Rozhodnuto. Stockholm. „Tak co teď? Asi to bude chtít letenku…“ Můj zdatný sparing Lamička je snad ještě zdatnější vyhledavač levných letenek. Zahajuje rychlou operaci. "Něco by se tu našlo – ale musíš to koupit hned.

„No jasně,“ říkám a trvá mi další tři dny než se rozhoupu ke svému prvnímu nákupu přes internet. Dny příletu a odletu vybírám podle ceny, které se den ode dne výrazně liší. Mám ale štěstí. Závod je v sobotu a cenově nejvýhodnější varianta se nabízí: tam ve čtvrtek, zpátek v neděli. Klik. Koupeno. 

„No, dobrý a kde budeš bydlet?“ ptá se Lamička poté, co se mu pochlubím s hrdinským činem koupě letenky. „Něco se najde. Je čas,“ říkám čtrnáct dní před závodem. Lamička taktně mlčí a do závodu už se nevidíme. 

Odjíždím na Šumavu, kde ladím psychickou formu a nechávám si zdát o té fyzické. „Tak máš asi kde bydlet,“ říká mi do telefonu Lamička, který si zahrál na sportovního manažera a zavolal na číslo z www.stockholmmarathon.se. V rychlosti jsem pak už jen sesmolila svoje superkrátké běžecké CV, které „můj manažer“ poslal jednomu z organizátorů Stockholmského maratonu. 

Až zpětně se oba dovídáme, že se tehdy dovolal na samotného zakladatele Stockholmského maratonu Anderse Olssona. Anders Olsson, sportovní novinář a člen švédského atletického klubu Hässelby, před třiceti lety v metru cestou domů narazil v novinách na článek o maratonu v New Yorku. Článek ho fascinoval. První jeho myšlenka: „Tam musím být.“ Ale pak přišla druhá: „Lepší bude, když takový závod budeme mít tady, ve Stockholmu.“ 

O pár měsíců později uspořádal spolu se svým atletickým klubem první ročník Stockholmského maratonu. Ten tehdy dokončilo 1 799 běžců, z toho 51 žen. Na start letošního, třicátého ročníku se postavilo 18 231 účastníků s rekordním počtem 4 320 běžkyň. 

Při přistání mám přilepené čelo na okýnku a sleduji švédské pobřeží. Stovky ostrůvků jakoby někdo do moře v rychlosti nacákal a tím získaly svoje hubené podlouhlé tvary. Pak už se začíná rýsovat Stockholm. „Jé hele…tamhle ta budova vypadá, jakoby někdo z výšky hodil basebalový míček do písku,“ říkám si pro sebe a před přistáním dopíšu poslední otázky na pořadatele. „Thank you for flying with Sterling,“ odpoutejte se prosím a hurá na švédskou půdu. 

Když se blížím k hotelu, pobaveně kulím oči, že bydlím hned vedle toho „zabořeného basebalového míče“:) – Globe Areny. Nacházím svůj pokoj. Během chvíle vybalím věci z mého jednoho příručního zavazadla. Tak co teď? 

Jdu na obhlídku okolí a hledám trasu na zítřejší výběh. Vcházím do parku hned u hotelu. Parkem každou chvíli projede místní cyklista nebo proběhne zahraniční maratonec. Jsem nadšená. Moje nadšení ale končí po třech stech metrech, kde končí i park a navazuje na něj benzínová pumpa a hlavní městský obchvat. Nevadí. Někde tu bude určitě park větší. Po marném pátrání se po hodině vracím do hotelu. 

Vedle mého páru závodních bot tu přibyl další. Ten pár byl o pár čísel menší a v pokoji se objevily i další úhledně uspořádané předměty. Dobrý, mám spolubydlící. Aspoň bude zábava. Za chvíli zabrblá karta v zámku a potkávám se s majitelkou malých závodních botek. „Já jsem Milka,“ říká černovlasá spolubydlící. „Milka? Jako ta čokoláda?“ „Přesně tak,“ usmívá se Milka zatímco kromě jména jsem překvapená i nepoměrem malých Milčiných bot a její celkem vysoké postavy. 

Dál se dovídám, že Milka je z Bulharska a ve Stockholmu je poprvé. Svůj poslední maraton běžela má nová spolubydlící před měsícem v Německu v čase těsně pod 2:44 a ve Stockholmu by chtěla zaběhnout čas pod 2:42 a kvalifikovat se tak pro účast v Pekingu. 

Jdeme pak společně pro informace k pořadatelům, kde se potkáváme s ostatními běžci, trenéry, manažery a vodiči ze všech koutů světa. Všichni vyplňujeme různé formuláře a odnášíme si igelitku s nutnými proprietami. Pořadatelé nám cpou do tašek láhve určené na občerstvovačky. Ještě pár jablek, banán, vodu… 

Jdeme zpátky na pokoj a vypadáme jako po úspěšných vánočních nákupech. Po vysypání obsahu objemné tašky napočítám sedmnáct lahví. Přesně takový je i počet občerstvovaček. Milka říká „No good“ a ukazuje na víčko láhve, které je na dlouhý závit a s divadelním uměním předvádí jak dlouho může trvat takovou láhev otevřít. Nato vybalí ze svého kufříku své láhve a ukazuje mi jak na to, aby se láhev dala líp čapnout za „pochodu“. Pak prohlížíme další obsah tašky a listujeme časopisy. 

V deset hodin Milka říká: „In Bulgaria, now eleven“ a převlíká se do trička na spaní. Pochopím tedy, že tímto máme vyhlášenou večerku. Venku je ale světlo jako v poledne. Snažíme se zatáhnout hotelové závěsy a vytvořit pocit večera. Milce se to podařilo. Lehla si, řekla „Good night“ a do rána se ani nepohnula. Já jsem po hodině neustálého převalování šla na hotelový internet a krátce po půlnoci, kdy se venku aspoň trochu sešeřilo, se mi za zvuku svištících aut po městském okruhu přímo pod okny, podařilo usnout. 

Pátek, den před závodem. Po snídani s Milkou nacházíme trasu na výběh kolem vody. Cesta, jako celý Stockholm byla zvlněná a při každém stoupání Milka nahlas zavzdychala a bulharsky cosi zaklela. Globe Arena je mimo centrum a kromě vodičů a doprovodu se nikdo z běžců se do centra nechystá. 

S Milkou tedy vyrážíme na oběd do přilehlého nákupního centra. Prošly jsme ho dvakrát tam a zpátky a bezradně se na sebe podívaly. „Ice-cream,“ řekla nakonec Milka. Její chuť na zmrzlinu nám konečně udala jasný směr. Sladký oběd a hořké kafe se ukázaly jako dobrá volba. 

Volné odpoledne. Večeře byla možná jen v drahé hotelové restauraci. Máme ale štěstí. Keňská výprava si objednala hromadnou těstovinovou večeři a donáší se k nám tajná informace, že by mohlo něco zbýt. Nakonec z toho byla dobrá večeře za krásných sto švédských korun v prostředí luxusní restaurace. 

Keňské běžkyně u nejpočetnějšího stolu zahalené do večerních šálů živě konverzují se svými mužskými kolegy a svými dlouhými černými prsty svírají vysoké sklenice s horkým bílým nápojem. V opačném rohu sedí jeden z favoritů ze Zimbabwe pouze se svým trenérem a manažerem. Několikrát restaurací prochází sem a tam malá, sympatická etiopská běžkyně s velkou igelitovou taškou v pestré zelenožluté teplákové soupravě a vypadá jakoby stále někoho hledala. 

Po večeři malá procházka po malém parku. Milka už se srovnává s časem a tak dnešní večerka už se neřídí podle bulharských hodin. Zítra závod. „Good night“. 

(pokračování)

Web Stockoholmského maratonu