylo taky dost teplo,“ svěřila se mladá Němka Romy, o které jsem se až později dozvěděla, že kvůli zranění začala trénovat až pár měsíců před závodem. „A proč jsi běžela na čas 2:38?“ ptám se. „Je to váš limit na olympiádu?“ „Ne, ten je tvrdší. Potřebovala jsem prostě zaběhnout nějaký "slušný“ čas". 

V tom vidím nad sebou Milku. Smutně se usmívá. „Nedoběhla jsem. Možná nějaký problém“ a drží se při tom za bok. Když sundá ruku vidím, že má na kyčelním kloubu bouli. „Nechceš si na to dát led?“ ptám se jí, ale hned se dovídám, že led tady nikde není k dispozici. „Tak musíš jet hned na hotel“ říkám jí. „Jo, a ty se musíš zase hned oblíknout,“ přikazuje mi na oplátku Milka. Tak jdeme. 

Cestou se ale zdržím civěním na vyhlášení vitězek. Na nejvyšším stupni stojí usměvavá Isabellah a vypadá stejně čerstvě jako v šatně před závodem. Svým výkonem 2:34:14 utekla druhé nejrychlejší běžkyni téměř o šest minut. 

V tom narazím na pořadatele a ten mě pošle na dopravní ostrůvek před stadionem, kde je sraz na odjezd zpátky do hotelu. Ostrůvek je plný, teď už známých běžeckých tváří. Asi po hodině na mě vychází řada v taxíku, do kterého nasedám s německou dvojicí a dánským vodičem na čas 2:42. Ten závod se svojí švédskou běžkyní dokončil zhruba o minutu přede mnou. Vyprávíme si zážitky z trati a po cestě se domluvíme na společné večeři ve městě. Tak za hodinu na recepci. 

V dlouhé chodbě cestou na pokoj mi dochází, že koleno které začínalo bolet na konci závodu o sobě dává čím dál víc vědět. Stejné to bylo i minulý rok. Tenkrát jsem doběhla v pohodě, bolest se objevila a rychle vystupňovala až večer a dopadlo to několikaměsíčním výpadkem tréninku. Je mi jasné, že s takovouhle na žádnou večeři nepůjdu. Promítám si, co všechno teď můžu udělat pro to, aby se neopakovala situace z minulého roku. Vzpomínám na veškeré cvičení a rehabilitaci a vybírám z pamětí které svaly jak nejlíp protáhnout a které spoušťové body ve kterých svalech hledat. Po čtyřiceti minutách veškerých „procedur“ bolest pomalu slábne. Ještě nabírám na hotelové chodbě do kelímku od kafe led a podrážděný úpon v koleni leduji. Podívám se na hodinky. Za pět minut odchod do města. 

Nakonec se přeci jen odhodlám jít, ale pod podmínkou, že stejný „proces“ budu opakovat po návratu. Milka bohužel jít nemůže, protože s oteklým bokem sotva dojde do koupelny. Nabízím, že jí přinesu teplou pizzu, ale smutná z nejistoty svého zranění nemá Milka na jídlo ani pomyšlení. To chápu. Já tedy, sice ne moc rychle, ale přesto vyrážím do města. Přidává se k nám ještě finský běžec, a německý fotograf exmaratonec, který fotí na závodech po celém světě pro svůj maratonský kalendář. Ten si cestou vyslouží přezdívku Trenér. 

Velká večeře, pak s Němkou Romy velké pivo, pánská část „výpravy“ malé pivo a moučník. Pak obhlídka historické části Stockholmu. Německý vodič má nastudované všechny památky a tak se z vodiče stává náš průvodce. Před půlnocí se dostáváme do dlážděných uliček nejstarší části Stockholmu, kde jsou otevřené „zmrzlinárny“ s čerstvě vyráběnými kornoutky, které všude voní. S nedojedenými zmrzlinami z první zmrzlinárny „nabíháme“ do druhé a objednáváme si další obří zmrzlinu. Svojí druhou porci už nezvládám a tak mě zachraňuje Trenér, který je prý na dojídání čehokoliv trénovaný od svých dětí. Všichni tak bohatě vyrovnáváme energetickou bilanci náročného dne a spokojeně míříme zpátky. 

Stejně jako v Praze i tady platí v den závodu startovní číslo jako jízdenka a tak při vstupu do metra máváme svými čísly, které tu už po půlnoci ospalé zaměstnance stejně vůbec nezajímají. 

Milka ráno vstává v půl čtvrté na ranní let. Rychle si dobalí a v polospánku se rozloučíme. Good bye Milka and Good Luck! Za pár hodin už: „Good Bye Stockholm! Dal jsi mi zabrat, ale dal jsi mi i mnohem víc. Bylo tu dobře. Díky!“ 

Teď už se ze svého čtvrtého maratonu pomalu rozběhávám a přemýšlím, kde běžet pátý. Před Stockholmem to byla vždy Praha. Pod vlivem nových zážitků ze severu se ale nejspíš začnu rozhlížet do všech světových stran:-).

Veronika Brychcínová

Web závodu

Celkové výsledky kategorie žen

Mezičasy Veroniky Brychcínové