Lesní změna k lepšímu

Pravidelný čtvrteční trénink ve Stromovce se chýlí ke konci. Jsem šťasten, že jsem opět po delší době viděl milé tváře. Melounka a Ondřeje. Ondřej se těší z pohodového setkání. Na jeho slova: „Může být snad něco hezčího, než si teď a tady mezi stromy jen tak běžet?“ mlčky přitakávám.

Na pár minut mám pro sebe ještě Miloše a tahám z něj rady, jak mám nyní, dva týdny před Drážďany, běhat. „Dej si v sobotu 27, a pak podle starého plánu,“ zní jeho rada.

Sobota, pod mrakem, chladno, Tchibo bunda zachycuje dešťové kapky. Mířím na svou známou trasu do Kamenice nad Lipou. Přede mnou je 27 km lesem. Připadám si jak malé dítě, kterému dovolili dělat si, co chce. První dva kilometry na zahřátí ukazují, že dnes je správný den na běhání. Odbočuji na lesní cestu, která má sice horší povrch, ale o to hezčí prostředí.

Ale co to! Cesta je kompletně vyspravená! Rigoly jsou zasypány štěrkem, na něm leží jemnější štěrk, a na vrchu písek a jakási měkká drť. Skvělé. Cesta je totálně runners friendly. Při každém kroku mám pocit, jako by mou nohu někdo měkce zadržel. Přitom se ale nepropadá.

Změna plánu. Kamenici navštívím jindy. Tuhle cestu si dnes užiji do sytosti. Úsek měří 3,5 km a vede zvlněným terénem mezi vysokými rovnými borovicemi, smrky a modříny. Pěkně natahuji krok a lítám po lese. Celkem třikrát tam a zpět. Jen co jsem si vzpomněl na Miloše, jak by se mu tady líbilo, přišla mi od něj MMS.

Po delší době, kdy jsem běhal jen s testovaným Forerunnerem, si beru svůj Polar 120. Docela mě zajímá, jaký průběh má TF na mé dýchání nosem. Udýchám ještě 154 tepů, potom už musím ústy.

Dnešní potěšení zakončuji s myšlenkou: „Takhle tak běžet maratón…“ rozklus a výklus 4 km a k tomu 23 km za 1:50. Však k tomu jednou dojde. Kdosi moudrý řekl, že cesta je cíl. Dneska jsem to pocítil na vlastní duši.

Petr Syblík