Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Už jen z tribuny: Když vytrvalcům tleskali i fotbalisté

Už jen z tribuny: Když vytrvalcům tleskali i fotbalisté
foto: archiv Iva Domanského

Ivo Domanský | 16.07.2022 | přečteno: 7264×

Přesto, že jsem byl hodně skeptický, co se týká letošní druhé řady tohoto seriálu, zdá se, že své čtenáře dosud má. Děkuji všem, kdo se mi ozvali v komentářích nebo mi dali najevo i osobně, že je tohle místy nesouvislé vyprávění o mých 50 letech v běhu a kolem běhu zajímá.

Naše turisticko – ultramaratonské výpravy na západ pokračovaly v roce 1977 zájezdem na stovku do francouzského Millau, ale ještě o rok dříve, na podzim 1976, jsem v 38 letech zaběhl osobní rekord na 100 km při tradiční stovce Košice – Hrhov – Košice. Běh pořádala každoročně na závěr sezóny TJ Lokomotiva Košice. V tomto klubu se tehdy soustřeďovala většina východoslovenských ultravytrvalců. Hlavním organizátorem byl zesnulý František „Fero“ Sobota.

Startovalo se ještě potmě (start byl na stadionu v Črmelském údolí o šesté hodině ranní) a první kilometry vedly téměř pustými ulicemi Košic a dál po rovinaté silnici směrem na Turnu nad Bodvou až do obce Hrhov, kde byla obrátka, stejnou cestou jsme běželi zpět. Účast bývala různá, většinou od 20 do 40 borců, vedle Slováků a Čechů se na startu objevovali v těch letech stále častěji závodníci z NDR, kteří k nám mohli na občanský průkaz, zato jinde do světa skoro nikam. Výjimečně startovali také Maďaři nebo Poláci. Tento „Cestný beh Družby“ jsem běžel za 7:41:36 hod., což stačilo na slušné 7. místo ze 46 závodníků. Na stadion jsme dobíhali při ligovém zápase  místní Lokomotivy už nevím s kým. Díky tomu nám na posledních metrech stovky fandilo asi 5000 uznalých diváků (Košičané byli vychováni  každoročním svátkem MMM) a dokonce mi zatleskaly i lavičky náhradníků – komu se to kdy stane!

Pro nás byla Družba jednou z mála příležitostí, kde bylo možno zaběhnout kvalitní čas na 100 km. Dalším dostupným závodem byl běh v Grünheide u Berlína. Tam se stovka běhala na desetikilometrovém lesním okruhu s měkkým podkladem. Okruh byl prakticky rovinatý, někde jsme ale běželi v písku, což nás zpomalovalo. V Grünheide dělali východoněmečtí sportovní lékaři různé výzkumy a jen díky tomu prý byla tato akce vůbec povolována. Na této trati také vytvořil československý reprezentant Václav Kameník fantastický světový rekord (tehdy vlastně „pouze“ nejlepší světový výkon) časem 6:18 hod.  Znamená to uběhnout dva maratony za sebou o něco lépe než po 2:40 hod. a toto tempo držet ještě necelých 18 km. Kameníkovy výkony by patřily do světové špičky i dnes a popravdě řečeno nikdy žádný náš ultramaratonec  nebyl tak vynikající a přitom tak málo doceněný. Vašek pracoval jako autoklempíř JZD Kněževes u Rakovníka a trénoval většinou až po práci. Krátkou dobu pak byl i členem širší maratonské reprezentace.

Když už jsem se zmínil o startech v tehdejší NDR, musím jedním dechem dodat, že to nebylo zdaleka tak jednoduché, jak to píšu. Doložím to na příkladu naší malé skupiny, která se zúčastnila druhého ročníku největšího východoněmeckého terénního běhu Rennsteiglauf,  jehož nejdelší trať měřila tehdy necelých 70 km a vedla od chaty Hohe Sonne nad městem Eisenachem po hřebenech Durynského lesa přes Oberhof do cíle ve Schmiedefeldu am Rstg.

Z Československa jsme se tam vypravili tři: Jana Konětopská, o které jsem psal minule, můj nerozlučný kamarád Vláďa Lerch z Olomouce a já, který to všechno spískal od objevení závodu v týdeníku Der Leichtathlet přes přihlášky až po vyhledání nejlepšího spojení. Jeli jsme vlakem přes Drážďany do Erfurtu a dále (už poněkud obtěžování pohraniční policií NDR) do Eisenachu, který ležel v „podezřelé“ blízkosti ostře střežené a zaminované hranice se SRN.

V Eisenachu jsme našli označenou školní tělocvičnu, kde jsme spolu s dalšími běžci několik hodin spíše dřímali než spali a ve čtyři ráno byl budíček a přesun autobusy na hřebeny. Udivující byl už tehdy obrovský zájem Němců o vytrvalostní běhy, včetně kratších tratí běželo téměř 2000 závodníků.  Běželo se značenou horskou hřebenovkou, místy připomínající profilem krušnohorskou magistrálu, nechyběly však ani prudší výběhy či seběhy. Na občerstvovačkách byl tehdy pro NDR typický mátový čaj a „Haferschleimm“- těžko definovatelná kašovitá směs, kaloricky prý velmi vydatná a jako velká vymoženost někde i pomeranče a banány, ovoce tehdy v NDR vzácné a podpultové.

Legrace byla s Janou.  Naše blondýna vyfasovala bez problémů svoje startovní číslo a ráno se přihrnula s námi na start. Někteří chlapi si ji nějak moc prohlíželi, ale my s Vláďou to původně přisuzovali jejím atraktivním vnadám a také tomu, že tehdy byly ženy na maratonech i v Německu ještě dost vzácné. Teprve mnohem později jsme zjistili, že naše Jana byla jedinou ženou v tomto ročníku Rennsteiglaufu a vlastně první dámou, která dlouhou trať  dokončila, protože Německý atletický svaz účast žen kategoricky zakázal. Pořadatelům u prezentace koncovka přijmení  „ská“ nic neříkala a na startu bylo dost zmatku, takže to Janě prošlo, i když byla za chlapa a jako chlap taky klasifikována. Bez následků to ovšem nezůstalo.

O rok později jsem se pokusil na tento jedinečný běh vypravit celý autobusový zájezd, ale z Německa přišla záporná odpověď, že Rennsteiglauf je „DDR offen“ tedy národní závod pro jejich občany a že cizince na něj nezvou. NDR totiž velmi strikně dodržovala mezistátní dohodu sportovních svazů socialistických zemí, podle níž byl mezinárodní styk povolen pouze oficiálním reprezentacím, v odůvodněných případech ještě sportovcům v rámci řádně schválených družebních styků. Skutečně se stalo, že z těchto důvodů nepustili v Magdeburku na start československé chodce, mně osobně však nikdo ani při dalších startech nebránil zúčastnit se. Asi záleželo na tom, jak byli pořadatelé kde odvážní.

Do Schmiedefeldu jsem doběhl na 28. místě v čase 6:13:59, Vláďa byl o pár míst přede mnou a Jana těch 70 km  zvládla asi za deset a půl hodiny, poslední nebyla.

Já byl vůbec dost velký cestovatel – individualista a v tomtéž roce 1976 jsem zkusil loterii známou jako žádost o devizový příslib. Nechci tady mladším vysvětlovat celou mašinérii, jen uvedu, že šlo o jednu z mála legálních cest vycestování do kapitalistických států a Jugoslávie. Protože jsem věděl, že na Západ bych příslib nedostal, zkusil jsem tu SFRJ (Socialistickou Federativní Republiku Jugoslávie) a ono to vyšlo. Místo k moři jsem ovšem jel do Kumrovce na tradiční běh pořádaný na počest narozenin Josifa Broze Tita. Samozřejmě opět vlakem, bez zajištěných služeb, spal jsem, kde se dalo. Běželo se na hranicích svazových republik Chorvatska a Slovinska, start a cíl byl pochopitelně u Titova rodného domku. Dal jsem to těsně pod 1:40 hod. a protože ta pětadvacítka byla docela kopcovitá, byl jsem spokojen.

Dnešní kapitolu ukončím několika řádky o našem startu ve Francii v následujícím roce 1977. Naším cílem bylo tenkrát město Millau na jihu země ve velmi malebné krajině. Stovka to byla hodně kopcovitá a zúčastnilo se jí asi 800 běžců. Duší závodu byl známý francouzský propagátor běhu a trenér Serge Cottereau, který vlastnil v St. Affrique soukromou sportovní školu. Opět nás tam brali jako velké exoty z východu. V Millau se už prosadil Vašek Kameník, já doběhl na 21. místě za 8:41 hod., což bylo v těch kopcích docela slušné. Senzaci ale mezi francouzskými novináři vyvolalo vítězství turnovské turistky a lyžařky Majky Maškové (provdané Mikušové). Majka byla talent od Pánaboha, nikdy toho moc nenatrénovala a poměrně brzo se závoděním na ultratratích skončila. Dodnes ale zůstala pohybu věrná ve funkci trenérky mladých lyžařů KL Turnov. Aktivním lyžařem a běžcem je i její syn Martin.

Pokračování příště

Komentáře (Celkem 2)

Nalezené položky: 3 První Předchozí | 1 | Další Poslední
avatar

Praha

Celkem 29369 km
Minulý měsíc 108 km
10 km: 0:37:18 (2015)
půlmaraton: 1:24:10 (2010)
maraton: 2:58:07 (2013)

frankm muž 16.07.2009 12:13:02

Výborné, již se těším na pokračování!

Motto: "If life gives you lemons, make lemonade."
avatar

Aura: 2920

Exploser muž 16.07.2009 15:20:46

Krásné čtení se vzpomínkami na doby (ne)dávno minulé, zvláště pro pamětníky žijící v letech 1958 a dále. (SFRJ = Socialistická federativní republika Jugoslávie, já jsem měl příslib v roce 1986)

Motto: In God is our trust.

administrator 03.04.2010 13:32:59

Přesto, že jsem byl hodně skeptický, co se týká letošní druhé řady tohoto seriálu, zdá se, že své čtenáře dosud má. Děkuji všem, kdo se mi ozvali v komentářích nebo mi dali najevo i osobně, že je tohle místy nesouvislé vyprávění o mých 50 letech v běhu a kolem běhu zajímá.


Odkaz na článek
Nalezené položky: 3 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.