Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

ČTENÁŘSKÝ TEXT: Moje cesta k maratonu

ČTENÁŘSKÝ TEXT: Moje cesta k maratonu
foto: Július a Beáta Patakyovi (ilustrační snímek)

Josef Nováček | 10.02.2014 | přečteno: 8615×

Začít běhat v padesáti, po pětadvaceti letech nicnedělání, po pětadvaceti přibraných kilech a dát si cíl zvládnout maraton, to není odvaha, to je drzost. Loni v únoru, po přečtení knihy Christophera McDougalla „Zrozeni k běhu“, kterou mi dal pod stromeček můj milovaný bratr, jsem přesně tohle udělal!

Druhý den jsem si koupil krokoměr a nadšeně vyběhl u Lihovaru podél Vltavy. Uběhl jsem pár set metrů a bylo po nadšení. Uvědomil jsem si, že nemám naprosto žádnou fyzickou kondici, ale neodradilo mě to.

Našel jsem si na tomto webu zajímavý článek Dvacet stupňů k maratonskému zlatu. A směle se zařadil do kategorie č. 7. Nedělal jsem si iluze, věděl jsem, že to bude hodně dlouhá a hodně náročná cesta, ale byl jsem rozhodnutý se na ni vydat. Začal jsem „běhat“ opravdu v uvozovkách, byla to chůze, do které jsem jen velice pozvolna přidával krátké běhy. Ale hned první měsíc jsem zvládl deset kilometrů postupně za 105, 90 a pak 80 minut, což mě samozřejmě velice povzbudilo. A jak se později ukázalo, tuto vzdálenost jsem si vybral velice dobře, nejvíc mi vyhovuje a sedí.

Samozřejmě se dostavily krize, po třech měsících jsem stále čekal na tu radost z běhání, o které jsem tolik četl. Pro mě to bylo spíš utrpení, bolesti, puchýře, únava… Byl to velký boj hlavně se sebou samým. A i když jsem běhal víceméně pravidelně (a začal k tomu i jezdit na kole), trval ten boj skoro tři čtvrtě roku. Až po tak dlouhé době se to začalo lámat, já měl z běhání radost, přestaly mě trápit puchýře, únava a bolesti a běhání jsem si užíval. Samozřejmě, že i časy se začaly zlepšovat – v říjnu 75, v listopadu pak dokonce 68 minut a já skutečně občas zažíval při běhání euforii.

Na Nový rok jsem si splnil jeden ze svých cílů – zvládnout dvacet kilometrů za dvě a půl hodiny. Za leden jsem naběhal 140 km a po tom necelém roce jsem měl ze sebe upřímnou radost. Našel jsem něco, co mě baví a těší, i když pro opravdové sportovce jsou nejspíš moje úspěchy stále k smíchu. Udělal jsem obrovský pokrok – z ničeho dnes zvládnu najednou uběhnout tři kilometry, z deseti, které jsem nejdřív jen chodil, uběhnu sedm, osm a druhou polovinu dvacítky dám stejně rychle jako první. Takže jsem si řekl, že zkusím maraton, a po zkušenostech jsem byl přesvědčen, že je to mnohem víc v hlavě než v nohou.

Vyběhl jsem v sobotu, 8. února, v 8:15 ráno od Lihovaru. Nikam jsem se nehnal, tušil jsem, že druhá polovina bude podstatně náročnější. Vše vypadalo náramně, jasná obloha, sluníčko, teplo. V polovině byl můj čas 170 minut, takže na zpáteční cestu jsem měl k dispozici krásnou dvacetiminutovou rezervu. Ovšem, jak se ukázalo, bylo to nejen v hlavě, ale i v nohou. Nechci a nebudu se vymlouvat, upřímně je maraton mnohem těžší, než jsem si představoval, ale bohužel se mi na pravé noze udělal obrovský krvavý puchýř, který bolel víc a víc. V Radotíně jsem byl rozhodnutý dojít na nádraží a jet do Prahy vlakem. Pomohl mi Ota Pavel a hrdinové jeho sportovních povídek, které momentálně čtu.

Vím, že jim nesahám ani po kotníky, ale jak jsem tak o nich přemýšlel, rozhodl jsem se to nevzdat a těch posledních deset kilometrů zvládnout za každou cenu. Ještě jsem se naposledy rozběhl, ale nešlo to, bolest byla opravdu veliká. Takže jsem šel, spíš pajdal a trpěl doslova při každém kroku. Pohled na hodinky mi taky psychicky nepřidal – bylo mi jasné, že za šest hodin to prostě zvládnout chůzí nemůžu. Moje pocity tedy byly dost rozporuplné ve srovnání s euforií po zvládnutí dvacítky na Nový rok. Čas – 6:25.

Z metra jsem sotva došel domů, bolelo mě všechno, na pravé noze obrovská krvavá podlitina, zkrvavené a rozedřené slabiny, bolesti celých nohou a zad a strašná únava. Ovšem po čtyřiadvaceti hodinách je moje téměř jedenapadesátileté tělo neuvěřitelně zregenerované a já si uvědomuji, že i když o maratonu nechci pravděpodobně slyšet do konce roku, těším se na další svoje nejmilejší desítky, těším se na nějakou tu dvacítku a už teď, dva dny „poté“, přemýšlím, že druhý maraton dám minimálně o půl hodiny rychleji.

Komentáře (Celkem 6)

Nalezené položky: 7 První Předchozí | 1 | Další Poslední

pepanovacek muž 10.02.2014 11:53:23

Začít běhat v padesáti, po pětadvaceti letech nicnedělání, po pětadvaceti přibraných kilech a dát si cíl, zvládnout maraton, to není odvaha, to je drzost. Loni v únoru, po přečtení knihy Christophera McDougalla „Zrozeni k běhu“, kterou mi dal pod stromeček můj milovaný bratr, jsem přesně tohle udělal!
Odkaz na článek

avatar

Celkem 517 km
Minulý měsíc 0 km

Lazarus muž 10.02.2014 14:13:32

Takhle se strhat, to jsou nápady… Tuhle v diskuzi někdo zkušenější psal, že by se nemělo zvyšovat množství uběhnutých km víc než o 10% za týden, asi to má něco do sebe:-)

avatar

Celkem 6576,37 km
Minulý měsíc 146,9 km
10 km: 0:47:20 (2018)
půlmaraton: 1:43:57 (2018)
maraton: 3:51:57 (2013)

tinaB žena 10.02.2014 22:13:16

>> Lazarus, 10. 02. 2014 14:13:32

Otrnulo mu dost brzo, takže se potvrdilo rčení, že co tě nezabije, to tě posílí.

avatar

Celkem 11099,39 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:50:37 (2015)
půlmaraton: 1:48:11 (2015)
maraton: 4:24:37 (2014)

Ondřej S. (aka
poohDA)
muž
11.02.2014 10:53:32

… a taky mazat kritická místa vazelínou. Ale jinak gratuluji, na čase v tomhle případě nezáleží.

Motto: Mírné zjednodušení ušetří hodiny vysvětlování.
avatar

Tachlovice

Celkem 7759,5 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:37:24 (2015)
půlmaraton: 1:23:23 (2015)
maraton: 3:17:32 (2015)

kaz67 muž 11.02.2014 20:55:03

ty jo teda 8-O

já jdu letos na svuj 1.maraton a v treninku si ho v žádným případě nevyzkouším, protože by hrozilo že bych se ze závodu odhlásil – prostě hlava si nedokáže představit takovou štreku

jinak obdivuju takové nadšence- kord když to přežijou

Motto: během ku zdraví
avatar

Steven 07 muž 11.02.2014 23:52:57

Pepo, každopádně gratulace, velká, jsem o rok mladší a běhat jsem začal 23.9.2013, protože jsem na oslavě narozenin dostal registrační číslo na Matoni půlmaraton 2014 v Budějkách. Pročítám to tady a sbírám zkušenosti, domnívám se, že ty puchýře nejsou nutné:-) asi bych v našem prenatálním běžeckém stadiu:-) při těch ultra rychlostech které máme co nejčastěji běhal tu desítku pro radost kolem hodky, taky zkouším o víkendu delší běhy kolem šestnácti a hodně pomalu a jsem orvanej jako prase, možná netlačit na pilu a krapet si to užívat. Hodně štěstí.

avatar

Praha

Celkem 8977 km
Minulý měsíc 137 km
10 km: 0:51:58 (2017)
půlmaraton: 2:02:10 (2016)
maraton: 6:25:00 (2014)

pepanovacek muž 12.02.2014 15:24:11

Milí hoši, děkuji za reakce :-)

Myslím, že i vzhledem ke svému věku, jsem rozumný, ten maraton jsem prostě vyzkoušel po roce běhání a bylo mi zkrátka škoda ho vzdát po 30 kilometrech, ale nedělal bych tragédii z toho, kdyby to nevyšlo. A fakt mě to posílilo. Věřím tomu, že při opravdovém závodě se člověk vybičuje k mimořádnému výkonu i času, ale já žádné takové ambice nemám, zatím, kdo ví, běhám nejraději sám a kvůli sobě. Na pilu opravdu netlačím, když mi to nešlo, zapíchl jsem to třeba i po dvou kilometrech, běhání si skutečně užívám, nejvíc svojí oblíbenou desítku, tam jsem si dal na letošní rok cíl 60 minut, takže z toho je vidět, že se opravdu nikam neženu :-D

Nalezené položky: 7 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.