Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Už jen z tribuny: První maraton

Už jen z tribuny: První maraton

Ivo Domanský | 02.07.2022 | přečteno: 10535×

První krůčky, první slůvka, první lásky. Všechno je v životě někdy poprvé. V dalším pokračování seriálu Už jen z tribuny se Ivo Domanský vrací ke svému prvnímu maratonu. Odskočil si na něj z vojenské ošetřovny a účast na něm mu možná tehdy dokonce zachránila život.


Šťastnou shodou okolností – lépe řečeno indispozicí kolegy vojáka, který byl vybrán pro funkci zdravotníka, aby zkolaboval při spatření prvního utrženého prstu – jsem se nestal písařem velitele praporu, nýbrž jsem se přestěhoval na ošetřovnu.

Mým velitelem byl útvarový lékař, který byl vojákem asi tak málo jako já. Když zjistil, že umím slušně psát na stroji a že rukou píšu čitelně, začal mi svěřovat veškerou administrativu. Výhodou bylo, že jsem měl minimum služeb na rotě a tak jsem se tam ve vlastním zájmu moc neobjevoval. 

Jednou se ovšem stalo, že při poplachu vyjel útvar beze mne, protože mě zapomněli probudit, ale kupodivu mi prošlo i toto narušení bojeschopnosti. Tak uplynulo tři čtvrtě roku a já dostal první opušťák. 

Normální kluci odjížděli v takovém případě za holkou nebo k rodičům, ale já byl z jiného těsta a rozhodl se využít tří dní volna ke krátkému pobytu doma a ke startu na svém prvním maratonu. Musím podotknout, že v roce 1961 v tehdejším Československu mohli v maratonském běhu startovat pouze závodníci starší 23 let! Tímto paragrafem pravidel jsme byli pověstní po celé Evropě. 

Pro svoji maratonskou premiéru jsem si vybral Valašský lesní maraton v Bystřici pod Hostýnem. Běželi jsme na velkém okruhu přes spoustu vesnic a vesniček, cíl byl opět v Bystřici na náměstí. Zvolil jsem jednoduchou taktiku: pokud to půjde, budu se držet Franty Macháčka, tehdy už více než padesátiletého, jednoho z mých pražských známých, který běhal za Jiskru Žižkov. Žádný cíl jsem si nekladl, počítal jsem s tím, že vzhledem k nepatrnému tréninku na vojně budu rád, když to doběhnu. 

O tom, že maraton nebyl v našich krajích nikdy moc populární, svědčí fakt, že se nás na startu sešlo jen 33. Běželi jsme s Františkem úplně poslední, až někde kolem dvacítky jsme začínali předbíhat ty, kteří to jako obvykle přehnali. 

Při tomto počtu běžců jsme běželi vždycky několik kilometrů, než se objevil další muž před námi. Někde kolem pětatřicítky mi Franta říká: „Ivo, jestli na to máš, tak běž dopředu, já už nemůžu zrychlit.“ Poděkoval jsem mu za vedení a vydal se stíhat další opozdilce. S časem 3:29:10 jsem byl docela spokojen a vracel se k útvaru. 

Tam ale bylo jako po pohřbu, protože zrovna v době mé nepřítomnosti si vojáci od nás z roty načerno vyrazili na korbě osmsetpětky na zábavu někam k Sázavě (náš útvar byl šoférský, asi jediný, kdo nikdy nezískal řidičák, jsem byl zase já). No a cestou nezkušený řidič auto nezvládl, spadli z mostu do řeky a dva to zaplatili životem. Kdoví, jestli bych tehdy nejel s nimi a kdoví, jak by to dopadlo. Děkoval jsem Pánubohu za ten maraton. 

V den, kdy postavili Berlínskou zeď (13. srpna 1961) jsem šel své první Poděbrady, tehdy nejslavnější chodeckou padesátku v Evropě. Za vedra a bez speciálního tréninku jsem je dal za 5:26:57 hod. S tímto časem bych měl dnes za sebou na PIM maratonu stovku běžců… Inu, časy se mění. 

Vojna se po berlínské krizi, kdy proti sobě stály americké a sovětské tanky v berlínských ulicích na dohled, trochu přiostřila a ze štábu Varšavské smlouvy přišel rozkaz, že se náš pražský útvar musí rozdělit pro případ války na dvě části. Ta, která měla zabezpečovat špičky naší armády v poli, se přestěhovala do Jinců na Příbramsku a s touto částí jsem přes prosby a námitky hlavního lékaře odešel do terénu „bojovat“ i já. Představte si, že docela dobrovolně. Na ošetřovně nebylo špatně, ale času na trénink bylo málo a upřímně řečeno, neustálé vyvařování stříkaček, vyplňování nekonečných papírů a kontroly kuchařů v kuchyni mne už přestávaly bavit. 

(Pokračování)

Komentáře (Celkem 5)

Nalezené položky: 6 První Předchozí | 1 | Další Poslední
avatar

Praha|Dresden

Celkem 8764,4 km
Minulý měsíc 11,2 km
10 km: 0:46:18 (2009)
půlmaraton: 1:41:37 (2009)
maraton: 3:39:19 (2007)

dees žena 03.07.2008 11:27:52

Dekuji za dalsi pekny dil pekneho serialu:-).

Motto: Příště poběžíme tu hodinovku rychleji, ať to máme dřív za sebou.
avatar

milan z vysočan muž 04.07.2008 08:27:53

Jako vždy zajímavé. Dík.

avatar

Kladno 4

Hauken muž 04.07.2008 13:33:27

Ahoj Ivo, pěkně zdravím a napadlo mě, že by bylo fajn doprovodit hezké psaní Tvojí „dobovou“ fotkou, tedy zhruba z dob o kterých píšeš. Už Tě slyším jak bručíš, že to není podstatné a o tom že to není, ale něco černobílého naskenovaného by atmosféru podtrhlo.
Miloš Kmuníček

Motto: Běh není droga, je úplně neškodný, dokud jej nevysadíte.
avatar

Ivo Domanský 04.07.2008 15:07:00

>> Hauken, 4. 7. 2008 13:33:27

Už se na tom pracuje.

avatar

Sedlčany, Praha 3 - Vinohrady

Celkem 8264 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:36:09 (2009)
půlmaraton: 1:26:09 (2008)

Oslík muž 04.07.2008 19:35:59

>> Hauken, 4. 7. 2008 13:33:27

Moje slova. Jinak moc zajímavé povídání… Je vidět, že někdo je prostě talent – ať už jde o sport nebo o psaní příběhů. Díky.

Motto: Už nemůžeš? Tak musíš!

administrator 03.04.2010 13:32:32

První krůčky, první slůvka, první lásky. Všechno je v životě někdy poprvé. V dalším pokračování seriálu Už jen z tribuny se Ivo Domanský vrací ke svému prvnímu maratonu. Odskočil si na něj z vojenské ošetřovny a účast na něm mu možná tehdy dokonce zachránila život.


Odkaz na článek
Nalezené položky: 6 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.