5:30 – Sraz a první kanystry

Budík bolí, ale my víme, že bez nás by to prostě nešlo. Na místě jsme ještě za rozbřesku. Přebíráme megabalení lahví s vodou, krabice s ionťákem, stoly, kelímky a krabice s banány. Firma vše doveze, ale rozložit to musíme sami.

6:30 – Stavíme stanici

Rozkládáme stoly, lepíme štítky, co na kterém stole bude. Jeden stůl voda, další ionťák, třetí banány, čtvrtý hroznový cukr. Někdo krájí pomeranče, jiný chystá kelímky – desítky, stovky, za celé dopoledne tisíce kelímků. Je to jako malý festival hydratace.

8:00 – Zkoušíme provoz

Máme první test – kolem proběhne skupinka organizátorů a zkusí, jak rychle dokážeme podávat. Zjistíme, že voda se musí dolévat častěji, kelímky nesmí být naplněné až po okraj (běžci by se polili) a že když je vítr, všechno létá a padá.

9:00 – Ticho před bouří

Přichází chvíle klidu. Dáváme si kafe z termosky, fotíme se, smějeme se. Víme, že to za chvíli začne. Z dálky slyšíme zvuk vrtulníku, pak motory doprovodných motorek a pak první kroky. Elita!

9:10 – První vlna běžců

Ti první většinou neberou nic. Letí kolem, soustředění, bez zájmu. Anebo si rychle chňapnou to své ze speciálního stolku. Až pak začíná proud. Každý má jiný styl – někdo si vezme kelímek z ruky, jiný ze stolu, někdo chce dva. Někdo děkuje, někdo funí, jiný se dívá do prázdna. A to jsme na 15. km, jak asi bude vypadat v tom vedru ve druhé půlce závodu?!?

10:00 – Plný provoz

Teď už nepočítáme minuty ani běžce. Jen doléváme, doplňujeme, sbíráme odpadky. Všude je mokro, lepí se nám podrážky, ale běžci to ocení. Každé „děkuju“ nás pohladí. Někdy i „vy jste zlatý, bez vás bych to nedal!“ Na to se jen usmějeme, více nestihneme.

11:30 – Poslední běžci

Ti nejpomalejší často potřebují víc než jen vodu. I povzbuzení, úsměv, někdy slovo podpory. Jsou unavení, ale často nejvděčnější. A někdy nás dojmou k slzám. K některým voláme sanitku…

12:30 – Úklid a balení

Stoly skládáme, kelímky sbíráme, pytle odpadků vážeme. Bolí nás nohy víc než kdykoli jindy – ale zároveň víme, že jsme byli součástí něčeho výjimečného. Pár hodin po proběhnutí posledních opozdilců už musí být uklizeno. Jako by se dnes vůbec tudy neběželo.

13:30 – Domů. A zase příště.

Vracíme se domů unavení, lepiví od ionťáku, s mírně (hodně) spáleným nosem a s pocitem, že jsme si „svůj“ maraton odběhli taky. A víme jedno – příští rok zas. Protože běžci to dělají pro sebe. A my pro ně.