Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Už jen z tribuny: Doživotním rekordmanem

Už jen z tribuny: Doživotním rekordmanem

Ivo Domanský | 19.09.2022 | přečteno: 10898×

Posledně jsem se s vámi, milí návštěvníci serveru behy.cz, rozloučil na dráze stadionu v anglickém Leicesteru, kde jsem šlapal svých 100 mil a 24 hodin. Celkem v pohodě jsem dokončil sto mil, ale pak to začalo.

Z ničeho nic mě začalo bolet levé koleno a skoro vůčihledě začalo otékat. Tento jev byl doprovázen bolestí vpravdě pekelnou, která nepovolovala ani na chvíli. V zoufalství mě napadlo, abych si na chvíli lehl na dráhu. To jsem si dal! V tu chvíli ke mně přispěchali  dva milosrdní johanité (samaritáni) s nosítky, že mě odnesou. To by však znamenalo vzdání závodu, a to jsem nechtěl. Tak jsem lapiduchy odehnal, s námahou vstal a pokračoval v té křížové cestě. 

Belhal jsem se jako postřelený, přitom jsem ovšem musel dávat pozor, abych dodržoval základní pravidla chůze. Naštěstí koleno šlo vcelku dobře dopnout, jen ta bolest neustávala. Byl jsem v tu chvíli bezpečně druhý a je fakt, že až na Colina Younga jsme se víceméně belhali všichni, takže mne John Edershaw ze třetí pozice nedostihl. Jen se mi pomalu přibližoval. 

Pak se dopoledne začali na stadion trousit diváci a posledních 60 minut už vyhrávala i jakási muzika. Závěrečný výstřel jsem samozřejmě přijal s velkým ulehčením, experiment s klesnutím na dráhu jsem neopakoval a došel po svých na lavičku opodál. Když jsem se ale po pěti minutách pokoušel zvednout, už to prostě nešlo. Přišli ošetřovatelé a doslova mě na rukou odnesli do šaten. Tam mě dal jakžtakž dohromady masér a dostal jsem i jakési posilující dryáky. 

Vyhlášení vítězů – to byla opět groteska. Na bednu jsem se ani nevyškrábal, tak mě tam prostě vysadili. Za celou tu námahu jsem dostal pouze plaketu, na níž už ale byl vygravírován dosažený výkon: 121 mil 089 yardů. Tak jsem v Anglii tehdy vytvořil dva základní československé rekordy v chůzi na dráze: na 100 mil a na 24 hodin. 

Od té doby se je žádný Čechoslovák a nyní Čech nepokusil překonat, takže dodnes zůstávám a asi zůstanu doživotním rekordmanem na této vzdálenosti. 

Dnes mám z toho srandu, ale tehdy se ve mně mísily hrdost s pochybnostmi, jestli to stálo za tu námahu. Můj ubytovatel, rovněž chodec pan Nutt, mě dostrkal k autu a odvezl k sobě. Jedl jsem tam anglická jídla, pil dobrý anglický čaj – to všechno šlo dobře. Ovšem v noci jsem téměř nezahmouřil oko a každý pohyb na posteli se měnil v trýzeň mučení. S hrůzou jsem se díval na oteklé koleno a rozvažoval, jak na zpáteční cestě v Londýně překonám těch 11 km mezi oběma londýnskými nádražími (neměl jsem už ani libru), když jsem na cestu od postele ke stolu s jídlem a pitím a zpět potřeboval přibližně minutu… 

Ráno bylo v tomto případě ovšem skutečně moudřejší večera. Koleno začalo pomalu, ale jistě splaskávat a úměrně s tím se snižovala i palčivá bolest. Nuttovi se se mnou s přáním šťastné cesty (to jistě nemysleli ironicky)  rozloučili u vlaku do Londýna, kde jsem hlemýždí chůzí přešel za dvě hodiny na Victoria Station. 

Při návratu do Prahy jsem sice měl ústa pokrytá opary z fyzického přepětí, koleno se však zmenšilo téměř na normál a skoro nebolelo. Zašel jsem do Slamovské ulice za MUDr Petrem Brandejským, aktivním chodcem a na slovo vzatým odborníkem přes sportovní lékařství. Ten mé potíže celkem jednoznačně diagnostikoval jako „akutní bursitidu“, prý se mi v koleně následkem nepřiměřené námahy hromadila voda nebo tekutina vodě velmi podobná. 

Naštěstí pro mě vše odeznělo bez jakýchkoliv následků. Neměl jsem však v onom roce 1969 jen štěstí. 5. října jsem se vydal do Švédska na tehdy největší evropský kros Lidingöloppet na předměstí Stockholmu. Dojel jsem však pouze do Děčína, kde mi důstojník pasové kontroly vysvětlil, že právě o předchozí půlnoci konečně sklapla klec, neboť o den dříve vláda ČSSR s okamžitou platností zrušila všechny již vydané platné výjezdní doložky pro cesty do kapitalistických zemí a do Jugoslávie. Poradil mi ten dobrý muž, abych si v Praze zažádal o novou doložku a že prý mi ji určitě dají, pokud jedu za sportem. Jenže vyřízení by v nejlepším případě trvalo tři týdny a závod ve Stockholmu byl pozítří… 

V roce 1970 sice už začala tvrdá normalizace, ale za přispění různých známých se dalo ještě nějakou dobu vyjíždět. V únoru jsem vyprovodil kamarády z dálkových pochodů Tyčku a Prťáka na expedici Sakura (cestovali pěšky a stopem na světovou výstavu v Ósace), na jaře jsem se pokusil jako druhý Čechoslovák o start na nejdelším chodeckém závodě světa Strasbourg – Paříž (více než 500 km nonstop se dvěma povinnými přestávkami po 2 hodinách). 

Československá chůze měla v té době velmi dobrý zvuk, určitě lepší než nyní. Můj dobrý známý PhDr Jan O. Fischer, profesor francouzské literatury na FF UK v Praze a jinak též mizerný, zato nadšený sportovní chodec, udržoval písemný styk s prezidentem francouzských chodců panem Jenevainem. A tento pán mu napsal, že Francouzi po 11leté přestávce obnovují slavný Strasbourg a že by na něj pozvali 1 – 2 československé chodce. 

Los tehdy padl na mě, protože jsem měl ze všech tehdejších chodců asi největší zkušenosti s dlouhými trasami a snad i relativně dobrou výkonnost. Mezitím mráz z Kremlu přituhl, a tak jsem musel absolvovat pověstné kolečko po všech možných institucích, než byla razítka pohromadě – až na jedno. Scházel souhlas ČSTV, že se výjezd může uskutečnit v rámci oficiální reprezentace, jinak to už tehdy nešlo. 

Známosti opět zapracovaly a nakonec „modrák“ byl a mohl jsem odjet reprezentovat socialistickou vlast do Francie. Mým vedoucím a tlumočníkem zároveň byl právě prof. Fischer. 

Do Francie jsme jeli vlakem a ve Strasbourgu jsme se zaprezentovali. Podmínkou startu na tomto závodě bylo absolvování nejméně dvou kvalifikačních závodů minimálně na 24 hodiny nebo 200 km. Mně uznali těch 24 hodin na dráze v Anglii a druhou kvalifikaci mi nakonec odpustili – asi o poměrech na východě Evropy něco věděli. Kvalifikačním sítem prošlo 30 chodců z Francie, Německa, Švýcarska, Velké Británie, Nizozemska a já jediný z východní Evropy. 

Na startu ve Strasbourgu byla velká sláva, novináři nás přirovnávali k jezdcům Tour de France. 

(Dokončení příště)

Titulní foto z archívu Iva Domanského: Před startem závodu Štrasburk – Paříž

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

idomansky 15.12.2022 14:22:04

Posledně jsem se s vámi, milí návštěvníci serveru behy.cz, rozloučil na dráze stadionu v anglickém Leicesteru, kde jsem šlapal svých 100 mil a 24 hodin. Celkem v pohodě jsem dokončil sto mil, ale pak to začalo.


Odkaz na článek
Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.