Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Už jen z tribuny: ze spartakiádního maratonu do turecké země

Už jen z tribuny: ze spartakiádního maratonu do turecké země

Ivo Domanský | 06.08.2022 | přečteno: 7357×

Dálkové pochody ovlivnily můj další sportovní vývoj možná víc, než jsem si sám přál a než bylo zdrávo. V dalších letech jsem jich absolvoval desítky od těch krátkých až po ty nejdelší. Podrobněji o tom ale někdy později.

Mým dalším postupným cílem byl start na spartakiádním maratonu Kladno – Praha, který pořádal sportovní odbor III. celostátní spartakiády 10. července 1965. Trať do značné míry kopírovala předválečný Masarykův maraton Lány – Praha, hlavně ve své střední a závěrečné části. O Masarykovi ovšem tehdy na kladenském sletišti zasloužilý pracovník v tělesné výchově soudruh Vilém Mucha neřekl ani slovo. Zdůraznil jen význam spartakiád pro zdraví lidu a upevnění brannosti národa.

Od startu se běželo do Rozdělova, pak na křižovatku u Doks, dále přes Velkou Dobrou, Valdek a Kyšice do Unhoště. Tam jsme odbočili z pražské silnice směrem na Svárov, Ptice, Úhonice a Drahelčice, načež jsme v Rudné vyběhli na berounskou silnici. Přes celou Rudnou a Chrášťany do Zličína, odtud přes Řepy zpět na karlovarskou silnici a po ní již na Bílou Horu a Břevnov do cíle na stadionu Evžena Rošického. 

Po smutných zkušenostech s vedrem v roce 1960 jsme startovali až v 16 hodin, naštěstí horko tentokrát nebylo. Měl jsem tehdy asi opravdu formu, protože nebyl problém běžet konstantně kilometry po 4 minutách nebo o něco rychleji. 

Už ani nevím, kdo tehdy vlastně vyhrál, ale do smrti si budu pamatovat, že když jsem vyběhl na tehdy ještě škvárovou dráhu strahovského stadionu, ukazovaly velké hodiny nad cílem 18:43 hod. Přiznám se, že to byl jeden z nejsilnějších okamžiků, které jsem za celý svůj dlouhý sportovní život prožil.

Lidi, já ten obávaný maraton Kladno – Praha dal pod 2:45 hod., přesně za 2:44:09,2. Doběhl jsem na 11. místě ze 46 startujících a kromě únavy jsem byl hrdý, že tento výkon viděla v hledišti moje tehdejší přítelkyně Libuše, se kterou jsem to pak náležitě oslavil skoro do rána.

O dva týdny později jsem šel 20 km chůze v rámci mistrovství republiky na dráze v Zábřehu na Moravě, kde byla tehdy dobrá atletika a došel 14. za 1:46:30 hod. 

A pak už jsme vyjeli s atletikou Slavie VŠ Praha na můj první velký zahraniční zájezd a to hned do země, která je exotická i dnes, natož před 43 lety, kdy těch výjezdu do kapitalistického světa bylo málo.

Zásluhu na tom, že nás tehdy vyjelo asi 40, měla trenérka klubu paní Anny Janecká – Santariusová, předválečná atletická repretentantka tuším ve sprintech nebo na překážkách, to už přesně nevím. Ta měla částečně i dík svému manželu Alfredu „Fredymu“ Janeckému kontakty s atletickým světem a svým velmi šarmantním zjevem okouzlila prezidenta istanbulského atletického klubu natolik, že tento bohatý průmyslník pozval na své náklady do Istanbulu na dráhový mítink Memorial Cezmi Or celou Slavii VŠ.

Vyřízení výjezdní doložky a pasu tehdy také nebylo bez komplikací, ale podařilo se na základě tzv. „modráku“, což byl v podstatě souhlas vedení ČSTV s vycestováním sportovců na západ. Nevím jak, ale Anny ten modrák pro všechny opravdu zařídila.

Samotná cesta byla zážitkem. Dneska nastoupíte v Ruzyni do letadla a ze dvě hodiny přistáváte v Istanbulu na hranici Evropy a Asie. Jenže my tehdy jeli vlakem nejdřív do Vídně, pak pěšky asi 4 km se všemi bágly na Südbahnhof, kde jsme si uložili zavazadla a hurá do města nakupovat šusťáky, věc tehdy v Čechách téměř nedostupnou a módní. 

Tyto nepromokavé pláštíky nám prodal jeden Žid na Pratestrasse, který nás pustil do krámu zadem a tajně, neb byla právě neděle a v Rakousku se v neděli dodnes prodávat nesmí. Šusťák, který stál tehdy v Československu neskutečnou částku 450 Kč, jsme tady dostali za 160 Kč. Ten vykuk bral i československé koruny.

A pak už se jelo 26 hodin Orientexpresem přes Rakousko, Jugoslávii a Bulharsko na turecké hranice. Stáli jsme na každé mezi, jednou se při takové zastávce pokusili dva sprinteři uzmout nějaké plody z melounového pole a málem jsme jim ujeli, v Dragomanu jsme zase vyvolali poplach bulharských pohraničníků, když jsme během plánované dvouhodinové přestávky na hranici vyběhli kolektivně z vlaku a zaklusali si městečkem k nemalému zděšení strážců hranic a k obveselení domácích, kteří snad ještě holku v trenkách předtím nikdy neviděli.

Pobyt v Istanbulu byl příjemný a hostitelé se o nás vzorně starali. Až na to, že většina výpravy včetně mne po několika dnech odpadla s průjmem – zřejmě to souviselo s tehdejší kvalitou pitné vody v Istanbulu. To víte, že nám celonoční sezení na WC na výkonu nepřidalo a když přišel mítink, ti postižení více trpěli než opravdu sportovali. 

Zkrátka, běžel jsem 5000 m za 17:41 min. a byl rád, že se mi nic zlého během těch 12 a půl kola nepřihodilo.

Pak jsme ještě na skok zamířili do Řecka a prohlídli si Atény. Takovou vzácnou příležitost bylo přece nutno využít do posledního okamžiku. Když jsme při návratu přejížděli v Horním Dvořišti rakousko-československou hranici, naše pasová a celní kontrola byla natolik perplex z toho, že ze 40 účastníků nikdo neemigroval, že nás ani nekontrolovali. 

Nuže, jeden šusťák jsem si nechal a sloužil mi dlouhá léta. A druhý, menší, to byl dárek pro Libušku. Neviděl jsem ji v něm ale ani jednou, protože už na podzim byl letní lásky konec.