Mužská dominance, zejména co se týče sféry rozhodování, byla ještě před sto lety tak výrazná, že nás nepřekvapí, že také funkcionáři ve sportovním pravěku byli výhradně muži a ti v duchu dobových konvencí a předsudků sportovnímu zrovnoprávnění žen nejen nepomáhali, ale naopak mu stavěli do cesty všemožné překážky. Tehdy bylo na jejich straně i veřejné mínění, přisuzující ženám když ne rovnou druhořadé postavení, tak určitě významnější roli výhradně u rodinného krbu. Podle tehdy panujících názorů měly zůstat především manželkami a matkami mimo veškeré veřejné působení a sport jim pánové zakazovali také s poukazem, že by při jeho provozování zhrubly a přestaly být ženami.

Tohle všechno je dnes nejen ženám, ale i zdrcující většině rozumných mužů, naprosto nepochopitelné. Avšak ještě před 50 lety v době mých atletických začátků byla nejdelší tratí, kterou ženy na dráze směly oficiálně běhat, půlka! A nejen to – i tento běh na dvě kola byl ještě v meziválečném období zpochybňován jako pro ženy naprosto nevhodný. Na kterési předválečné olympiádě (snad v roce 1928) vzbudil totiž negativní ohlasy veřejnosti pohled na zcela vyčerpané atletky, které po běhu na 800 m v cíli padaly vysílením… Důsledkem bylo „dočasné“ vyřazení této trati z olympijského programu. Tato „dočasnost“ trvala plných 32 let…

Když jsme tak u těch vzpomínek: současná štvanice bulvárního tisku na jihoafrickou mistryni světa v běhu na 800 m měla kdysi dávno předchůdkyni dokonce v našich vodách a bulvární žurnalisté tenkrát ulovili tučnou rybu. Žila – byla v našich končinách sportovně mimořádně zdatná osoba jménem Zdena Koubková. Ta hravě porážela všechny soupeřky, občas vítězila i nad muži a lámala československé a světové rekordy jak na běžícím pásu. Jenže než stačili čeští atletičtí fanoušci vstřebat libé pocity, přišla studená sprcha. S ženstvím slečny Koubkové nebylo všechno v pořádku. Stačila gynekologická prohlídka, po ní následovala operace a z Koubkové se stal Koubek. Její rekordy vzal ďas, v hospodách si měli tatíci u piva o čem povídat (internetové diskuse naštěstí ještě nebyly) a někteří rodiče začali svým dcerkám veškeré sportování zakazovat.

Běh na 800 m žen se do programu OH vrátil teprve v roce 1960 (!), o devět let později byl program rozšířen o patnáctistovku (první světovou rekordmankou byla Češka Jarka Jehličková) a přibližně do této doby spadá nezadržitelný nástup žen v bězích mimo dráhu, zejména ve vytrvalostních silničních závodech a maratonech. První maratonkyně to opravdu neměly jednoduché. Na tomto místě bych rád připomněl jméno Miloslavy Bínové, učitelky hudební školy z Trutnova. Mílu Bínovou na start Ratibořického maratonu i s jejími dvěma kamarádkami dovedl nebo spíše propašoval už v roce 1951 slavný maratonec Jaroslav Štrupp. Pražští rozhodčí by podobné znesvěcení maratonu určitě nepovolili, ale v Úpici to prošlo. Všechny tři ženy maraton dokončily v časech mezi čtyřmi až pěti hodinami a tento závod vstoupil navždy do maratonské historie, neboť poprvé na světě absolvovalo tuto trať více žen najednou.

Tehdejší vedení atletiky experimentům podobného druhu ovšem nepřálo, úpičtí pořadatelé taktak unikli disciplinárnímu postihu a o případu se nesmělo psát. A ještě v roce 1966 odmítli pořadatelé MMM v Košicích přihlášku Slovenky Márie Mankovecké z Trenčína. Ján Margita, muž, který má velké zásluhy o rozvoj košického maratonu, stál ve věci startu žen v čele konzervativního křídla a dokonce ještě v dobách, kdy už ženy běhaly regulérně v Bostonu i jinde, jejich účast na MMM zablokoval po­věstným výrokem „Len cez moju mrtvolu…“  Košické bašty ženy ztekly až v roce 1980 v rámci 50. ročníku Maratonu míru, který byl tehdy zároveň poprvé otevřen kondičním běžcům. Na Běchovicích startují ženy oficiálně od roku 1972 (první vítězkou se stala Helena Ledvinová – Nerudová), již o dva roky dříve je však načerno zvládla členka SK NOHYB Praha Věra Podroužková a pravděpodobně i několik dalších nebojácných žen.

Svět byl v té době už o hodně dál. Především americké ženy se čas od času pokoušely utrhnout maratonské vavříny. Ve stejném roce, kdy se Mária Mankovecká marně pokoušela obměkčit košické funkcionáře, běžela v Bostonu inkognito Američanka Bingayová. Mnohem populárnější průkopnicí ženského maratonu se však stala její krajanka Kathy Switzerová. Switzerová využila možnosti nabízené angličtinou, která jak známo nezná přechylování ženských příjmení, a přihlásila se na Bostonský maraton 1967 jako K. Switzer. Během závodu však byla její totožnost odhalena a jeden obzvláště horlivý bafuňář se pokusil stáhnout ji z tratě násilím, což se díky zákroku kamaráda spoluběžce Switzerové nepodařilo. Kathy se tímto činem stala v USA velmi populární, do sporu se vložily vlivné ženské organizace a skandál (pohotově zachycený několika fotografy) patrně připěl k rychlejšímu uznání ženského maratonu.

Z dalších průkopnic je slušné jmenovat alespoň Němku Annie Erdkampovou, vítězku prvního ryze ženského maratonu v západoněmeckém Waldnielu v roce 1967. Iniciátorem tohoto běhu byl německý sportovní lékař a popularizátor běhu pro zdraví a kondici Ernst van Aaken. První ženou, která zaběhla maratonskou trať pod tři hodiny, byla v roce 1971 Američanka Bonnerová.

O postojích tehdejších československých atletických představitelů svědčí to, že náš zástupce na kongresu IAAF, kde se tato záležitost probírala, hlasoval proti zařazení ženského maratonu do světových soutěží. Praxe však jako tolikrát předtím i tady předběhla teorii, vývoj se již nedal zastavit a ženy odehnat. A tak jen o několik let později, přesně v roce 1980, vzniká v tehdejší ČSSR první reprezentační družstvo maratonkyň.

(Dokončení příště)