Hledají se obyčejní psi

Svoji obvyklou trasu samotáře jsem několikrát doplnila účastí na veřejném tréninku Miloše Škorpila ve Stromovce. Už od pohledu mi bylo jasné, že tahle smečka honí jiné zajíce, nežli jaké mohu chytat já.

Mám taktiku: zatímco oni se rozklusávají, já se zavěsím a je to pro mne rychlý kondiční běh. To vydržím tak dvě menší kolečka a pak zvolím metodu soustředných stepních kruhů. Běžím si po svém, zkrátím si cestu, zase se přidám a kus společně. Odpadnu a běžím si po svém. Nadběhnu jim, oni mě chvíli dohánějí a já se kus cesty udržím. 

Až lépe poznám ten park a vyšlapané stezky smečky, myslím, že tuto metodu dovedu k dokonalosti. Škoda, že tam nechodí nás obyčejných psů víc, honička by byla ještě zábavnější. 

Smysl to pro mě má velký, ty společné kusy cesty běhám určitě rychleji, než když je běžím sama, trénink je pestřejší a hlavně, běhat s druhými lidmi je potěšení. Navíc sama běhávám tak 45 minut, společně to bývá víc než hodinu a uteče to ukrutně rychle. 

Teď mi vadí tma. Jednou jsem tam přišla jen já nebo jsem přišla pozdě, nevím, samotné se mi do tmy moc nechtělo. Než jít domů, vzala jsem menší kolečko proti hodinkám, že je třeba potkám. Oni tam neběhali, ale byla tam řada jiných lidí, které člověk logicky dvakrát za okruh potká a podle posunu místa setkávání vidí, jak kdo rychle běhá. 

A nemusela jsem se tam bát, když jsem věděla, že každých sto metrů potkám někoho normálního, myslím tedy dalšího běžce. Kolečko brané proti srsti může být dobrým způsobem společného tréninku lidí různé výkonnosti. Pomalejší se při setkání obrátí, běží společně kam vydrží, a pak proti směru k dalšímu setkání, kde dá další úsek. 

To zkusím příště. A třeba se časem ještě nějaký pes přidá. 

Ve čtvrtek jsem předávala práci, která mě pohlcovala poslední týdny. Odměnila jsem se volným dlouhým během den poté. Byla to nádhera podzimního slunce mezi listím a běželo se mi krásně. Mám poprvé nové botičky, koupila jsem si je větší na tlustou ponožku, letos totiž budu běhat i v zimě. 

Přečetla jsem si Behej.com a bojuji s pokušením. S vodou se poradím, bučiny mě lákají. Voděradské bučiny jsou nádherný kus světa a já to tam na kole znám. Touhle dobou jsou nejkrásnější. Vzácnou přímost stříbřitých kmenů podtrhuje jasná červeň jejich spadaného listí a světlo bukovým lesům vlastní dělá z přírody chrám. Běžet tam! 

Kdyby ten ohlášený běh byl 10 km neváhám, ale těch 15? Zatím nejdále za cílem jsem běžela v říjnu Běchovice a měla jsem toho plné kecky. Tohle nejspíš neudolám. 

Vím, že si můžu běžet, kdy chci a kudy chci, proč ne zítra bučinami. Sama, jak daleko a jak dlouho chci, ty stromy tam budou. Je to jedno, stejně bych ten běh běžela sama, rychlejší mi zmizí a pomalejší, bude-li tam někdo takový, zmizí za mnou taky. 

V tom posledním souvětí je všechno pravda, až nato, že to úplně jedno není a myslím, že každý, kdo aspoň trochu běhá, to ví. Bylo by lepší užít si to při veřejném běhu i za cenu, že to nezvládnu a budu muset dojít. A uběhnout to by bylo báječné. 

Tak jsem byla v neděli (19.11. pozn.re­dakce) v deset v Louňovicích. Á veteránka, komentoval pořadatel můj zápis. Sama sebe vnímám spíš jako začátečníka než veterána a zaplašila jsem myšlenku, že spojení začátečník-veterán zní poněkud tragikomicky. 

Jenže hned po startu se začala naplňovat má horší očekávání. Ostatní mizeli rychle přede mnou v lese, dech mi sotva stačil a tuhé kosti vrzaly skoro nahlas. Po dvou kilometrech mě začalo píchat v boku, což se mi dávno nestalo a nikdy ne tak brzy a tak jsem zahovořila k svému tělu, což normálně nečiním. 

Ty mrcho, to mi děláš naschvál, řekla jsem mu. Ale nemysli si, že se uleješ tak snadno. Dál šuměly bučiny a měnily se pohledy a pak se mi už běželo líp. Všechno se uvolnilo a nastala dlouhá doba setrvávání ve stavu běh, který mám tak ráda. Přestala jsem myslet na to, že to bude dlouhé a běželo se mi volně s pocitem trvání běhu, který není potřeba kontrolovat, kdy dech se zcela zklidní a mysl je svobodná, jakoby dva kroky před tělem a dvacet čísel nad jeho lebkou. 

První stoupání jsem zvládla dobře, druhý kopec je Kobyla a ta mi dala zatraceně zabrat. Někde kolem třináctého kilometru jsem vůlí přemáhala únavu, ani ne tolik tu celkovou, jako spíš únavu jednotlivých součástek, kdy se tu malý kousek kolena, či jinde zas nějaký úpon, co ani nevím, že ho mám, po jednom do kolečka hlásily, že by radši kanape. 

Ale pak už se ve mně rozlévala nová síla z vědomí, že pokud mě nějaký ten kousek těla nepodrazí úplně, doběhnu. Povedlo se mi to, a nebylo to prý 15 ale 16 km. Trvalo mi to bez pár minut dvě hodiny. Že jsem byla poslední? No a? To je jen vnější znamení. Suprová neděle. Byly krásný ty bučiny, až by se mi bučet chtělo.

Milena Nečásková

(pozn.redakce: podle výsledkové listiny doběhli za Milenou ještě dva muži)
Když jsem to psala, ještě nebyla vyvěšená, a po mém doběhu byli ti dva muži téměř prohlášeni za zbloudilce, poté co jsem potvrdila, že za sebou jsem nikoho na začátku neregistrovala a nikoho jsem také cestou nepředběhla. Ale asi se jen trochu zaběhli, ať už kolem buků nebo cestou na pivo, to už nevím, neb jsem hned sedla do auta a jela na to pivo taky.