Pravděpodobně rozhodující pro můj další atletický život byl rok 1959. Po první pořádné zimní přípravě jsem si zlepšil všechny své osobní rekordy od 800 do 3000 m na dráze a na akademických přeborech Čech jsem v květnu běžel 3 km těsně nad 10 minut. V tehdejší konkurenci to ale sotva stačilo na místo v béčku Slavie VŠ Praha v krajském přeboru družstev.

Soutěže se tehdy konaly formou dvouutkání, našimi soupeři byli např. Dukla Pohořelec, Slavoj Libeň a Spartak Kbely. Důležité pro mne bylo utkání se Slavojem Libeň 6. června na jeho dávno už neexistující škvárové dráze v Libni (ta ustoupila sídlištní výstavbě a atleti Slavoje se přestěhovali na Pekařku, kde pod názvem AC Praha 1890 existují dodnes).

Součástí každého utkání byla i sportovní chůze. Disciplina poněkud zvláštní a dodnes částí atletických funkcionářů a trenérů přijímaná ne zrovna s otevřenou náručí. Do Libně jsem jel s tím, že poběžím 3000 m, jenže přišli další tři členové týmu, kteří tu trojku běhali o hodně líp než já. Ale chodec přišel jen jeden, a tak doktor Fišer, který byl v Libni s námi, rozhodl kategoricky, že na 5 km chůze prostě nastoupím já. 

Předtím jsem chodeckým stylem neušel ani metr a tak jsem se pochopitelně ohrazoval: „Doktore, já tu chůzi nepůjdu ani za nic.“ Ale dr. Fišer byl neoblomný a tak jsem přece jen nastoupil jako jeden z pěti odvážlivců. 

Myslím, že až na našeho Ludvu Mlýnka, který už měl nějaké ty chodecké závody za sebou, jsme na tom byli všichni stejně. Chodilo se na 250 m dlouhé dráze, tak řečeném kolotoči, čili 5 km znamenalo 20 těchto kol. Ludva se utrhl a my ostatní za sebou šlapali až do půlky jak husy. Snažil jsem se propínat nohy podle pravidel, protože chodečtí rozhodčí byli přísní už tehdy a všichni borci měli respekt zejména před pověstným Františkem Mikešem, předválečným reprezentatntem a nyní chodeckým arbitrem. Ten nás sledoval ostřížím zrakem a neváhal si i lehnout na trávník, aby pozoroval, jestli někdo náhodou nekluše. 

To tempo mi vyhovovalo a asi po třech kilometrech ve mně chytly saze. Velmi rychle jsem předešel tři soupeře a říkal si: „No, napoprvé druhé místo, to by bylo fajn“. Za mnou se totiž nikdo nevydal a můj náskok rostl. Cítil jsem, že můžu ještě zrychlit, a tak jsem se dal do stíhání Ludvy Mlýnka. Asi 500 m před cílem jsem jej došel a ve finiši jsem dokázal být o pár metrů rychlejší. 

Málokdy jsem zažil u dr. Ládi Fišera takovou euforii jako tehdy v Libni. „Našel jsem chodce, máme chodce,“ volal vážený trenér Jungwirthů a Salingera s rukama nad hlavou. To se mi ovšem moc nelíbilo. Dobře, vyhrál jsem chůzi bez tréninku, ale co dál? „Doktore, lepší špatnej běžec než dobrej chodec, ne,“ snažil jsem se uniknout svému osudu. „Nekecej, budeš chodit a basta,“ on na to. A tak jsem se stal chodcem. 

Jenže na rozdíl od ostatních jsem vedle chůze po celou svoji aktivní kariéru běhal na silnici i v terénu. Ačkoliv jsem byl v chůzi daleko úspěšnější, sportem mého srdce zůstával běh. Tomu jsem se také v tréninku věnoval daleko intenzívněji než chůzi a na svých prvních Běchovicích jsem na podzim 1959 doběhl 86. v čase 38:33,6, na Kunratické jsem se dokázal zlepšit na 15:22 (tehdy ji běželo 244 mužů včetně několika cyklistů v čele s propagátorem cyklistiky dr. Cihlářem. Ti museli bicykl na hřbetě vynést do Hrádku a také většinou i dolů, na zbytku trati byli ale rychlejší než běžci. Pravověrní atleti ale protestovali a tak cyklisté na Kunratické záhy skončili). 

Vysokou školu jsem končil v roce 1960. Na filologické fakultě se velmi málo sportovalo, snad polovina kluků v ročníku měla nějaká omezení. Pokud jste nebyli úplně leví a měli jste chuť, podařilo se vám proniknout do fakultní reprezentace docela snadno. Tak jsem „reprezentoval“ např. i ve fotbale. Ten jsme jako kluci čutali na Moravě na plácku, ale nikdy mne žádný kolektivní sport moc neoslovil. V Praze jsem ale musel zaskakovat v záloze. „Když běháš tři kilometry, tak vydržíš běhat dopředu s forvardama a zase se vracet do beku,“ rozhodl kapitán týmu filologů Petr Pujman, syn národní umělkyně, spisovatelky Marie Pujmanové. Petr byl jako brankář poslední instancí a pokud se pamatuji, chytal docela dobře. 

Na jaře 1960 jsem odevzdával diplomku a dělal státnice, ale právě tehdy jsem snad nejvíc času trávil na Strahově. Odtrénoval jsem dopoledne (přednášky už jsme neměli), přes polední hodiny jsem se trochu učil a druhá fáze proběhla v podvečer. Na vysokoškolských přeborech jsem šel 5 km chůze a zlepšil jsem se na 26:15,2. 

O tři týdny později jsem si dodal odvahy a šel svou první chodeckou dvacítku v okolí stadionu Sparty na Letné. Čas byl 1:48:22 hod., což stačilo na limit na mistrovství republiky na dráze. To se konalo v červenci v Brně na okruzích u stadionu, který tehdy nesl název „Stadion Závodů Jana Švermy“ za Lužánkami. Šli všichni tehdejší reprezentanti v čele s Ladislavem Mocem, Oldou Stránským, Vláďou Kánským a bratry Brandejskými. 

Ti ostatní nejmenovaní ať mi laskavě prominou. Stejně jejich jména už ani dnešním chodcům nic moc neříkají. Takový je sport, vyvíjí se rychle a generace se střídají rychleji než v běžném životě. 

V této konkurenci jsem samozřejmě nic neznamenal a motal se hodně vzadu. Víc než na chůzi jsem tehdy myslel na obhajobu diplomky a hlavně na podzim, kdy jsem měl nastoupit na 23 měsíců na vojnu. Proč právě na 23 měsíců, se dozvítě až příště. 

(Pokračování)