Toulky desetiletími

Dva dny po křenovickém silničním běhu jsem potřeboval regenerační běh, i když mě po křenovickém běhu přestalo bolet vše, co snad před ním bolet mohlo, včetně křeče na levém lýtku. Účelem takového regeneračního běhu v tempu ne úplně pomalém je zjistit, jaká bolístka se ještě nestačila projevit, a pak jí věnovat patřičnou pozornost, pokud zcela nezmizí při běhu. Pro takový běh jsem si našel příležitost konečně taky jednou za bílého dne po cestě z práce. Naskládal jsem neběžecké oblečení do batohu a vyrazil jsem z oblasti Veveří přes Žabovřesky a Jundrov ke Svratce.

Co mě tam tak táhlo? Už cesta přes Žabovřesky, zejména přes Wilsonův les, mi silně připomenula dětství a dobu, kdy jsem tam poblíž začal chodit do školy a chodil za dobrodružstvími se spolužáky. Ale zvláštní přitažlivost pro mě měl druhý břeh Svratky, kam bylo nutno přeběhnout přes lávku v Komíně. Touto cestou jsem po břehu naposledy prošel před třiceti roky! Tehdy jsem příliš moc neběhal, ale spíše rád chodil, a to pokud možno ve svižném tempu. Jak to tam vypadá? Dá se to projít? 

Tato otázka není vůbec nevýznamná, vždyť tento druhý břeh Svratky odolal už mému loňskému pokusu tudy projít. To mě ovšem na běžeckém výletě zastihla tma a ani čelovka mi neposkytovala nutnou jistotu pro pokračování v cestě, když se zdálo, že cesta končí ve vodě. I dnes pěšinka vedoucí podél řeky za mostem nevěstila nic dobrého: hladina vody v řece hned vedle pěšinky byla jen o pár centimetrů níže. Při mém loňském neúspěšném pokusu mi nezbylo, než se asi 50 metrů vrátit a abych se fakt úplně nevzdal, vyběhl jsem stráň (spíše se vyšplhal s nejedním pádem) na nejbližší další cestu vedoucí zhruba po vrstevnici. 

Nyní jsem narazil na to stejné místo, kde se cesta zdála končit. Ale světlo bílého jasného dne ukázalo, že jsou tam jakési kameny vyčuhující z vody a nějaké kořeny stromů, které by mi pomohly obtížné místo překonat. Opatrně jsem několik takových překážek překonal a počínal jsem si přitom skoro jak horolezec, který si zajišťuje vždy aspoň tři pevné body. Ovšem na rozdíl od horolezce jsem podstupoval podstatně menší riziko. Jediné, co mi hrozilo, bylo, že by mi uklouzla noha a můj běh by se změnil na jakýsi duatlon spojený s otužováním. Ale tato představa mi milá nebyla. 

Za oněmi překážkami se mi již otevřel pohled na pokračování cesty. Byli tam i rybáři. Když jsem je míjel, raději jsem řekl „dobrý den“, než abych je dráždil otázkou, zda „berou“. Minul jsem rybáře a v tu ránu jsem se ocitl zpět ve 20. stolení, někde kolem roku 1977, kdy jsem tudy asi naposledy šel. Najednou jsem byl zase student střední školy. Najednou jsem vnímal atmosféru těch dní. Popravdě ta atmosféra nebyla tehdy zrovna dobře dýchatelná. Vrcholilo normalizační období, lidská práva byla podřazena právům těch „rovnějších“. Každý nekonformní, kdo nezapadal do požadované normalizační škatulky, kdo na 1. máje nemával mávátkem, byl automaticky podezřelý a mohl počítat se sledováním příslušníky STB a s jinými šikanami. 

Poznávám známá místa, kudy jsem tehdy chodíval, po levé ruce strmý svah nahoru do jundrovských lesů, po pravé ruce řeka a za ní silnice a tramvajový pruh vedoucí do Bystrce. Blížím se k údolí Oddechu. Tu vidím vlevo nad sebou ve svahu lesního dělníka s koněm, jak stahuje kládu. Jsem rád, že zde vidím koně a nevadí mi, že cesta je zde od tažených klád trochu rozrytá a zablácená. 

Cesta nakonec ústí na asfaltku v údolí Oddechu. Onen tajemný úsek, kde jsem třicet let nebyl, je za mnou. Zde údolím Oddechu jsem již mezitím nejednou šel nebo běžel. Ale navozené vzpomínky se rozehrály dál, protože právě po těchto cestách jsem tehdy často chodíval. Po asi kilometru jsem proto odbočil vlevo z asfaltky a vydal se na další třicetiletou cestu. Tehdy na mě působila jako docela strmý průsek. Dnes je snad trochu víc zarostlá, asi se po ní moc nechodí. Běžím tedy do onoho prudkého kopce. Občas mi podkluzují nohy, protože je bláto. I když rychlost nijak nehroutím, tepová frekvence stoupá a já si říkám: „Tohle má být regenerační běh?“ 

Nakonec se cesta napojuje na jinou cestu, která už vede zase po vrstevnici a já se mohu ponořit do vzpomínek. Nebyla to jednoduchá doba. Pro ty, kdo měli odvahu se kvůli svému svědomí nepodřídit režimu, bylo velmi praktické rychle chodit. To proto, že jen takto záhy estébáka buď setřepete, nebo poznáte, že za vámi jde (a udržuje vaši rychlost), což pak ale znamená, že tam, kam jdete, nyní nemůžete jít, ale musíte prostě jít dál a jinam. S tímto sledováním neměli problémy jen signatáři Charty 77, ale i další, kteří tehdy bojovali za práva člověka a za svobodu svědomí. 

Myslím jsem také někdy tehdy po této cestě šel a po návratu domů jsem slyšel, jak táta poslouchá „Hlas Ameriky“. Ten zvuk nebyl úplně příjemný. Rádio puštěné dosti nahlas, aby přes rušící signály bylo možno zaslechnou slova těch, kteří k Čechům promlouvali ze země svobody. Ano, tehdy bylo vzácné každé slovo svobody. 

Cestička mírně stoupá a přivádí mě k jundrovským jezírkům. Plný očekávání jsem na ně zvědavý. V jakém jsou stavu? Tato jezírka pro mě znamenají další posun v čase. Vždyť před oněmi třiceti lety jsem se na ně chodil dívat, protože i tehdy jsem cestoval časem do dob, kdy jsem zde byl asi v devíti letech se základní školou a ještě pár let předtím také se školkou. Tehdy jsme si hráli u horního jezírka a protože bylo horko, pili jsme vodu ze studánky nad horním jezírkem. Bylo to takové bezstarostné. 

Ta pozdější návštěva se školou sice byla již poznamenána školními povinnostmi, ale stejně z toho dýchal ten vlahý čas. Někteří ze spolužáků (nebo spíše spolužaček) zpívali tehdy populární písničku „Sbohem lásko, nech mě být“, paní učitelka se tomu smála a říkala jim, že oni tomu přece ještě vůbec nerozumí, ale oni zpívali dál. 

Nyní při mé zběžné kontrole pozoruji, že jezírka jsou na svých místech, jen to horní má nějak nízko hladinu a je plné rákosí či orobince. Dolní jezírko jako vždycky je plné žabince. A studánka? Neteče z ní žádná voda. Vypadá to, že zde voda netekla již dost dlouhou dobu. Povídám si: „Kde je ta voda? Kdo ji propil?“ Ale problém dál nevyšetřuji a po způsobu dnešní České policie případ odkládám. Kdyby ze studánky tekla voda, zastavil bych se a napil bych se. Takto jen kolem ní přeběhnu a pokračuji dál, nyní již zase po asfaltce mně tak důvěrně známé hlavně z těch dob před třiceti lety. 

Ano, je to týž dubový les, občas s habřím a skupinkami štíhlých břízek. Občas také modřín nebo smrk. Stoupám nyní po asfaltce, na křižovatce odolám pokušení odbočit vlevo k zde nejvyššímu kopci Holedné, ale naopak odbočuji doprava ke Kohoutovicím. Je to táhlé stoupání, místy podkluzuje, takže musím vybírat cestu pokud možno po travnatém koberci. Je zajímavé, že jsem potřeboval běžet tam, kde jsem již dříve byl. Vrátit se v časoprostoru 30, 40, 45 let zpět. Proč? Člověk asi potřebuje pro zachování své identity navštívit místa, kde byl již dávno. Připomenout si myšlenky a pocity, touhy a sny, které tehdy měl. Ujistit se, že je to stále on, tentýž člověk, i když v něm od té doby nezbyla jediná původní molekula. Jsem rád, že to jsem já. A že jsem zůstal sám sebou.

Tehdy jsem tudy chodil, nyní tudy běžím. To víte, když mladý člověk má na všechno spoustu času. Ale abyste se dostali všude, kde jste dřív byli, to prostě už musíte běžet. A ještě splnit ty dětské a mladistvé sny. 

Cesta se několikrát zhoupne nahoru a dolů a jsem v Kohoutovicích, přebíhám silnici, po které kdysi vedl starý Masarykův závodní okruh. Pokračuji lesem za paneláky dál a směřuji k nejvyššímu bodu Kohoutovic u vodojemu a dál zadem po cestě, která mě přivádí až na ulici vyúsťující ke konečné trolejbusu. 

Vidím zde člověka o pár let staršího, než jsem já, jak pečlivě probírá obsah kontejneru. V hlavě mi nejprve bleskne legrační otázka, jestlipak má na třídění odpadu živnostenský list. Ale pak si namísto toho říkám, jak by pro toho člověka bylo dobré, kdyby toho přebírání na chvíli nechal a šel by se proběhnout. Možná by také zjistil, kdo je, vzpomněl by si, kým byl, a poznal by, kým chce být…

Přebíhám silnici a po pěšince dál pokračuji dolů, stáčí se k Myslivně, tam přebíhám opět tak, abych si proběhl krásný úsek okolo rezervace, kde na jaře kvetou modré koberce konikleců. V těchto závěrečných kilometrech mě jen napadá, kolik denně potkáváme lidí, kteří sice nevybírají kontejnery, ale také jaksi zapomněli, kým dříve byli a ani pořádně neví, kdo jsou a kam jdou. 

Moje toulky desetiletími končí. Vracím se spokojený. Aby se člověk ujistil, zda zůstal sám sebou, musí se na některá místa vrátit. Ještě několik takových míst mám…

Sváťa Sedláček