Startovalo se časně ráno. V pět jsme měli budíček a v půl šesté jsme snídali ovesnou kaši. Od sedmi hodin už jsme stepovali na startu. Ještě že jsme šli s předstihem, protože nebylo vůbec jednoduché se v takovém davu dostat do svého koridoru. Na startu byly tři stupně nad nulou, všichni byli navlečení do několika vrstev. Není tedy divu, že pár minut před výstřelem lítaly vzduchem mikiny, tepláky, igelity nebo papírové oblečení.

Nemohli jsme se dočkat startu, abychom se už konečně zahřáli. Po výstřelu každý nasadil závodní tempo. Nenechala jsem se strhnout davem, protože jsem se začala pomalu probouzet a začala jsem přemýšlet, co tam vlastně dělám. Trénink za poslední půl rok nestál za nic, a tak jistota v běhu trochu chyběla…

Nejtěžších bylo asi prvních 15 kilometrů, vůbec jsem neměla představu, co mě čeká. Pořád jsem si říkala, že to nesmím přepálit a musím držet stejné tempo. Měla jsem za sebou pár půlmaratonů, ale to byla nejdelší vzdálenost, jakou jsem kdy uběhla, takže jsem netušila, jak to půjde po dvacátém kilometru.

Okolo silnic ale stálo neuvěřitelné množství diváků, kteří fandili všem a všude. Byli po celé trati a s jejich křikem z člověka padala veškerá únava a bolest. Když ale síla opravdu docházela, bylo po trati spousta občerstvovacích stanic s vodou, iontovými nápoji, banány a dokonce i místní přicházeli se svými zásobami, takže všichni běžci měli dokonalý komfort.

I počasí nám přálo. I když byla pořád dost velká zima, vylezlo sluníčko a zmrzlé ruce mi trochu povolily. Pořádně se mi ulevilo až na 20. kilometru a ztratil se ten divný pocit kolem žaludku. Když jsem probíhala kolem značky, měla jsem pořád dost sil a věděla jsem, že tu druhou polovinu taky musím nějak zvládnout.

Elán mi vydržel až do 37. kilometru. To je ta magická hranice, o které všichni mluví. A musím jim dát za pravdu. Před vámi je posledních pět kilometrů, které jsou nejtěžší, ale zároveň nejkrásnější. Tělo už je skoro po čtyřech hodinách běhu unavené a začíná tuhnout. Kolena se nechtějí ohýbat a do lýtek nabíhá lehká křeč. Ale hlava pořád hrozně chce a dostává celé tělo do transu.

Na těchto posledních kilometrech se snad sešli  fanoušci z celé trati a do povzbuzování museli dát více energie než běžci do běhu. V jejích očích je vidět obdiv a hrozná snaha nám i křikem pomoci. Všem běžcům musela zákonitě naskočit husí kůže a vlít se nová krev do žil.

Konečně jsem začínala předbíhat ostatní, kteří špatně odhadli své síly. Moc si toho z této části nepamatuji, běžela jsem trochu v mlze. Člověk tuší, že dnes doběhne, pořád je tam ale trochu pochybnosti, že se něco může stát. Vypadalo to na cílovou rovinku, protože tam všichni neuvěřitelně skandovali „You are almost there“ (Už tam skoro jsi)!

Ale za ní se v zatáčce objevil ještě krátký kopec. Zatnula jsem zuby, zavřela oči a dupala, co to šlo. Nahoře už jsem pak viděla v dálce cílovou pásku a z mírného kopce jsem se za ní rozběhla. A to už se z očí draly slzy… Doběhla jsem přesně na 17000. místě s časem 4:24 v totální euforii!

Byl to výborně zorganizovaný závod, spousta dobrovolníků, kteří povzbuzovali podél trati a gratulovali všem v cíli. Super zážitek. A kupodivu mě to neodradilo od dalšího závodu. Ráda bych si zaběhla další a s lepším časem. Alespoň kolem čtyř hodin! Plánujeme Berlín příští rok.