PŘÍPRAVA NA MARATON: Konečně start

Kromě běhání jsem absolvoval dvě náročné horské túry a řadu středně náročných. Normálně jsem chodil do práce, standardně jsem plnil své manažerské povinnosti. Staral jsem se o rodinu, snažil jsem se být dobrým manželem, otcem i partnerem našemu psovi. Každé ráno jsem vodil děti do školy a školky. Své běhání jsem musel skloubit s povinnostmi hlavy rodiny, podařilo se nám připravit nové bydlení na stěhování a původní k pronájmu, přestěhovali jsme se.

Rodinné víkendy měly vyšší prioritu než mé běhání, společně se ženou jsme se starali o chatu. Učil jsem děti lyžovat, plavat, jezdit na kole. Snažil jsem se přiblížit běhání a sportování své ženě i dětem. Moje žena běhání chápala, někdy obdivovala. Když jsem vybíhal před půlnocí na desetikilometrový trénink, kroutila druhý den hlavou a říkala, že jsem blázen. Za to jí patří velký dík, Marcela má velkou zásluhu na tom, že jsem se připravil na maraton. Jsem přesvědčen, že běháním se člověk čistí, to špatné se vyplaví během a to pozitivní zůstává. Možná i díky běhání jsem se někam posunul v roli manžela, otce, zaměstnance, manažera. Ačkoliv běhání nebylo a není středobodem života naší rodiny, mohl jsem se připravit na tak náročný podnik, jakým maratonský běh i v té nejjednodušší podobě je. V tom je jedna obrovská výhoda běhání – člověk potřebuje minimum času a pomůcek. Běhat se dá vždy, všude. 

 Maraton

14 dnů před maratonem jsem nasadil masitý týden bez cukru, potom jsem přešel na týden těstovin a sladkostí. Někde jsem slyšel, že to tak je správně. Snažil jsem se hodně pít, výsledkem bylo mé velmi časté chození na záchod. Doslova jsem měl pocit, že to mnou jen protéká. Kafe jsem vysadil až 2 dny před maratonem. Tréninkově už jsem se spíše šetřil, běhal jsem lehce, na měřených úsecích jsem dosahoval lepších časů a nižší tepové frekvence. Ve středu v noci jsem si šel zahrát hokej. Chtěl hrát jen „na půl plynu“, ale nová hokejka, čerstvě nabroušené brusle a týmový duch mě vtáhly do hry. Ve čtvrtek ráno jsem se cítil jak zbitý boxer v ringu. V pátek jsem elektronicky vyplnil přihlášku a odpoledne jsem si šel zaplavat a trochu zarelaxovat do sauny. Bohužel i potom jsem se cítil stejně mizerně jako předešlého dne. Bolela mě především záda, ramena, stehenní a pažní svaly. Nepamatuji se, kdy naposled jsem se cítil podobně unavený. Předpověď počasí nebyla úplně optimistická. O víkendu nemělo pršet, mělo se však citelně ochladit, hlásili velký vítr. Ani na okamžik mě nenapadlo uvažovat, že bych to v sobotu nezkusil.

Vpředvečer maratonu jsem si připravil vše potřebné – boty, oblečení, pití, gely, přehrávač, sporttester, věci na převlečení a do bazénu. Do Kladna se mnou vyrazí i moje rodina. Pes zůstane zítra doma. Holky se zabaví na Sletišti, zatímco já budu kroužit kolem. Kdyby je to nebavilo, půjdou do Aquaparku, v ideálním případě pak půjdeme všichni společně. Odjezd jsme stanovili před osmou.

Před spaním jsem si chvíli četl. Moje poslední myšlenky patřily báječnému horolezci a svéráznému dobrodruhovi Miroslavu Šmídovi. O horách Patagonie napsal několik krásných kapitol ve své knize Cesty a návraty – Ze života horolezce.

Ve snu běžím maraton v Uherském Hradišti. Těsně před cílem je třeba ve dvojici zdolat řeku. Můj partner už na mě čeká. Než se dostaneme na druhou stranu, dozvídám se, že uherskohradišťský maraton je specifický tím, že je třeba po každých pěti kilometrech zapisovat své jméno do knihy. Čí jméno nebude zapsáno, bude diskvalifikován. To jsem nevěděl. Musím se vrátit a maraton uběhnout ještě jednou. Probouzím se. Jsou 2 hodiny a 10 minut. Na terase hraje silný vítr jemné tóny zvonkohry. Usínám, několikrát se probouzím, a znovu usínám. Vstávám před šestou hodinou. Je mi blbě, bolí mě nohy, možná mám trochu kašel a teplotu. Známky hypochondrie, předstartovní nervozity nebo počínající nemoci? Pouštím psa ven, aby se sám proběhl. Je zima a fičí silný, studený vítr. Snídám hrnek vloček s mlékem, popíjím vodu. Jdu na záchod. Po kolikáté už? Sprchuji se. Mezitím vstávají holky. Oblékáme se a odjíždíme.

Cesta z Jinonic do Kladna je neuvěřitelně pohodová. Časné podzimní větrné sobotní ráno. Letiště v Ruzyni, Lidice, Kladno, Sletiště, parkoviště. Dnes se zde běží Kladenský maraton. Můj první maraton.

Holky mají zimní bundy a čepice, jízdní kola, helmy a rukavice. Oblékám si tepláky a větrovku. Okolo nás prochází maratonci a maratonkyně. Holky jdou na dětské hřiště, já se jdu registrovat. Organizace je skvělá, platím 200 korun, dostávám krásné číslo 110. Vracím se zpět k rodině, protahuji se. Marcela mi připíná na hruď číslo 110. Je mi zima, není mi vůbec dobře. Začínám pít iontový nápoj pro dlouhou fyzickou zátěž. Do startu chybí 20 minut. Odcházím do šatny, ladím poslední detaily oblečení, přelepuji si bradavky, pozoruji hemžení kolem. Do lahví s připraveným práškem načepuji vodu, lahve a gely odkládám na určené místo v občerstvova­cí zóně.

Obíhám atletický ovál. Mám tuhé nohy. Rodinu nacházím u registrace dětských běhů, Anna brečí, že má číslo 99 a Barbora 100. Předstartovní napětí kolem stoupá, jdu ještě jednou na malou, u většiny stromů stojí a močí chlapi v tílkách a trenýrkách. Je chladno, ale již ne tak jako brzy ráno. Vítr se utišil. Hlas z reproduktorů nás svolává do prostoru startu. Vinou několika opozdilců u prezentace bude start posunut o pár minut. Poslední pozdravení s rodinou, dostávám tři pusy pro štěstí. Už se štosujeme na startu, vybírám si místo těsně u značky 4 hodiny. Tajně doufám, že maraton uběhnu rychleji, ale nikam se necpu. Do startu minuta. Ještě jednou přeskočím plot a vypouštím, co ve mně zbylo. Na tartanovou dráhu se vracím právě včas, stihnu pustit přehrávač, neslyším startovní výstřel, ale podle pohybu běžců vím, že je odstartováno. Spouštím stopky.

Balík běžců přede mnou se dává do pohybu, zvolna se rozbíhám, mám za sebou prvních pár metrů mého maratonského běhu a před sebou více než 42 kilometrů. Jsem klidný a vyrovnaný, poctivě jsem se připravil, ale tep na 155 mě vyvádí z omylu. Tolik očekávané, nové, vzrušující vyplavuje adrenalin a ten žene tep vysoko nad normál.