Druhý den jsem si koupil krokoměr a nadšeně vyběhl u Lihovaru podél Vltavy. Uběhl jsem pár set metrů a bylo po nadšení. Uvědomil jsem si, že nemám naprosto žádnou fyzickou kondici, ale neodradilo mě to.

Našel jsem si na tomto webu zajímavý článek Dvacet stupňů k maratonskému zlatu. A směle se zařadil do kategorie č. 7. Nedělal jsem si iluze, věděl jsem, že to bude hodně dlouhá a hodně náročná cesta, ale byl jsem rozhodnutý se na ni vydat. Začal jsem „běhat“ opravdu v uvozovkách, byla to chůze, do které jsem jen velice pozvolna přidával krátké běhy. Ale hned první měsíc jsem zvládl deset kilometrů postupně za 105, 90 a pak 80 minut, což mě samozřejmě velice povzbudilo. A jak se později ukázalo, tuto vzdálenost jsem si vybral velice dobře, nejvíc mi vyhovuje a sedí.

Samozřejmě se dostavily krize, po třech měsících jsem stále čekal na tu radost z běhání, o které jsem tolik četl. Pro mě to bylo spíš utrpení, bolesti, puchýře, únava… Byl to velký boj hlavně se sebou samým. A i když jsem běhal víceméně pravidelně (a začal k tomu i jezdit na kole), trval ten boj skoro tři čtvrtě roku. Až po tak dlouhé době se to začalo lámat, já měl z běhání radost, přestaly mě trápit puchýře, únava a bolesti a běhání jsem si užíval. Samozřejmě, že i časy se začaly zlepšovat – v říjnu 75, v listopadu pak dokonce 68 minut a já skutečně občas zažíval při běhání euforii.

Na Nový rok jsem si splnil jeden ze svých cílů – zvládnout dvacet kilometrů za dvě a půl hodiny. Za leden jsem naběhal 140 km a po tom necelém roce jsem měl ze sebe upřímnou radost. Našel jsem něco, co mě baví a těší, i když pro opravdové sportovce jsou nejspíš moje úspěchy stále k smíchu. Udělal jsem obrovský pokrok – z ničeho dnes zvládnu najednou uběhnout tři kilometry, z deseti, které jsem nejdřív jen chodil, uběhnu sedm, osm a druhou polovinu dvacítky dám stejně rychle jako první. Takže jsem si řekl, že zkusím maraton, a po zkušenostech jsem byl přesvědčen, že je to mnohem víc v hlavě než v nohou.

Vyběhl jsem v sobotu, 8. února, v 8:15 ráno od Lihovaru. Nikam jsem se nehnal, tušil jsem, že druhá polovina bude podstatně náročnější. Vše vypadalo náramně, jasná obloha, sluníčko, teplo. V polovině byl můj čas 170 minut, takže na zpáteční cestu jsem měl k dispozici krásnou dvacetiminutovou rezervu. Ovšem, jak se ukázalo, bylo to nejen v hlavě, ale i v nohou. Nechci a nebudu se vymlouvat, upřímně je maraton mnohem těžší, než jsem si představoval, ale bohužel se mi na pravé noze udělal obrovský krvavý puchýř, který bolel víc a víc. V Radotíně jsem byl rozhodnutý dojít na nádraží a jet do Prahy vlakem. Pomohl mi Ota Pavel a hrdinové jeho sportovních povídek, které momentálně čtu.

Vím, že jim nesahám ani po kotníky, ale jak jsem tak o nich přemýšlel, rozhodl jsem se to nevzdat a těch posledních deset kilometrů zvládnout za každou cenu. Ještě jsem se naposledy rozběhl, ale nešlo to, bolest byla opravdu veliká. Takže jsem šel, spíš pajdal a trpěl doslova při každém kroku. Pohled na hodinky mi taky psychicky nepřidal – bylo mi jasné, že za šest hodin to prostě zvládnout chůzí nemůžu. Moje pocity tedy byly dost rozporuplné ve srovnání s euforií po zvládnutí dvacítky na Nový rok. Čas – 6:25.

Z metra jsem sotva došel domů, bolelo mě všechno, na pravé noze obrovská krvavá podlitina, zkrvavené a rozedřené slabiny, bolesti celých nohou a zad a strašná únava. Ovšem po čtyřiadvaceti hodinách je moje téměř jedenapadesátileté tělo neuvěřitelně zregenerované a já si uvědomuji, že i když o maratonu nechci pravděpodobně slyšet do konce roku, těším se na další svoje nejmilejší desítky, těším se na nějakou tu dvacítku a už teď, dva dny „poté“, přemýšlím, že druhý maraton dám minimálně o půl hodiny rychleji.