Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Už jen z tribuny: Z maratonce turista a ultramaratonec

Už jen z tribuny: Z maratonce turista a ultramaratonec
foto: archiv Iva Domanského

Ivo Domanský | 09.07.2022 | přečteno: 8446×

Zhruba od konce roku 1971 normalizace v tehdejší ČSSR přituhla a co se týče cest do kapitalistické ciziny, bylo stále obtížnější tam vycestovat. V té době mi bylo necelých 34 let a tušil jsem, že výkonnostně to už lepší nikdy nebude, a začal jsem se poněkud více starat o jiné věci než chůze a běhání.

Protože jsem měl konexe z doby Expedice Mongolsko ve Svazu turistiky ČSTV a na některých významných místech ještě v turistice seděli slušní lidé, trochu jsem tomu své aktivity přizpůsobil.

Pravda, už dva roky jsem redigoval měsíčník Maraton, ale v těch dobách jsem ještě nezodpovídal za distribuci a ekonomiku, takže byl čas i na jiné věci. Časopis měl tehdy náklad asi 1000 výtisků a rozesílal se pochopitelně nejen do historických zemí, ale i na Slovensko.

Administraci a expedici zajišťovala stará garda pražských maratonců v čele s nezapomenutelným statistikem Ladislavem Skálou, který vždy hrdě startoval se sparťanským „S“ na prsou, jeho kamarádem Frantou Macháčkem, vedle nějž jsem odběhl celý svůj první maratonský běh v Bystřici pod Hostýnem, a Ottou Puteanym, prvním Čechem, který prokazatelně dokončil sto maratonů. Všechny práce spojené s expedicí tato svatá trojice vykonávala zcela bezplatně ve svém volném čase a na půdě „baráku“ (rozuměj: sídlo ÚV ČSTV na Poříčí), který velkoryse poskytl místnost a zprvu i cyklostylové blány, což  byl v té době téměř strategický materiál. Pokud se blána poškodila nebo natrhla, musela se za prvé přepsat celá ručně znovu a za druhé odnést do OZÚ (oddělení zvláštních úkolů) ke skartaci.

Když staří maratonci postupně jeden za druhým odcházeli na ty nebeské stadiony, přenesli jsme expedici časopisu na ÚRO (Ústřední radu odborů) na dnešním náměstí Winstona Churchilla, kde pracoval jako vedoucí odborné knihovny dr. Miloš Bednář, syn československého reprezentanta Waltra Bednáře a v současnosti jeden ze spolupracovníků dvouměsíčníku BĚ­HEJ.

Nikoliv už s atletikou, nýbrž s turistikou jsem sporadicky vyjížděl na Západ v průběhu drsných 70. let. Ob dva roky se nám podařilo získat souhlas Svazu turistiky s výjezdem na některý ze stokilometrových závodů, kterých bylo po Evropě už tehdy několik. První takovou akcí byla účast na stovce v Kodani 1973 (a také na několika kratších pochodech v Dánsku a Belgii). V dánském pohraničním Padborgu jsme se poprvé setkali s pornoshopy, které lemovaly celou ulici vedoucí od celnice. Dánsko v té době nemělo vůbec žádné zákony proti pornografii a obchodníci své zboží prodávali převážně sexuchti­vým turistům z Německa i dalších evropských zemí.

V Kodani jsme se ubytovali ve velké sportovní hale pořádajícího klubu KIF Kodaň (spacák podmínkou) a setkali se s jedním z legendárních bratrů Koželuhů, předválečných světových tenistů, který svůj dlouhý život dožíval v dánském hlavním městě. Stovka startovala v Kodani a vedla k severu podél pobřeží do Helsingöru, probíhali jsme také zámkem Kronborgem, kam Shakespeare při svých zeměpisných a dějepisných neznalostech umístil svého prince Hamleta. Jenže kralevic dánský nikdy na Kronborgu nemohl žít, protože anglický dramatik situoval děj své tragédie do 5. století a Kronborg si vystavěl některý z dánských panovníků jménem Frederik nebo Christian (jen tato dvě jména se v dánské dynastii vyskytovala po několik století) až ve století šestnáctém… A pak věřte klasikům.

Dodnes v duchu vidím věnec světel na protějším, švédském břehu průlivu Oresundu. Kvůli automobilovému provozu jsme větší část stovky běželi v noci. V naší skupině byl také Břetislav Molata z Ostravy, který později patřil k našim nejlepším ultramaratoncům a je věčná škoda, že se sportem skončil předčasně. Břeťu Molatu jsem v Kodani naposledy porazil, později se mi to už nikdy nepodařilo Skončil jsem na šestém místě z asi 1500 běžců a čas jsem měl asi 8:30 hod.

Jak takové cestování na Západ tehdy vypadalo? Garantem těchto zájezdů byla specializovaná cestovní kancelář Sport-turist, která nás vybavila minimálním kapesným a stravným, z toho jsme museli ještě ušetřit na startovné, které napřklad v Kodani činilo 100 dánských korun, což bylo asi 550 Kčs (pro mnohé z nás třetina měsíčního platu). Protože  peníze od Sport-turistu i při veškerém šetření na čtrnáctidenní pobyt naprosto nestačily, vezli jsme s sebou nejen železnou zásobu jídla včetně českého chleba, ale mnozí také načerno prováželi valuty získané od veksláků. Valuty bylo třeba pečlivě ukrýt, neboť celníci občas prováděli tzv. filcunk, jadrně po česku řečeno osobní prohlídku donaha. Bohové asi při mně stáli, neboť na vlastní kůži jsem tuto proceduru nikdy nezažil, avšak moje životní partnerka Saša jednou v Dolním Dvořišti v rouše Evině fakt stála…

Dva roky po Kodani jsme si naplánovali a za podobných podmínek uskutečnili cestu na dodnes nejslavnější evropskou stovku ve švýcarském Bielu. Ta měla úplně jinou atmosféru než Kodaň. V pátek ve 22 hodin se na startu sešlo asi 2500 běžců a turistů. Stovku v Bielu tvoří velký okruh bez převýšení, obtížný byl především terénní noční úsek po břehu řeky Aary (přibližně na 60. kilometru), kterému dali domácí maratonci přezdívku Ho Či-Minova stezka.

V onom roce 1975 jsem se asi naposled dostal do slušnější běžecké formy, krátce předtím jsem běžel Domažlický maraton za 2:49 a dost jsem si proto věřil i na stovku. Kromě Břetislava Molaty jel tehdy s námi další výborný ultramaratonec a můj kamarád z cest po rumunských horách (o těch snad příště) Vladislav Lerch z Olomouce , ale i vycházející hvězda československého ultramaratonu a pozdější světový rekordman na 100 km Václav Kameník.

Podle výkonů z domova mě měl Vašek jasně porazit, jenže v Bielu 1975 platil vysokou nováčkovskou daň z přepáleného začátku, takže jsem jej krátce za metou maratonu zcela zdecimovaného předbíhal… Byl to však už tehdy velký bojovník, nějak se vzpamatoval a v cíli byl jen pár míst za mnou. Svým celkově osmým místem jsem sice nenavázal na vítězství Slováka Michala Čverčka z r. 1968, ale aspoň jsem nemusel platit 2 franky za vypsání diplomu – pořadatelé jej velkoryse prvním deseti mužům věnovali zdarma.

Do tohoto závodu jsem také prosadil kamarádku Janu Konětopskou. Zářivá blondýnka s modrýma očima byla v té době idolem několika předních českých stovkařů. Přes poměrně minimální trénink ze sebe Jana v Bielu dokázala vymáčknout maximum. Jana se později ultratratím věnovala speciálně a se svým manželem Vláďou Vachkem dokázala zorganizovat několik úspěšných ročníků stovky v rodném Holoubkově. Osudový byl pro její sportovní rozvoj neuvážený start na etapovém Deutschlandlaufu (přeběh Německa od severu k jihu v polovině 80. let). Při jedné z etap utrpěla únavovou zlomeninu a lékaři jí další pokračování nedoporučovali. Jana však odmítla ze závodu odstoupit a dobelhala se až do konečného cíle. Zranění nezůstalo bez trvalých následků a bylo hlavní příčinou, proč Jana Vachková ultramaratonskou scénu předčasně opustila.

Pokračování příště.